Jako učitelka bych podle mínění většiny měla mít paměť na jména a obličeje. Pokud se kvalita pedagoga hodnotí jen podle tohoto kritéria, jsem jedna z nejmizernějších osob participujících na vzdělávacím systému.
Často se ke mně na ulici hlásí bývalí i současní žáci, popř. rodiče mých žáků, s přesvědčením, že zcela jistě vím, o koho jde. Většinou netuším. Moje působení ve školství přesáhlo čtyřicet let, takže těch, kteří prošli mýma rukama, je požehnané číslo. Setkávám se s nimi v nejrůznějších situacích. Na lůžku v nemocnici, kde se ke mně ošetřující lékař přiřítí s radostným úsměvem: Paní profesorko, poznáváte mě? Netuším, zda zkouší moji paměť, nebo si potřebuje ověřit, jestli můj rozum nedosáhl podlimitní úrovně. Nebo když jsem po pádu z elektrokola ležela na zemi se zlomenou rukou a čekala na sanitku, dožadoval se komunikace další mladý muž, jenž to zdůvodňoval tím, že jsem byla jeho třídní učitelka.
Naposledy mě potkal trapas dnes v bazénu v sušárně vlasů, kde se ke mně hlásil mladý muž, v němž jsem ihned poznala bývalého studenta. Jal se mi přát štěstí, zdraví a já jemu popřála: "Hodně štěstí ve škole, Zbyňku." Podíval se na mě trochu úkosem, ale zachoval dekorum. Jen co za ním zaklaply dveře, došlo mi, že Zbyněk seděl o lavici před ním a že on je Ondra. Trapas. A takových prožívám spoustu.
Vždy jsem si zakládala na tom, že studenty velké i malé oslovuji křestním jménem. Sama jsem neměla ráda oslovování příjmením, navíc spojené s tykáním - připadalo mi to jako na vojně, velmi neuctivé. A ve spojení s vykáním zase velice formální. Navozuje to přátelskou atmosféru, má to ale jednu nevýhodu. Pokud si k tváři vybavím jméno, je to právě křestní, nikoliv příjmení. A když potkám někoho, koho si nemohu vybavit, mám z toho jako správná Panna (ty prý mají rády ve věcech jasno) trauma - tak dlouho týrám mozek, popř. použiji dostupné materiály, než si vzpomenu. Bývá to obvykle ve velmi nevhodnou dobu. Znáte takovou tu slastnou chvilku, kdy vás pomalinku opouští vědomí a vy se propadáte do náruče spánku. A v tom bum, jméno je tu, ale zároveň je i po spánku.
Jen jedno setkání bylo pro mě přímo slastné. Vylezla jsem z bazénu a na břehu stála mladá maminka s dítkem v náručí. Ohlásila se jménem, příjmením, neopomněla uvést školu (učila jsem na více typech škol), rok, kdy maturovala. Skvělé! Vše mi naskočilo a já s ní mohla bez přetvářky mluvit, sledovat, co mi říká, a ne týrat mozek vzpomínáním, o koho se jedná, a formálně přikyvovat a dělat, že je vše OK:
Máme tu silvestr a novoroční předsevzetí. Dejme si takové, že až potkáme svou stařičkou (ale i mladičkou) bývalou učitelku, pěkně se jí připomeneme. Určitě to ocení. Protože já si dávám předsevzetí, že každému, kdo to neudělá, řeknu pěkně natvrdo. "Znám vás, ale nepamatuji si odkud a jak se jmenujete. A nedivte se, bylo vás moc. Většinu jsem vás měla moc ráda a vzpomínám na vás v dobrém. Ale čas je nemilosrdný, hlodá na mě i na vás a to, co vám připadá jasné jak facka, se druhým postupně vykouřilo z hlavy."
Děkuji. A šťastný nový rok.
