Vyhánění čerta ďáblem

Bolestivě plýtváme slovy. Příčetný citlivý jedinec odsuzuje násilí Hamásu a podobně i násilí Izraele, protože nejsou pro křesťana žádné argumenty přijatelné pro to, aby se zabíjely děti (lidé) na kterékoli frontě světa.

V nekončící snůšce argumentace chybí katarze, kdy spolu znepřátelení zasednou a najdou v sobě ústupnou sebereflexi. Eskalace konfliktu vynese do čela akce radikály, kteří mají maximální nesmyslné většinou nesplnitelné argumenty. Navrhují víc a víc boje, než dojdou zdroje, a nakonec i lidi. Co je bohužel pochopitelné, že se konflikt přenáší i do společností, které zatím žijí v míru. Jde o hledání spojenců, mobilizaci zdrojů. Argumentace obou stran má čím dál vyděračtější tón a poukazuje na svoje oběti. Není však jakkoli etické si vybrat, které oběti z nějakých pochybných důvodů mají větší nebo menší cenu a kde je jasné právo a nutnost zabíjet a zabíjet až do konečného vítězství.

Předkládají se nám k věření různé narativy. Například, že Izrael musí být zničen. Naprosto nerealistický a nesmyslný, nepřijatelný cíl. Na druhé straně zase, že žádná palestinská identita neexistuje a tzv. palestinských dětí není až taková škoda, protože už ve školních učebnicích mají údajně jen nenávist k Izraeli. Z toho se má chápat, že takových zkažených dětí není škoda. (Jen si vzpomeňme, že v našich učebnicích bylo svého času také napsáno, že někde řádí zločinný imperialismus. Také bychom byli materiál vhodný ke zničení?) Nemůžeme na takové narativy přistupovat. Místo rozmíšek na mírovém území bychom naopak měli vzájemně diskutovat v podmínkách míru o nesmyslnosti těch narativů. Ale někomu se velmi hodí rozpalovat konfrontaci. Kdybychom opravdu chtěli pomoci tomu nešťastnému regionu k míru, měli bychom oslabit moc radikálů tím, že bychom jim svobodnou výměnou argumentů mohli zpochybnit válečnické argumenty. Moc radikálů by mohla zmírnit jen veřejná diskuze. Otázkou je, nakolik jsme na ni zralí a zdali jsme schopni se vrátit k faktům. Vezměme si například výbušný dějinný argument, kdo přišel kdy do země Izrael. Archeologie ani tu původní kulturu neumí pojmenovat. I podle historických zmínek Starého zákona se připouští, že Abraham přišel z Mezopotamie do země zaslíbené. Tam již žily osoby, které nazýváme podle dobového názvu země Kanaan – Kanaanci. Dnes se má za to, že boje v oné zemi nebyly tak rozsáhlé, jak se „literárně“ líčí a vlastně došlo k jakési asimilaci spolu žijícího obyvatelstva. Symbolické líčení počátku lidstva neumíme podle Starého zákona přesně lokalizovat, takže svatý nárok jednoho národa na území dnes nelze dokázat.

Prostě historická otázka je vždy odsouzena k důkazní nouzi. My bychom také těžko hájili historické nároky germánských nebo keltských kmenů, které se na našem území zdržely a nyní by se chtěli vrátit. Koneckonců německo - rakouské pokusy o historické zdůvodnění neexistence samostatné české identity zde byly a museli jsme s nimi mnohdy bojovat. Kde takové otázky končí? Analogicky bychom pak chtěli historicky zkoumat, jak vznikly „historické“ nároky nynějších Palestinců. Všechny nároky národů jsou historicky na vodě, protože snad všichni někam přišli a odněkud odešli. Židé byli vyhnáni několikrát ve své historii, částečně i úplně. Byla ta země volná? Volným územím argumentují třeba Izraelci v případě Západního břehu. O takových otázkách bychom měli dnes citlivě i vědecky diskutovat, protože by to umožnilo otupit nejradikálnější argumenty. Proč to neděláme a útočíme na sebe, že ten je antisemita a jiný antiislamista? Protože je to jednodušší, jak tyto otázky odbýt a neporušit své přesvědčené ego, pardon pyšnou důstojnost.

My dnes často v Evropě meditujeme o evropských hodnotách, které mnozí umisťují do pozic křesťanských kořenů většiny evropských národů. Ovšem jednou z významných premis křesťanství byla hodnota milosti a odpuštění. Mluví se o ní však málo. Kristova podobenství se často dostala do protivenství Starého zákona. Například podobenství o Marnotratném synu. Je to věčná otázka jakési citové invaze do systému zásluh a ohrožení existence. Za dob vzniku Starého zákona se marnotratní synové ukamenovávali a vlastně to v pojetí židovského „práva“ stále visí ve vzduchu. Na rozdíl od křesťanského pojetí, kdy přijmeme marnotratného syna zpátky do domova a radujeme se z návratu ztracené ovečky. Paradoxně se podle těchto příběhů dnes nikdo nedokáže chovat, ale jakousi vypovídající hodnotu k evropským hodnotám by to mít mohlo, kdybychom to chtěli uplatnit, musely by s tím různé strany konfliktů počítat. My to ale vůči všem konfliktům neumíme a možná podvědomě nechceme. Velká škoda, protože pak by měly evropské hodnoty nějakou skutečnou hodnotu a kvalitu.

Mír všem přeje Dezolát Chcimír ze Sluníčkova.