Bít, či nebít? Je to to, oč zde běží?

V poslední době jsem se několikrát dostala do situace, kdy jsem se pod vlivem okolností v myšlenkách vracela do svého dětství, v mých očích krásného, ale podle dnešních měřítek… 

Nejenom, že jsem neměla mobil a počítač, ale neměli jsme ani televizi a auto! A rodiče mě bili! 

Jaké my jsme to měli strašné dětství. Otec mi při nedělním obědě dost často vyhověl a dal mi líznout pěny piva, čímž opakovaně poškozoval můj rozumový vývoj. A museli jsme fyzicky pracovat! Pomáhali jsme hrabat seno, pleli jsme mrkev a sbírali hrušky. A se školou jsme od druhého stupně jezdili sbírat brambory. Za peníze! A samozřejmě nádobí, to jsme museli s bráchou mýt každý den! Když jsem zalhala, že jsem dostala poznámku, otec mě seřezal a nechal mě klečet v koutě, čímž se dopustil týrání svěřené osoby. Matka byla tak nevyrovnaná, že když jsme se s bráchou rvali, nezjišťovala, kdo si začal, ale pro jistotu nám vlepila každému jednu zprava a druhou zleva. A když naše zlobení přesáhlo podle ní únosnou mez, dokázala se na nás tak naštvat, že s námi týden nemluvila. To jsme pak zcela jistě citově strádali, takže jsme mohli mít problém se seznamováním a špatné manželství. Naštěstí jsme silné osobnosti a navzdory nevhodné výchově oba žijeme v manželství již pěkně dlouho. Na druhou stranu div, že jsme takovou výchovu vůbec přežili!

A já sama? Když jsem se rozčílila, neudržela jsem se a ječela jsem po dětech, čímž jsme je tak stresovala, že mohli mít problémy ve škole – oba vystudovali jenom jednu vysokou školu, ale mohli – nebýt mě – klidně dvě. Co já jsem jim způsobila diskomfortu – když se třeba zastavili uprostřed silnice a nechtěli jít, klidně jsem je chňapla za flígr a smýkala s nimi na kraj cesty. Představte si to! A nutila jsem je spát po obědě, z čehož má dcera jistě dodnes těžké trauma, protože usnula jen někdy, ale musela aspoň půlhodinku zůstat ležet! A když si její syn ve dvou letech s oblibou lehal na zem, když jsme mu v něčem nechtěli vyhovět, vztekal se, dupal, vřískal, klidně jsem mu naplácala na zadek a hodila si ho buď přes rameno, nebo pod paži a odnesla ho z kaluže, ve které mu evidentně bylo skvěle.

A tak bych mohla pokračovat. Když sečtu dvě a dvě, dopouštěly se naše generace a generace našich rodičů příšerných zvěrstev, a kdyby už tehdy platila Národní strategii prevence násilí na dětech v České republice na období 2008 – 2018, která byla schválena usnesením vlády č. 1139 ze dne 3. 9. 2008, tak snad trávím většinu života v kriminále.

Jo, dnešní děti, teprve ty mají skvělý život. Nikdo na ně nesmí zvýšit hlas, nikdo je nesmí napomenout, aby jim nezpůsobil psychickou újmu. Maminka s dítětem na trojkolce klidně zastaví dopravu, protože dítku se nechce na druhou stranu. V tramvaji posloucháte celou cestu troubení nevycválaného frekventanta mateřské školy stejně jako řvaní či hlasitou hudbu teenagerů. Zkuste napomenout desetileté kluky, kteří se houpají na madlech v tramvaji, nebo upozornit je, že odpadky patří do koše. Se zlou se potážete. A odstrčit kluka, který vám brání vystoupit z vozu, může být vaše konečná. Způsobil jste mu diskomfort a nedej bože, aby někde nahlásil, že jste mu zmáčkl ruku a udělal modřinu. Spousta dětí vycítila, že jsou téměř nedotknutelné, a báječně se jim to zneužívá. Běžně jezdí načerno – jsou přece beztrestné. Podvádějí, prosazují samy sebe na úkor druhých – mají přece práva.

Nejsem pro tělesné tresty. Opravdu jsem jako rodič ve svých očích občas selhala a použila násilí – dítě, když chce, umí rodiče pěkně vytočit, obzvlášť v pubertě. Pak mě to mrzelo, ale… Někdy to prostě jinak nešlo. Zkuste se ale třeba domluvit s batoletem, že něco nesmí, protože to je pro ně nebezpečné! I prof. Matějček hlásal, že plesknout ho přes zadek je pro ně srozumitelnější a hlavně účinné. Došlo to opravdu tak daleko, že učitelé a vychovatelé mají strach dítěti cokoliv vytknout, bojí se všech dotyků – pochvalných i třeba symbolického plesknutí, na internetu se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, jestli má učitelka v mateřské škole PRÁVO nutit tříleté dítě po obědě odpočívat a učitelka na základní škole nutit dítě sedět v lavici, když se mu chce procházet po třídě. Dokonce i mnozí rodiče se bojí na veřejnosti svému dítěti něco vytknout, aby nebyli kolemjdoucími osočeni z týrání. 

Proč my vždycky všechno doženeme ad absurdum? Myslím, že Úmluva o právech dítěte měla chránit děti před opravdovým týráním a zneužíváním, ale došlo to tak daleko, že učitelka v první třídě se bojí pohladit dítě po ruce, aby nebyla nařčena ze sexuálního obtěžování. Děti jsou náš poklad, naše budoucnost, ale proboha, nevychovávejme z nich spratky, kteří si budou myslet, že všechno je tu pro ně a ony nemusí nic. Vymstí se nám to.