Šílenství davů nepřichází, to jen někdo jej vyvolává

Úcta k literatuře mi velí vážit si práce každého spisovatele nebo překladatele. Nicméně mám obavu, že zde jde o ztrátu času i peněz. Bojovníci proti aktivismu si nepřipouštějí, že se sami stávají aktivisty. Jejich východiska ...

... jsou často velmi zmatená. Již formulace „aktivisté nás nutí“ je podezřelá. Aktivisté většinou nemají pravomoc k něčemu nutit. Nucení se objevuje jen velmi ojediněle. Jde spíše o veřejné mínění, které jistě sebevědomého člověka k ničemu nedonutí.

To co se v podání antiaktivistů nazývá davové šílenství je převaha ve veřejném mínění, která naštěstí stále převažuje s tendencí sympatií k utlačovaným. Nenajdete žádnou pohádku, kterou bychom vyprávěli dětem, že zlý král zvítězí. Možná antiaktivisté takové pohádky doma vyprávějí. Namítnete, proč davy živit pohádkami? Protože v nich je ideál, byť mnohdy utopický. Člověk má přirozenou touhu žít nadějí. Když se naděje nepřenese iracionálně do odvahy, pak plachý chlapec neosloví vysněnou krásnou dívku a láska nedostane šanci. S tím se pojí rizika, že na utopii bude někdo příliš trvat a bude ji považovat za realitu. Takový extrém jistě existuje. A jsme znovu u kolektivní viny.

Autor prý na příkladech čtyř skupin – žen, gayů, trans a rasových menšin – ukazuje zneužití problematiky menšin v politice. V politice se přece zneužívá všechno. Proto je považována za špinavou. Slovo „zneužití“ opět vyvolává podezření. Je to jako politická diskuse o zneužívání dávek. Jistě sociální dávky někteří jedinci zneužívají, a je k tomu zřízena oprávněná kontrola, ale tendence politických diskusí vede ke kolektivnímu pojetí viny. Politik řekne, když dávku neposkytneme, nikdo ji nezneužije a hle spravedlnost rozehřeje zkamenělá srdce. Ony čtyři jmenované skupiny mají tak specifické odlišnosti v problematice a přístupu k nim, že nemohu získat ani náznak chuti takový mišmaš číst a hodnotit. Tvrzení, že se osvobození těchto skupin netýká zemí, kde nemají tolik omezená práva je opět nedůvěryhodná a dogmatická. Lze o tom uvažovat nanejvýš u rasových menšin, a to možná ani u nich úplně ne.

Mohou jednotlivé příklady něco prokázat pro celkové posuzování problematiky uvedených skupin? Ano, ženy jsou na papíře zákona rovnoprávné, ale ve specifických případech jsou tato práva porušována i u nás a někdy dokonce systémově ze strany státu, který by v dodržování zákona měl jít příkladem. Je to prostě také lidský faktor, který nemá s nějakými plánovitými ideologiemi nic společného. Je to jen lidská nechuť, neochota a zanedbání povinností. Není také vůbec pravda, že se neozývají skupiny v takových zemích jako je Írán. Naopak takové případy jsou a na západě mají bohužel malou podporu a publicitu. Je to jeden z důvodů jejich neúspěchu. Podobné knihy přispívají k tomuto neblahému stavu. Útočí na „nepronásledované“ skupiny, že se jim nic neděje, ale vyčerpávají tím i možnosti podpory pro mezinárodní pomoc v zemích, kde toto pronásledování existuje.

Musel bych být raněn slepotou, kdybych neviděl a nepřiznal, že aktivisté svoje protesty občas přehánějí, využijí je nevhodně a snad i trapně. Ale opět. Mohou tyto výstřelky, jejichž kritika je zajisté oprávněná, prokázat kolektivní vinu a nezpůsobilost či neomarxovost všech projevů protestu? Neměla by se náhodou vést věcná diskuse o konkrétních problémech a tématech a není těch aktivistických přešlapů zbytečně nadbytek, protože se diskuse nekonala a nekoná a zřejmě nechce konat. Když totiž kolektivně dokážeme zneužívání svobody aktivisty, budou jistě zakázáni oni. Ne my.

Ano, „váhavý a tolerantní diskurs“ je sympatický pojem postmoderny, který byl zleva napaden skutečně existujícím neomarxismem (u nás např. Kanda s jeho Soumrakem postmodernismu), ale i zprava ultraekonomisty, kteří zapomínají, že za holokaustem stály rovněž argumenty efektivity a zkonstruované kolektivní viny na základě ojedinělých projevů i zločinného jednání, (u nás např. Břicháček se jeho Unií ve víru migrační krize). Nebyla to liberální postmoderna, kdo proměnil diskurz v kauzální důsledné tlaky a autoritativní zneužívání principů kolektivní viny.

Jsem dalek toho, abych zakazoval či nedoporučoval předmětnou knihu číst. Naopak, je třeba studovat i názory s nimiž nesouhlasíme, abychom provětrali svoje vlastní utkvělé hypotézy o světě. Jak se znám, tak si i tuto knihu nakonec přečtu, až se mi dostane do ruky, ale shánět ji nebudu.  Za recenzi autorce děkuji.  Nicméně apokalyptický kolovrátek myslím zrovna nepotřebujeme. Apokalyptický kolovrátek neutichá již tisíce let, od zklamání, že se Ježíš za života prvních křesťanů nevrátil. Vyhlášených konců světa proběhlo nesčetně, aby se nakonec ukázalo, že dokážeme přežít i světové války. Ale je to stále dokola nutné?