Obdivovatelé a obhájci Pinocheta

schvalují veřejně trestné činy, protože byly spáchány údajně jen nad stoupenci levice. Když ale projíždí zemí eskadra smrti vojenské chunty, kdokoli ukáže prstem na socialistu bez soudu, je pouhý vrah.

O to jde i dnes u nás. Obcházení právního systému svévolným označováním kohokoli za socialistu, komunistu nebo třeba dezoláta imponuje těm, kdo se snaží porazit své domnělé oponenty za každou cenu. Při politických sympatiích se vždy nějaká část lidí jen mýlí nebo veze, protože třeba má manželka ráda manžela, který se možná v socialismu shlédl. Už vidím zapáleného aktivistu na tanku Spravedlivé milice proti komunismu, jak ukazuje před mým domem na moje okna a křičí: Tady bydlí ten komouš! Ale je možné, že bych se na chilském grilu, posteli do níž se pouštěl elektrický proud, ke komunismu doznal i já.

Jaká je ale realita? Navzdory drzým osočením není na světě nikdo, kdo by mohl poukázat na mou komunistickou či socialistickou minulost. Jako dítě jsem sice byl formálně a nesvéprávně členem Pionýra. Poté jsem byl vždy na hraně problémů se socialistickým režimem u nás. Z politických důvodů mi armáda při odvodu znemožnila vrcholový sport. Z vojny jsem odcházel s posudkem, že jsem se nesmířil s lidově demokratickým zřízením. Bral jsem dosud místní výkřiky v diskusích pod blogy jako emocionální nadsázku, ale nyní se situace výrazně posunula.

Nenápadně odsud mizí blogeři. Jednou mohu zmizet i já sám, a ještě budou na mě kydat komunistické bláto. Nechtěl jsem se nikdy holedbat nějakým třetím odbojem, protože si vážím osob mnohem dříve statečnějších, než jsem byl sám, ale nějaká myšlenková rehabilitace Pinocheta nepřichází v úvahu, protože to je jasný neonacistický signál k obcházení zákona. Ať jsou k tomu jakékoli důvody, obviňování se musí odehrávat na bázi práva. Proto budu napříště nadávky a označení sledovat přísně a se vší důslednou archivací důkazů. Nakonec takový místní kodex blogera je vlastně na mé straně, ne?

Nikdo nemá právo bez důkazů označovat druhé. (Nadávat bylo povoleno jen na Putina) Já si na základě zdejších výpovědí leccos o mluvčích myslím, ale mohu nanejvýš označovat konkrétní myšlenky za varující signály něčeho nemorálního nebo nezákonného či nebezpečného. Pak je to jen diskuse a tříbení názorů, ale otevřené nadávky a označování osob podle mě vyžaduje důkazy.

Veřejné schvalování trestného jednání Pinocheta je jasně za hranou zákona. Je třeba připomenout, že Pinochet byl svého času zatčen za své chuntovní prohřešky ve Velké Británii na základě zatykače ze Španělska. Byl sice propuštěn, ne, že by se očistil, ale z humanitárních důvodů. Jeho nejbližší spolupracovníci v Chile dostali za sérii politicky motivovaných vražd tresty, jeden dokonce dvojnásobné doživotí. Jak chce západ vážně soudit Putina, pokud rehabilituje Pinocheta nebo Hitlera?

Domnívám se, že neprávní postup vůči zločincům je pokračováním zločinu. Je to jen kmenová vendeta a často jen nejnemorálnější cesta ke kariéře. Polo fantaskní útoky na Putina nepohnou veřejným míněním v Rusku. Veřejným míněním rovněž nepohne uplatňování kolektivní viny vůči ruským sportovcům. (Právě podle západních definic je kolektivní vina jasným signálem totalitarismu – např. u Arendtové). Přesně naopak. Daleko účelnější by bylo veřejné otevírání diskuze se sportovci na tiskových konferencích, tedy rovná názorová konfrontace. Takto Rusové snadno argumentují, že se jim na západě v ničem nedostává sluchu, a naopak to vyvolává posiluje pocity obranného odhodlání. Naprosto laciná a hloupá technika boje, který skutečným bojem není, zato je funkčním osobním salonním kariérismem.

Po válce v rozpadlé Jugoslávii se jasně ukázalo, že válečné zločiny se vyskytovaly na obou stranách znepřátelených stran. Nejen mně se zdá, že strany stojící proti Srbsku byly mnoha soudů ušetřeny, což nepřispělo k důvěryhodnosti mezinárodního soudu v Haagu. Pak je totiž velmi složité obviňovat Polsko z nevhodné soudní reformy, když se politické ovlivnění spravedlnosti odehrává i na nejvyšší úrovni na západě. Opouští-li západ morálku, ztrácí následně legitimitu ji vně systému vymáhat.

Dnes kroutíme nechápavě hlavami nad činností někdejšího Výboru pro neamerickou činnost v USA, která dohnala k emigraci např. Charlie Chaplina. Doufám, že jednou budeme kroutit hlavou nad místním výborem pro nečeskou činnost, ale třeba se dozvíme alespoň více o důvodech, které k tomu protagonisty vedly a jak za to byli odměněni, což by významně zlepšilo odolnost společnosti proti likvidaci demokracie.

Na závěr pár závazných prohlášení: komunismus stejně jako nacismus jsou zločinné ideologie; vojenské chunty všude po světě nejsou lepší než komunistické partaje; agrese jednoho státu vůči druhému je agresí a napadený se samozřejmě má právo bránit (musí to ovšem platit vždy – v Srbsku i na Ukrajině); posuzování a odsuzování společnosti, národu nebo náboženství etc. je vždy signálem demontáže demokracie a v tu chvíli se takové hnutí rovná tomu komunistickému nebo nacistickému.

Souvislost mezi nacismem a komunismem je dle mého následující. Komunismus vykonává selekci obyvatelstva na základě nějaké mlhavé představy o třídě a činí tak bez právního podkladu na základě emocionální uměle vyvolané představy kolektivní viny. Nacismus (fašismy a dílčí neofašismy) vykonávají selekci na základě mlhavé neprávní představy o národě. To vše ještě může být okořeněno a zastíněno mysticismem náboženských či esoterických představ, kdy se vymáhají náboženské indoktrinace na základě mlhavých náboženských spisů.

Smysl má kultivace práva a filozofické diskuse za něž nesmí nikdo být perzekuován. Stát je o to svobodnější nakolik vymáhá odpovědnost jen za právně prokázané vykonané trestné činy.

https://zoom.iprima.cz/historie/augusto-pinochet-nejvetsi-zlociny

https://www.amnesty.cz/zprava/938/deset-let-od-zatceni-pinocheta

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/soud-vezeni-chile-general-velitel-pinochet-cheyre-diktatura_1811110755_lac

https://www.denik.cz/ze_sveta/chile_pinochet_dina20080701.html