Zabití pana Floyda bylo brutální a zbytečné. Policistu odsoudili. Někdo tomu říká vražda, jiný třeba neúmyslné zabití, jak kdo chce. Nicméně stále zůstává brutální a zbytečné. Nebýt lockdownu, pozval bych pochybovače s panem Cer-
manem v čele na performativní divadelní rekonstrukci činu. Mí přátelé z herecké branže někteří mají i požadovaných 80 kg váhy, takže přesvědčivost by byla zaručena. Myslím, že až se otevřou znovu brány kultury navrhnu pár přátelům, že by takové performativní veřejné rekonstrukce činu nejen byly zapotřebí, ale jistě by za ně i odpůrci rádi zaplatili, aby třeba dokázali, že ten útok šlo snadno přežít, byla to legrace a umírat nebyl důvod. Taková schválnost od toho Floyda.
Performance by byla zahájena nadopováním nějakými léky, třeba inzulinem, aby si nedůvěřivý adept mohl vyzkoušet, jaké to je, když má někdo tzv. „hypo“. Budeme a priori předpokládat, že s rukama s pouty za zády je nedůvěřivý adept policii smrtelně nebezpečný, zalehneme a budeme si to fotit a nahrávat z různých úhlů. Kameru umístíme i na zalehávajícího figuranta. Navzdory úpění a námitkám nebudeme v tlaku přestávat, chvilku se figurant sveze z klečení na hrudníku do nákleku ramene, aby to bylo zcela objektivní.
Pochopitelně budeme mít po ruce lékařský záchranný tým. Nedůvěřivý adept podepíše informovaný souhlas s tou rekonstrukční brnkačkou. A kdyby nám náhodou zrovna třeba pan Cerman pod rekonstrukčním performativním tlakem náhodou skonal, budeme se hájit s jeho článkem v ruce, s informovaným souhlasem a krčením rameny, že jsme jenom postupovali podle pravidel amerického policejního postupu. Nakonec by nám pod rukama umřel jen bezvýznamný pan Cerman, to není nic k podivení, stejně jako úmrtí nějakého pana Floyda. No a co? Denně umírá lidí.
Určitě by nebylo od věci zrekonstruovat i umírání pacientů na Covid 19, vrbětické svědky výbuchu, osvětimské i jiné vězně, jakož i naše MUKLy, … Celý cyklus by se mohl jmenovat Bezvýznamné smrti na základě zákonného či bezpečnostního postupu. Jinou kategorií by mohla být zážitková performance Bomba pro Natálku. Nedůvěřivé adepty bychom oblékli do nehořlavých oblečků, které používají závodníci Formule 1. Nechali bychom něčí dceru hořet před očima jejích rodičů přesně požadovanou dobu. Pak bychom zrekonstruovali i převoz do nemocnice, kusé zprávy o zdravotním stavu, nejistotu jak celý proces dopadne. Samozřejmě bychom museli zalhat a říci, že jsme se spletli a v případě dcery nebyl oblek nehořlavý. Byla by to jen performativní lež. Nakonec by všechno dobře dopadlo.
Bohužel nám to asi nikdo nepovolí. Nakonec ani by mě to vlastně nebavilo. Pochybovači budou vždycky. Podle vzoru nevěřící Tomáš si potřebují mnozí stále obden sahat na stigmata. Překvapuje to ovšem u vzdělaného intelektuála. Zdálo by se, že studium historie vyvolá v člověku moudrost a uvážlivost. Ze vší té nejednoznačnosti dějin plyne zásadní morální poučení, že život nás všech je stále v ohrožení, ať se ocitneme kdekoli. Někdy máme jen prosté štěstí, že jsme náhodou přežili. Věční pochybovači trpí fobií, že nikde neexistuje žádné dobro, což by historicky mělo znamenat, že zlo už muselo dávno ve všem zvítězit a není již o co bojovat. Snad jen o to, že bude ještě hůř. V této apokalyptické atmosféře jsou pak někteří frustrováni brutalitou až k paradoxnímu obdivu brutality. Vzniká tak iluze, že jsou na straně brutality a tudíž se jim nemůže nic stát. Jsou ochráněni. Hlásají nezbytnost brutality, aby se předem zavděčili jejím nemocným protagonistům. Zvráceně se pak účastní na zločinech, které sami nemají odvahu spáchat, ale asi po tom touží. Jiné vysvětlení takového chování a myšlení mne momentálně nenapadá. Ale jistě mi nějaké další milí čtenáři navrhnou.
