Děti v Gaze se staly pouhým objektem msty

Msta není morálním dilematem, ale je často úkladnou vraždou. Vysloužilý cynický psychiatr se nám snaží namluvit, že rozhodnutí o útoku armády je soukromé rozhodnutí. Armáda je instituce a vede válku v zákonných dimenzích.

Příklad psychiatra Vodvářky je zavádějící a manipulativní. Vychází z náhodné situace, kdy nechtěnou koincidencí rozhoduje kdosi o záchraně blízkých nebo cizích osob. Situace dětí v Gaze vůbec není ten případ.

Nepochybně nikdo, ani já, za sebe a svoje rozbouřené emoce nemůžeme ručit, pokud se jedná naše soukromé neštěstí nebo napadení či poškození a usmrcení blízkých osob. To je opravdu morální dilema. Samozřejmě, že kdybych se namanul u činnosti masového vraha, který mě a ostatní ohrožuje, pak bych se bránil a nemohu vyloučit, že bych do něj nevystřílel celý zásobník, abych se ujistil, že je s dotyčným zločincem amen. To je osobní dilema a riziko, které se může stát.

Je to ovšem zcela jinak, když masového zločince vypátrá tajná služba a velení armády rozhodne o „likvidaci“. Pro tuto situaci je tu jiný příklad. Jsem policista a slyším ve vysílačce hlášení, že podezřelý zločinec nastoupil pravděpodobně do tramvaje. Zdá se mi, že v zadní části tramvaje se ukrývá ten ničema, tak vytáhnu granát a hodím ho do zadní části tramvaje, kde sedí jen pár vedlejších obětí mé spravedlivé likvidace. S tím asi příčetný člověk nebude souhlasit.

Co si může dovolit, a jak může selhat na svoje konto a riziko jednotlivec, to nemůže udělat vládní instituce. Protože pak je to jen teror. Byť částečně s dobrým úmyslem. Ale u nás například platí zákon definující přiměřenou obranu. Bomba hozená mezi děti není jen přiměřená obrana. Nabízí se také otázka, jak by se postupovalo, kdyby měl dotyčný zločinec kolem sebe izraelská rukojmí místo těch „bezcenných a stejně zločinných“ dětí. Jak by se rozhodovalo o útoku bombou, a jak by takové kladné rozhodnutí přijala jako nutnou oběť izraelská veřejnost.

Nakonec je třeba k tomu ještě vzít zcela nevyjasněnou otázku. Bez ohledu na stesky, jak Palestinci neuznávají stát Izrael, je zajímavé se zamyslet nad příslušností lidí v Gaze. Jsou to tedy Izraelci? Mají v Gaze stejná práva jako občané Izraele? Lze vůbec neuznanému a neexistujícímu státu vyhlásit válku? Ve válce pak bohužel může dojít ke slepému, hloupému i zločinnému bombardování.

Stát se nemůže mstít za nějaké dílčí zločiny na kolektivním základě. Bohužel se to děje. Samozřejmě člověk musí obdivovat jistotu, se kterou pan Vodvářka komentuje srovnání případu „spravedlivé likvidace v Gaze“ oproti úmyslnému bombardování nemocnice na Ukrajině. Musí mít přesné informace z první ruky. Asi přímo od Putina. Ono by také mohlo jít jen o omyl nebo nešťastnou shodu okolností při střetu znepřátelených raket.

V obou případech si můžeme ve fantazii představovat motivy činu. Velení v Rusku míří raketu na nemocnici, aby co nejvíc naštvalo veřejné mínění těsně před summitem NATO. Hloupý nápad je ovšem proveden přesně vysoce sofistikovanou technikou, ačkoli většinou jsou Rusové ve všem jen packalové. Zato ve štábu IDF se ošívají a hádají se mezi sebou. Poslat raketku nebo počkat na jinou příležitost? Poslat rozhodne velitel, jsou to jen palestinské děti, a oni se mají nepřátelé pohybovat jen v bojových zónách, kterých je v Gaze habaděj. Je to přece rozlehlé území, kde se dá na každém kroku uhnout od nemocnice do neutrálních polí či rozlehlých pouští.

Msta státní instituce není dilema. Je to jen msta a teror, kolektivní vina na místě presumpce neviny. A žádná manipulace racionálního zpolitizování realitu na růžovo nepřebarví. Proto tyto „exekuce“ mají mít právní formu, a ne být nápodobou teroru, který se od zoufalců valí.

Proto není veřejné mínění ve světě zcela na straně současné izraelské akce.