Budoucnost českých škol

Víte bezpečně, jak se jmenuje ministr školství? Já se přiznám bez mučení, že to nevím přesně, ač pracuji celý život ve školství. Proč? Protože se střídají tak často, jako vychovaní lidé mění ponožky. A každý má svou vizi.

Škoda jen, že ony vize se většinou značně rozcházejí. Mnohokrát už jsem psala, že u nás do školství mluví všichni, všichni mu rozumějí, protože všichni chodili do školy. 

Momentálně se nejvíc tepe do toho, že děti se učí - básničky, vyjmenovaná slova, tabulku prvků. Prý je to zbytečné, mají se učit základy finanční gramotnosti, kritickému myšlení, základům práva. Jak se ale děti naučí finanční gramotnosti, když nebudou schopny převést centimetry na metry a naopak? Když si nevynásobí denní výdaje sedmi, když nebudou umět spočítat procenta půjčky? A to souvisí s právě s oním biflováním, neboť jsou to vědomosti, které získáte jen tehdy, když se budete učit. 

A ony nenáviděné básničky? Orgán, který se nepoužívá, zakrňuje - pubertální chlapci se této větě vždycky hurónsky smějí, ale oním orgánem je myšlen nejen ten, na který oni myslí, ale jakýkoliv sval v těle, dokonce i mozek. Ne nadarmo se doporučuje seniorům, aby luštili sudoku, křížovky, četli, aby zaměstnávali mozek, čímž oddálí degeneraci svého myšlení. Občasné učení zpaměti je právě takovým tréninkem mozku. 

Volá se po jazykových znalostech, ale ještě jsem se nesetkala s takovým způsobem výuky, při kterém vám slovíčka naskáčou sama do hlavy. A nežijete-li v zemi, jejíž jazyk se učíte, bez biflování se prostě neobejdete. 

Je toho spousta, co se i děti našich dětí budou muset naučit zpaměti. Jako základy, na kterých budou stavět. Souhlasím s tím, že děti je třeba připravit na novou dobu, naučit je pracovat s technologiemi, umět si vyhledávat informace - ale zároveň je naučit, že mezi informací a vědomostí, potažmo dovedností je nebetyčný rozdíl. Jsem pro projektové vyučování, práci s počítačem, mobilem, ale za současné situace je to poněkud obtížné. Vybavení škol pokulhává za tím, co mají děti doma, na co jsou zvyklé. Ostatně i kdyby školy držely s technikou krok - což nikdy nebude - při současném počtu žáků, integraci problémových dětí do běžných tříd, při jednom učiteli, popř. ještě s jedním sdíleným asistentem není tak úplně možné se dětem individuálně věnovat. A co si budeme povídat, vždycky budou šikovní a ti méně šikovní. Ti první budou hned hotoví a budou se nudit a ti druzí? 

Učitelé mají, učitelé musejí, učitelé by měli... Kde ale stojí, co by měli rodiče? Musejí koupit svému dítěti drahý mobil s připojením na internet? Stačí jedna "socka" ve třídě (tak těm, co nemají drahý mobil, ti ostatní říkají) a máte po ptákách. Mobily jako kalkulačky - jednotné v majetku školy? A jak potom zajistit, aby při písemkách, kde budou mít povolený mobil, žáci a studenti nepodváděli? Už i primán je schopen nahrát si text do chytrých hodinek a opsat ho. Sama jsem povolila studentům při písemce z němčiny mobil, aby si mohli dohledat slovíčka, a oni si místo slovníku zapnuli překladač vět, což je přece jednodušší. 

Dalším problémem jsou nepedagogové za katedrou. Jak může češtinu na druhém stupni ZŠ učit někdo, kdo ji viděl naposled před maturitou, ze které měl třeba čtyřku - v návrhu se neříká nic o tom, jak byl dotyčný v daném předmětu silný v kramflecích. Odborníci naopak doporučují, aby i učitelé ostatních předmětů byli vedeni k tomu, aby dbali na pravopis, správné a spisovné vyjadřování, aby opravovali chyby v sešitech, což činí jen málokterý z nich.  

80 % škol učí postaru. Co to je postaru? Co to je "ponovu"? Kdo si troufne říci? O sobě si myslím,  že jsem vždycky tíhla k novinkám, ale spousta z nich se neosvědčila, ač je provázela velká popularita. Pan Hron v MF Dnes píše, že ho škola nenaučila vyplňovat daňové přiznání. Proč taky? Není pro osmáka důležitější umět nadepsat obálku, vyplnit složenku či žádost o OP či pas? Tohle se už dávno učí. A stejně si myslím, že správný puberťák řekne: Mami, vyplň mi to, já to neumím. Důležitější je učit žáky pozorně číst - zadání, návod, postup. Někdy je v tom ale zakopaný pes, protože mladí nečtou a samotný proces získávání informací čtením jim činí potíže; spadnout do dluhové pasti může i člověk vzdělaný - je - li líný si pořádně přečíst podmínky smlouvy. A to dnešní mladí jsou: čtení je vopruz! 

Za nejlepší si dovolím považovat klasickou výuku kombinovanou s moderními metodami. Jak napsáno výše, nejdříve je třeba "vybetonovat" základy. Teprve pak - "podle nosnosti základové desky" je možné vybrat materiál a rozhodnout se, do jaké výšky dům vyženu. Ostatně i naši předkové často stavěli malý domek, který s rostoucí rodinou rozšiřovali či zvedali do výšky. Se vzděláváním je to stejné. Start mají všechny děti stejný, ale do cíle nemusejí doběhnout všechny najednou. A všichni nemusejí běžet maraton, někteří se narodili jako běžci na krátké tratě. 

A  malá poznámka k výchovné roli školy. Pokud základy slušného chování, ohleduplnosti a čestnosti nedostanou děti doma, škola je bezmocná. Pokud například dítě dostane nejdražší mobil, který mu rodiče odebírají za různé prohřešky, a ono proto podvádí, aby mohlo "pařit", nečekejme, že ve škole ho nepoužije zakázaným způsobem. 

Trošku tu, jak říká jeden kolega, počítám jabka a hrušky dohromady, ale snad z toho vyplyne to, co považuji za nejdůležitější. Neodvrhnout to, co se osvědčilo, ať u nás, či jinde. Navázat na dobré tradice, pravidelně je obohacovat o nové. Vycházet z toho, že méně je někdy více, ale neustupovat hlupákům a lenochům. Vzdělání ani nepřeceňovat, ani nepodceňovat. Každý jsme se narodil jiný a každý máme před sebou jiný životní cíl. Ale jedno je společné: není důležitý papír, který si ze školy odneseme, ale to, co máme v hlavě a jak s tím umíme zacházet. Dokud toto nepochopíme, jsme ztracený národ.