Společné liberální záchodky aneb další olej do ohně.

Správný konzervativec selského rozumu má doma samozřejmě pro striktní oddělení pohlavní intimity oddělené záchodky, stejně jako koupelny. Jinak to není pravověrný konzervativec. Ti nejkonzervativnější mají i …

... pánské salony, do nichž ženy vstupovat nesmějí.

Následující text není polemikou s kolegyní blogerkou  Valíkovou,  ačkoli s ní úplně nesouhlasí. Plně respektuji její autentickou zkušenost, ale nelíbí se mi spíše zatvrzele zjednodušující názory diskutujících pod jejím článkem.

Snažím se o sice o legraci, ale mám obavu, že to leckdo vezme smrtelně vážně. Pokud dnes myslíte něco správně obráceně než ostatní, musíte to cítit smrtelně (vážně), abyste mohli používat různé pomocné argumenty o diskriminaci, násilí, gulazích a kdo ví, o čem ještě.

Mně osobně zrovna záchodky nic nesymbolizují, ani mě netraumatizují. Rozčilují mne mnohé jiné a mnohem důležitější jevy a projevy moci či bezmoci. Co naplat. Přesto se i já musím dokola zabývat uměle traumatizujícími problémy, ne snad ze zájmu, ale pro nezbytnost společenského diskurzu. Nakonec každé téma může být inspirativní ukázkou možného myšlení.

Nevím proč, ale záchodky na školách mě nikdy nezaujaly natolik, abych na ně vzpomínal. Asi jsem tam netrávil moc času, abych dnes zaujímal postoj. Naopak si pamatuji necitlivý přístup ze zdravotnických zařízení, kde nedostatek intimity přímo kope do dveří. Ale principiálně to chápu. Nicméně si vzpomínám, že i já jsem se ohradil, když mi na chirurgii dal lékař pokyn, abych mu ukázat tříselnou kýlu, přičemž byly otevřené dveře ordinace tak, že mě vidělo osazenstvo čekajících na chodbě. Lékař mi dovolil dveře zavřít.

Na svět přicházíme nazí a já měl asi výchovu, která mi neumožnila řešit nějaké pochybné postoje k nahotě. Jako mladík jsem díky sportu zažil i společnou smíšenou saunu a nic deviantního se na mně neprojevilo. Byla to dobrá součást tréninku sebeovládání.

Myslím si, že vůbec diskutováním a bohužel i velmi dramatizujícím diskutováním jakýchsi tabuizovaných témat se dopouštíme nejhorší chyby. Všude, kde je cosi sporného nebo odlišného a veřejně se to promílá, dodáváme munici šikanující části mládeže, aby se něčemu posmívala s jistým společenským oprávněním. Obecný respekt k intimitě se u nás nekultivuje, ale neustále se podrážejí nohy tolerantnímu postoji. Na co si ze školství pamatuji jsou problémy se šikanováním všech mých dcer a vždy to vedlo ke změně školy a zvýšeným nákladům na vzdělání, protože školní osazenstvo špatně živených škol nemělo na nějakou ochranu před šikanováním čas a náladu. Bylo by to dlouhé sepisování.

Dnes se na tato témata obecně dívám jinak. Myslím si, že bychom měli požadovat od vládního establishmentu hlavně péči a zájem o člověka. Z nějakých nepochopitelných důvodů se naše státní byrokracie smrskává na kontrolní činnost a perzekuci a my to volíme a tleskáme tomu. Z tématu manželství pro všechny se tak typicky stala i možná nálepka pro chcimíry, ruské šváby a dezoláty. Kam takto chceme dojít? Manželství pro všechny je citlivé téma, které se dotýká dlouhodobých citů řady lidí. Proč by se mělo kvůli jedněm unifikovat cosi pro všechny? Ze stejných důvodů, jako rozumná společnost odhalí třeba prostorové bariéry pro invalidy nebo dámy s kočárkem, v němž může ležet i vaše konzervativní dítě. Vadí někomu rušení vysokých obrubníků? Je to drama, že jsou výtahy pro invalidy vozíčkáře, speciální pohlavně nerozlišené toalety pro invalidy?

Všechno jsou to zástupná ideologická témata, aby se zakryly důležité vymoženosti pro občany. Nechápu to. Nakonec mi nevadí představa, že když se někdo nahrne do politiky, tak na tom i něco vydělá, ale mělo by to být vidět i u všech občanů, že jsme společně vydělali všichni na nějakém zlepšení věcí veřejných a obecných.

Dnešní debaty jsou často mlžením nad nepříjemnými možnými otázkami. Kdo byl tak jasnozřivý, že kdysi, když se projednával problém registrovaného partnerství, nedal jim stejné právní možnosti jako manželům? Nemuseli bychom se dnes k tomuto dluhu vůbec vracet za mnohem těžších okolností. Všechny odložené liberalizace či nezbytné reformy se vymstí. Všechny špatně „ušetřené“ peníze na tupých škrtech se prodraží. Slavně se rušily vlastně nedávno přebytečné školky a školy, abychom dnes zjistili, že nám nyní chybí. V této atmosféře pak máte věřit v důchodovou reformu a plánování sociálních úspor! Dnes je problém se zorientovat v různých tabulkách a grafech politických stran v debatách, kde by měl být jeden společný seriózní zdroj od statistického či příslušného úřadu.

Problém není v liberalizovaném záchodku pro všechny, ale v tom, kdo kolem něj a jak řídí provoz a jak se stará o výchovu bez šikanování. Šikana je, podle mne, totiž skutečný a nejvážnější problém školství.