Chcete mít z dítěte vrcholového sportovce?

Děti milují pohyb, jsou soutěživé, hravé, což mnohé rodiče utvrdí v tom, že právě z jejich dítěte bude nový Pelé či Maradona, nebo jakýkoliv jiný slavný sportovec.

Takový chlapeček či holčička ve velmi útlém věku nastoupí cestu drilu a odříkání. Je jim tak 5 – 8 let, podle typu sportu. Zezačátku je to baví, pak přijdou překážky a některé děti by to třeba i rády vzdaly, ale rodiče už do toho přeci vložili peníze čas, nervy, a tak trvají na tom, že dítě MUSÍ vydržet, že za to bude mít to, co jeho vrstevníci nikdy mít nebudou. Nejen rodičům, ale i trenérům přece musí být jasné, že Maradona byl jen jeden a velkými a slavnými se stane jen hrstka z povolaných – málokdo je oním vyvoleným.

Děti si za čas zvyknou na střídavé plácání po zádech a řvaní a nadávání – opravdu: mnoho trenérů má jako povzbuzující prostředek řvaní a nadávání. Co malému sportovci chybí na talentu, to se dá přece dohnat dřinou, někdy i podvodem. Děti slyší: nebuď měkota, jdi do toho tvrdě, nešetři je, ba i kopni ho, podraž ho, sejmi ho! Malí sportovci zažívají pocit výjimečnosti a ten podtrhnou oblečením: jsou většinou příznivci věhlasných sportovních značek a rodiče jim je rádi dopřejí – často i za cenu sebeobětování. (Jak by to vypadalo, kdyby ten náš bobeček přijel na soustředění v obyčejných teniskách, nebo nedej bože hrál v obyčejných kopačkách!) Na zápasech a závodech děti doprovázejí rodiče a svým pokřikem je ženou k maximálním výkonům. Stres a adrenalin se stává nedílnou součástí dětského života. Po vítězném zápase následuje „sladká“ odměna, po prohře dostanou co proto.

V autobuse cestou na soutěže a zpět hrajou kluci karty a holky podrbávají nákupy – rodiče je totiž většinou vybaví dostatkem peněz. Jejich životní styl dostává „pevná“ pravidla. Vyhrávej, dostaneš, když prohraješ – „dostaneš“. Pokud se vyhrává, jsi king, plácají tě po zádech a vše je OK. Dítě dorůstá, nároky se zvyšují, první „slabí“ odpadávají a těžce se s tím vyrovnávají – už nejsi king a po zádech tě už taky neplácají. Zbyde ti značkové oblečení, karty, nákupy, přidají se cigarety, alkohol, někdy i drogy – opět můžeš být king – i když trochu jinak.

Myslíte si, že si vymýšlím? Bohužel ne. Mnoho takových dětí jsem potkala, hodně z nich má v dospělém životě potíže a rodiče se ptají, kde se vzaly.

Sport je krásná věc a je dobré, aby se mu děti věnovaly. Ale dnešní konzumní společnost chce hlavně výkon – ono to všechno něco stojí a dávat peníze jen tak zbůhdarma nikdo nehodlá. Nikdo nepřemýšlí, co udělá s puberťákem vyřazení z kádru, protože „není perspektivní“ – často to může být jen proto, že dívka vyrostla příliš, či chlapec vyrostl málo. Kolik takových mladých nadějí propadlo anorexii, karbanu, alkoholu či drogám? Možná vrcholoví trenéři nejen studují, ale i ovládají psychologii sportovce, ale trenéři dětí mají k psychologii většinou hodně daleko a psychologii dítěte nestudují vůbec. Neučí děti, jak se zbavit stresu z přetížení, jak relaxovat – mladinký sportovec musí vedle sportu zvládat i školu, jak se vypořádat se zdravotními problémy a hlavně jak jim předcházet. Na konci jedné takové výběrové sportovní třídy stojí jeden až dva vrcholoví sportovci, několik výkonnostních, ale i pár ztracených existencí, dokonce občas i zmařené životy těch, kteří „pád z lopatky“ prostě neustáli.

Až budete chtít dát dítě na „sportovku“, dobře si to rozmyslete. Obětujete svůj čas, peníze, ale možná i své vlastní milované dítě. V šuplíku mu zbude pár diplomů z žákovské kategorie, v albu krásné barevné fotky, ale boj i místo v životě může prohrát. Protože tenhle boj ho na „sportovce“ nikdo nenaučí.