Zkouška vyvrácení všech symptomů sociofašismu

Na výzvu naší skvělé everygreenky MŠ nelze nereagovat. Je nutno jednou provždy vyvrátit její představy, aby se mohla posunout dál a přinesla nám skutečné plody ekonomické geniality, o niž bychom jinak přišli. Nejsme tak zvrhlí.

Výslovně nás liberály (rozuměj socifašisty) vyzývá k vyvrácení jejích utkvělých filosofických pojmových představ. Tomu nelze odolat. Nejprve citace, na niž reaguji:

Fašismus je definován jako ideologie, pro níž je typický autoritativní přístup, sociální darwinismus, nacionalismus, extrémně silná role státu i velkých korporací, kolektivismus a potlačování soukromého vlastnictví. Všechny tyto rysy současná společnost splňuje. Fakt, že většina lidí si v duchu činí rovnítko mezi slovy „fašismus“ a „koncentrační tábor“, je pouze myšlenkovou zkratkou a zjednodušením. Koncentrační tábory byly pouze vedlejším symptomem této ideologie. Ale zkuste vyvrátit existenci všech těchto uvedených symptomů!

Zdroj: https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=774283

Sice je velmi obtížné reagovat na snůšku pojmů, které nějaká osoba jen tak plácla. Ale zkusím také trochu rekonstruovat, jak to chtěla myslet. Věřím, že to i pro ni bude přínosné, aby si uvědomila, kam její intelekt nesahá a čeho by se měla napříště vyvarovat.

Mluví o typických symptomech nějaké organizované politické skupiny, kterou někdo pak zvenčí, ale i zevnitř označí za fašistickou. Samo slovo má svůj původ z významu fascinace. Fascinujícím označujeme něco, čemu nelze odolat pro jeho sílu, uhrančivost, ale i krásu či vitální sílu apod. Fascinovat se nechal novinář Peroutka, který o tom sepsal podle našeho prezidenta zásadní stať kdesi vlevo dole (bohužel zatím nenalezeno). Prezident Zeman je v tomto smyslu zakladatelem obvinění liberálů, že jsou ve skutečnosti fascinováni těmi nejhoršími myšlenkami, že jsou to vlastně oni, kdo jsou těmi fašisty, kteří třeba podporovali Hitlera (v Peroutkově případě tím, že šel do koncentráku). Od té doby se stalo na všech úrovních toto pavlačové pokřikování, které bylo odposloucháno zřejmě z manželských hádek, že nejlepší argumentační zbraň, je postavit argument proti tomu, kdo ho říká. Takže, pokud někdo v minulosti někoho označoval za nácka či fašistu apod., pak je třeba tak dnes nazývat jej a zamlžovat či úplně eliminovat pojmovou pevnost tohoto někdejšího uznačení.

Nyní tedy k symptomům:

Autoritativní přístup

Autorita není nic nepřirozeného, ba dokonce je vhodné, když se v zájmu věci objeví dobrá tzv. přirozená autorita, která dovede rozptýlit pochyby o nějakém tématu nebo praktickém rozhodnutí. Pak je autorita institucionální, kterou vymáhají represivní orgány. Sounáleží většinou s nějakou volbou do čela nebo jmenováním do funkce. Někde mezi tím jsou autority zvykové, třeba divadelní herci na scéně požívají značné autority. Autoritativní přístup mají také učitelé a vědci, případně odborníci na problematiku. To se samozřejmě na sociálních sítích značně rozpíjí, protože disputace je zkratkovitá, neúplná, nedefinovaná, jaksi zcela mimo pravidla a řídí se jen požadavkem na svobodu vyjádření. V tomto smyslu autoritu může mít kdejaký křikloun, který má nějakou, třeba i umělou podporu. Nicméně, z celé této škály jasně plyne, že autorita a přístup v její dikci nás provází bez ohledu na fašismus či jiné politické hrátky. Autoritativní přístup nedefinuje hnutí, pouze jej vždy, ať je jakékoli vždy doprovází. Autoritativní přístup vznikne v libovolně shromážděné skupině vždy na téma, co budeme dělat, o čem budeme mluvit. Nedefinuje žádný fašismus. MŠ má jistě mezi svými zdejšími konzervativci jakousi autoritu, jinak by ji nikdo nehájil. Kvůli tomu jistě není fašistka.

Sociální darwinismus

Myšlenka, že přírodní výběr a adaptace na silnější podněty vnějšího světa, které jediné zaručují přežití jedinců a tím jejich vývoj pronikla jako jedna z možných úvah i do filozofie. Evoluce je totiž ve značné míře dokladována důkazy, které mají materiálně kauzální povahu (fosilie musely nějak někdy vzniknout apod.). V tomto tématu došlo na jisté odborné posuny. Prokázalo se, že tato adaptační hypotéza není jediný mechanismus přežití a vývoje druhů. V posledku vyvrhla tento pojem jakákoli humanisticky zaměřená filosofie, protože odporuje principu rovnosti všech živých organismů (myšleno biologicky). Parazité jsou např. organismy, které si hostitele adaptují ke svým potřebám. Jsou i v přírodě organismy, které přežily navzdory adaptační nemožnosti ze zcela náhodných důvodů. Například rozdělení kontinentů zrušilo přirozeného predátora v potravinovém řetězci. Pro člověka tato teorie není ničím podnětná. Nicméně je typickým projevem materialisticky uvažující filosofie či ideologie. Jedním z argumentů této teorie je většinovost jako hlavní adaptační či společensky normalitní výskyt, který má mít ve společnosti převahu a vládnout ostatním. Liberálové (rozuměj sociofašisti), kteří mají jako jeden z cílů ochranu menšin jako základní podmínku svobody a demokracie by jistě nikdo ze sociálního darwinismu podezřívat neměl. Přesto se to jako nadávka objevuje v souvislosti s neomaxistickou levicovostí, která se liberalismu ze strany konzervativců nyní účelově přisuzuje. Tady MŠ výslovně lže a je si toho jistě při svém vzdělání vědoma.

Nacionalismus

To je v portfoliu nadávek (?) ta nejpodivnější. Jsou-li sociofašisté nacionalisty, nejsou spojenci našich národovců a konzervativců, kteří na naši národní měnu a ekonomickou samostatnost kladou zásadní důraz? Pokud vím, tak marxisté byli internacionalisté. Sociální rovnost u nich stála nad národností.  Nacionalismus by tedy měl být v dikci MŠ vlastně pochvalou. Zde zřejmě hraje roli povrchní představa o nacionální podstatě myšlení fašistů. Ale tím se také ukazuje, jak málo o tom skvělá MŠ ví. Oficiálně se žádné nacionální nepřátelství nikdy nehlásalo. Všechny represe se utajovaly. Vedle německého nacionálního živlu zde byl fašismus italský, španělský, ale i japonský. V hlubinách nacistického myšlení se samozřejmě plánovalo konečné řešení i pro tyto národy a jistě by k němu logicky došlo. Ten režim nehodlal především dodržet vůbec nic z toho co navenek hlásal. Zde jsem tedy bezradný a MŠ by sama musela upřesnit, co tím vlastně v kontextu koho myslela. Liberálové hlásají různé odstíny multikulturalismu či dnes moderněji interkulturalismu. To se může spíše podobat v hlavě MŠ tomu někdejšímu internacionalismu. Ale vysvětlením by jistě mohlo být, že nacionalismus se uvádí v učebnicích jako podstata nacistického Německa někde v úvodech Vlastivědy v 5-té třídě ZŠ.

Extrémně silná role státu i velkých korporací

Stát, který nedokáže lidem přikázat očkování, vnutit jim lockdownové návyky na věčné časy, musí se zpovídat ze svých činů opozici, a nyní dokonce musí jít k opakovaným volbám je extrémně silný? Rozhodně ne. Samozřejmě bychom se mohli hodiny přít, kde je ta hranice extrémní síly. Podle mne je ta hranice tam, kde se nositel této síly nemusí z ničeho zodpovídat. V diktátorských režimech jako je třeba Severní Korea (to mi snad nikdo vymlouvat nebude) se stát plete do všeho a žádné soudy ani veřejné blogy jedinci k sebeobraně a vyjádření nesouhlasu nepomůžou. Náš současný stát jistě ve své síle různě pulzuje. Na bázi demokratické volby tu a onde má silnější či slabší mandát, ale troufám si říci, že momentálně není nic, o čem by se zde na blogu nebo před nějakým spřízněným publikem na ulici či onde nedalo promluvit. Stát různá rozhodnutí prohrává. Ministerstvu zdravotnictví soudy ruší rozhodnutí. Nikdo nemá jistotu, že státní nařízení z pondělka bude platit ve středu. Tady myslím naše jinak geniální MŠ úplně plácla, co jí na mysl přišlo. Navíc ji podezírám z toho, že pokud by se k moci dostala sama, tak by prostřednictvím státu prosazovala svoje zájmy, tak jako dnes jiní. Určitě by stála o větší roli našeho státu vůči EU, čímž by jistě extrémně silnou roli státu jistě nesnížila. Nějak jí to nemohu vůbec věřit. Nakonec k extrémně silné roli státu přidává sílu velkých korporací, o niž se stát dělí (?). Jistě tím myslí banky nebo ČEZ apod. O majetkové podstatě těchto korporací vlastně víme málo. Tam, kde existuje anonymní hejno akcionářů, je možná vše v pořádku a jde o komerční součinnost sobců, která nás všechny živí nezbytným kapitálem. V jiných případech bych snad i souhlasil, že by korporace takovou sílu mít neměly, ale je to právě další otázka omezování soukromého vlastnictví, která velí k jisté opatrnosti.

Kolektivismus

Musím sem ještě šoupnout vsuvku kolektivismu. To je taková zcela irelevantní připomínka symptomu. Kolektivismus by naopak byl přínosný, kdyby skutečně měl demokratickou povahu jako třeba v izraelských kibucech. Zřejmě chtěla jasnozřivá MŠ sdělit, že náš stát (nezapomínejme, že takto označuje současnou naši společnost) sotva lze vinit z kolektivismu ve stalinském duchu. O nacistickém kolektivismu nic nevím. Fašistický kolektivismus nikdo tak nenazval a nepopsal, to by byla novinka. Kolektivismus se spíše spojuje s komunistickými snahami. Byl jakousi vějičkou tzv. socialistické zákonnosti a iluzí údajné demokracie. V jakém smyslu je náš stát nyní kolektivistický mi není jasné. Možná tím potažmo je myšlena jakákoli sociální politika státu, která je směřována k „masám“. Je to v podání MŠ velmi mlhavé, tak tím neztrácejme čas. Ona nám to příště jistě přesněji vmete.

A nyní jackpot:

Potlačování soukromého vlastnictví

Z právního hlediska naprosto nepodložené. Pokud je tím myšlena jakákoli regulace tecnického či třeba ekologického charakteru, tak je to sice bláznivé, ale ještě trochu pochopitelné. Nicméně regulace všeho je prostě na místě. Již z hlediska podstaty existence soudnictví, které prostě vždy bude rozhodovat sporné věci i v úplných diktaturách nebo absolutních demokraciích (žádnou takovou rájovku neznám) bude regulace vždy existovat. Zájemců o jednu věc je vždycky více a někdo musí určovat komu nakonec patří. Také je nutné určovat společenskou škodlivost, pokud nechceme třeba obchod s drogami nebo s lidmi uznat za běžnou a normální podnikatelskou činnost. Když někdo prohraje regulační soud nebo soukromovlastnický spor, může a bude se vždy cítit omezen ve svém vlastnictví. Takovým pocitům nelze zabránit. V právní rovině se naše prostředí neliší od většiny světa a neslyšel jsem ze světa žádnou výtku ohledně omezování vlastnictví. Naopak nás svět akceptuje jako otevřenou ekonomiku, která leze levici dlouhodobě krkem (raději by ochraňovali každý fosilní provoz s dělníky), což znamená, že k nám svět chodí investovat. Tu více, tu méně. To je běžné politikum.

Já bych nakonec souhlasil s tím, že jmenované symptomy je dobré kriticky sledovat a diskutovat o nich, ale podobnou diagnózu bych naší současné společnosti nedal. Příznakem svobody je nakonec i to, že všem rozmilá MŠ může svoje šlehy publikovat a je za ně patřičně podporována pravidelně na první straně iDnes.

S čím ovšem souhlasit nemohu, když bagatelizuje šílená MŠ (ženy totiž mají nekonečně tváří, a my musíme vždy uhodnout jakou právě nastavují) koncentrační tábory. Že prý byly jen okrajovým jevem asi jinak skvěle uspořádané fašistické společnosti. Proč se vůbec takovým způsobem vyjadřuje k tak citlivému tématu? Je mladá. Nemá pravděpodobně žádný kontakt s postiženými pamětníky. Neví o tom nic, a přesto se vyjadřuje vědoucím způsobem, který se blíží jí nenáviděným autoritativním přístupům. Koncentrační tábory nebyly nějakým okrajem, když v nich nenávratně zmizelo 90 procent některých společenských komunit. Byly to masové vraždy tajně pořádané právě extrémně silným státem, který vraždil své odpůrce i za bílého dne za veřejného či tichého souhlasu „veřejnosti“. Co tím chce naznačit nebo výslovně říci? Že potřebujeme diktaturu, která zachová anarchokapitalistické dogma absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, třeba i za cenu nějakých těch okrajových koncentráků? Je to vlastně výhrůžka nebo jak to máme vnímat. Nepochybuji, že nám to autorka jistě zanedlouho jasně vmete do našich hloupých tváří. Jinak bych byl nucen ji podezřívat z latentního neonacismu, který vede až bůhvíkam…