Otrokem z vlastní vůle

Zase si tak sedím u kávy a dobrého doutníku. Mám to za sebou. Dva dny práce s lidmi, kteří se nějak ztratili sami sobě. Když jsem je poznal před dvěma roky, měli kuráž. Někteří si mě chtěli vyzkoušet, jak zvládnu krizový rozhovor v praxi. Fajn parta. Obchodnící duší i tělem. Lidi, co buď byli úspěšní, nebo dostali příležitost ukázat, co v nich je. Dobrá práce. Po chvilkovém pasování a oťukávání jsme se pustili do práce.

PrahaJH

Dobrá práce, dobrý nápady, spousta energie. Potkali jsme se po půl roce. Tentokrát té energie nebylo už tolik, ale důvod byl totálně lidský. Minulou noc moc nespali. Slavili. Byl to pro ně dobrý rok. Dařilo se. Ale Obchodníci se poznají. Umí zmobilizovat zbytky sil pro úspěch. Nakonec jsme toho neudělali tolik, ale dobrý nápady, dobrá práce a chuť "To změnit". Odjížděl jsem tenkrát trochu s pocitem dluhu, že jsme to nezvládli všechno, jak to bylo v programu, ale fakt dobrá práce.
Teď si vedle mě sedla dvojice pěkných žen. Kamrádky. Smějou se, baví se, vypadají spokojeně. Zaujali mě. Pěkně oblečené, štíhlé, to si všimnu vždycky. Jen jsem si nebyl jistý těmi skvělými úsměvy. Tak trochu se mi zdálo, že vidím nějakou křeč. Asi už blbnu, jsou pěkný a mladý, tak akorát. To jsou zase myšlenky. Ha Ha ... Plzák by měl radost. S příležitostí prý roste promiskuita... No bylo by těžké říkat ne. Proto se raději vracím k původním myšlenkám, než začne takové to cukání v rozkroku, co výrazně motivuje k tomu něco udělat. "Slušnost je to nabídnout", slyším mého kamaráda.
No tenkrát jsme se rozcházeli s tím, že až se příště uvidíme, budeme zase dál. Půl roku nic. Jen nějaké personální změny ve firmě. Nic neobvyklého. Nový obchodní ředitel. Je divný, že se říká ředitel, jako by měl něco ředit a ne řiditel, jako by měl něco řídit :o))) Naše další setkání už bylo úplně jiné. Všichni jak vyměnění. Žádná jiskra, žádné legrácky. Nevěděl jsem, co se děje. Snažím se to rozjet, ale Nic Nic Nic. Všechny žerty poznámky se neodrážejí, jen sklouznou po jejich smutných tvářích, nenechají stopu úsměvu.
Pustíme se tedy do práce. Začínáme soupisem poptávky, co je třeba posunout, co řešit, co změnit. NIC NIC NIC NIC, prázdno. Jen jeden z nich, takový ten typ - Chlapák, to už nevydržel a povídá: "Jarda to je všetko na hovno". Známe se, čekám, kdy z toho zase vykouzlí dobrý vtip, jak on to umí. Je to vzácný typ člověka, co si dovede dělat legraci ze sebe. NIC NIC NIC. Ten Chlapák se jen hořce usměje, ale kontroluje, co na to zbytek skupiny. NIC NIC NIC.
Dělám, co umím. Výsledek je NIC. Přestávka, to mi zachránilo. A je nejspíš taky. Jdeme na coffeebreak. Tam se snad něco dozvím. Co ta změna? Usmívám se od ucha k uchu. Chlapák se ale otočí a jde si se svým chlebíčkem jinam, hlavně ne v mém směru. Jasné, dám mu prostor.
Je tu Dračice. Taková ta ženská od rány. Známe se od začátku. Ženská, která řekne, co si myslí a poraďte si s tím. Jdu k ní se svým šálkem kávy. Neusmívá se, ale naznačuje mi, ať jdem trochu stranou. Jdeme. Za rohem se na mě podívá, má takový ten divný těkavý pohled stále zaměřený na to, jestli někdo neposlouchá.
Ty holky vedle u stolu změnili najednou téma i výraz. Nechci poslouchat, ale dost dobře to nejde. Jedna z nich vypráví o tom svým. Vzala si ho sotva před rokem. Takovej ten úspěšnej Chlápek. Super auto, super bejvák, super mobil, super Chlápek. Má se skvěle, dobrý. Ale podívám se jí na chvilku do očí. Jsou to takový ty těkavý oči, co kontrolují, jestli někdo neposlouchá. Hned odvrátila pohled, zvedla mobil, kontroluje, jestli někdo nevolá, nebo nepíše.

Vypráví dál, jak to bylo ze začátku skvělý. Dostala směr, dostala inspiraci. Jasně byla Neschopná, Chlápek z ní udělal Ranařku. Uděla ji svojí asistentkou. Ve firmě se to nikomu moc nelíbilo, ale on je třída. Vyletěl jak hvězda. Z oblastní ligy do Topu. A ona letí s ním. Zase kontroluje mobil. Vypráví, jak jeho jménem masí ty lidi u nich ve firmě. Jsou to líní sráči. Po lidech se musí hamtat, to jí její Chlápek naučil. Zase kontroluje ten mobil. Pokaždé jen na malinký moment se uvolní, když nic nezmeškala, je to vidět, úplně rozkvete. Teď, když je tak vyplašená, není vůbec zajímavá.
Zapálím si doutník a přemýšlím, kde jsem ten výraz viděl. Je to divný výraz. To není plachá laň, která ostražitě pozoruje svoje okolí. To jsou bystré oči, připravené k akci. Tohle ne, to je jiný pohled.

Jsem zpátky u rozhovoru s Dračicí. To jsou ty oči. Jasné, tady jsem je viděl poprvně zblízka. A měl je i Chlapák, že jsem si to nevšiml? Dračice mi vypráví, jak nový Chlápek v Topu zavádí nové metody. Jak si všichni odechli, když přišel. Je to ten Chlápek, co přišel, uviděl a zvítězil, mysleli si všichni. Ale on přišel, neviděl a chce zvítězit. To co mi dál vyprávěla, bylo to jak z Orwelovy Zvířecí farmy. Objevili se tu velcí Psi, co měli všechny přesvědčovat, jak dobře to Chlápek s nimi myslí. Psi se snaží, seč to jde. Nařizují, kontrolují i to čemu vůbec nerozumí, ale když nic, alespoň štěkají, aby si zasloužili ten žvanec, co jim Chlápek předhazuje.
Psi mají neomezenou moc, nejsou na řetězu pravidel, slušnosti. Mají nahánět strach. Chlápek si umí vybírat. Urostlí, mladí, nebojácní z nerozumu, rvou všechny a všechno na kusy. "Říká se", šeptá mi Dračice,"že pár dobrejch už zadávili". Je to sen? Jde to? Asi jo podle toho, jak i Dračice kolem sebe pořád seká pohledem.

Co to je za výraz, pořád mi to vrtá hlavou. Je po přestávce, jdem pokračovat.
Suma sumárum:" Žádné problémy nejsou, všechno se daří, nic jim nechybí.", jen pořád kontrolují ty mobily. Sem tam někdo z nich zbledne, sebere svoje dálkové ovládání - mobil a rychle vyběhne na chodbu. Když se vrátí, je ještě bledší, než když odcházel. Všichni se ne něj kradmo podívají, skloní hlavu a NIC NIC NIC
Dneska je to fakt dřina. Když nic nechtějí řešit, zkouším jim nabízet nápady, které fungují jinde. Reakce NIC NIC NIC. Je konec dne, rozcházíme se. Všichni odcházejí se skloněnou hlavou. Jdu je vyprovodit, nasedají do svých pěkných služebních aut, pokládají mobily na sedačku a s tou skloněnou hlavou odjíždějí, bez radosti z pěkného auta, z moderního mobilu, z našeho dnešního setkání. Je mi smutno.
Vyběhnu do hotelového pokoje, to abych zůstal v kondici. Skočím do koupelny, podívám se do zrcadla. To co vidím mě překvapilo.V zrcadle jsem viděl Smutek. Nebyl to ten výraz, co jsem začal pozorovat u nich a Ranařky v kavárně, ale moc už nechybělo.... To nebylo příjemné. Chtěl jsem si sednout k PC, ještě něco sepsat, ale NIC , pustil jsem TV a zase NIC, pustil jsem si muziku, NIC, nebylo to pravé. Prostě NIC.
Ta Ranařka vedle u stolku vypráví dál o tom, jak se má po lidech šlapat. Připomíná mi to, čemu se v managementu říká Cyklista. Cyklista se nahoru hrbí, dolu hamtá do lidí jak o život, když se někdo dole ozve, slyší jediné: "jedeme, musíme šlapat všichni, máme ambice, cíle a hlavně úkoly". Je to k smíchu, když vidím Ranařku, jak rozdává rány vlevo, vpravo a přitom je neustále p..... to je to, co nevím, co je.... ONA JE MIMO.
Mám to, už vím, co je to za výraz. Apokalypto, to je ono. Tam náčelník svému synovi ukazuje na zděšených vyděděncích jakou mají hroznou "Ne-moc" je strach. To jsou ty oči, to je ten výraz. Tam jsem ho viděl, tam jsem si uvědomil, jakou strašnou moc má.
Ranařka teď vzala telefon. Dohonil jí Chlápek. Slyším jen chabé, slabé kňourání:"Víš, miláčku já už běžím, jsem na nákupu, opravdu.", podívá se těma vystrašenýma očima na Kámošku a pokračuje:"Miláčku chceš ještě něco jiného, než jsi mi napsal do mailu?". Usmívám se, ale Kámoška nějak ztuhla, pozoruje jí. Nic neříká, ale je evidentně zaskočená. "Už běžím domů! Miluju tě!". Položí mobil na stůl. Nedokáže ani vydechnout, jak je vystrašená. "Já letím, pa, jsem ráda, že jsme si mohly popovídat". Zkontroluje mobil, sebere drahou kabelku a několik nákupních tašek a rychle se ztrácí mezi stolky. Chlápek to řídí...

To, co se mi stalo, že jsem byl ve fázi Smutku, bylo z pocitu zbytečná práce. Snažil jsem se ze všech sil něčím smysluplně pohnout. Snažil jsem se vyřešit problémy, o kterých jsem věděl, a NIC byl výsledek.

Jak se ze smutku může stát strach, to mi vrtalo hlavou. V Apokalyptu, to bylo jednoduché, přišli silní, lépe živení a vybavení Inkové. Porobili si ty slabé, špatně živené rybáře, ale jak je to možné tady?

Kámoška se na mě usměje a požádá mě o oheň. Zapálím jí a konstatuji:“ Ranařka měla nějak na spěch“. Usmála se a řekla, že před rokem dokázaly spolu prokecat celou noc, ale co je s Chlápkem, už to nejde, ale Ranařka se má teď prý dobře. Má moc, po té vždycky toužila. Jsou spolužačky a ona nepatřila nikdy k takovým těm hvězdám, ale teď to je jiná. Má dobrou práci, dobrýho Chlápka, má moc. Usmívám se. Ona se na mě podívá, začne se smát na celé kolo a říká: "Blbost, je v hajzlu, skáče jak šašek a ještě mu leze do zadku". Nesměju se, je to pravda.

Druhý den je o něco lepší, o málo, ale je. Podařilo se mi je pochopit, jsou nemocní Strachem, Bezmocí. Zkouším tedy změnit téma, pojďme zapracovat na sobě. Pojďme se zbavit Stresu (toho převlečeného Strachu farmaceutickými a terapeutickými firmami). Dej si prášek bude ti líp, když ne, dej si dva. Najmi si terapeuta, oni tě zbaví trápení. Když se jim to podaří, NIC se nezmění, ale už ti nebude tolik vadit.

Když ty prášky občas zapiješ, zničíš dost neuronů na to, že si svoje zbědování nebuděš ani uvědomovat. Opravdu někteří to tak řeší. Když už se jim podaří se na chvilku ztratit, zpijí se do němoty, narostou jim křídla po Redbullu s vodkou, jsou zase Chlapáci, vykřikují do světa. "Kde je ten Chlápek, co tu čepuje?" Ať se tu ukáže srab a NIC. Naštěstí. Bojím se, že jejich odvaha by se změnila na servilitu toulavého psa, když mu hodíte kousek žvance.
Jsou unavení nočním hrdinstvím, ale spolupracují do chvíle, kdy se dostaneme k osobním cílů. Nemají už žádné, musí plnit úkoly, ne cíle, ale úkoly. Každý den, někteří musí každou hodinu, posílat hlášení o plnění plánu a úkolů. To byly ty chvíle hrůzy, když odcházeli z místnosti, a protože úkoly se splnit nedají, vraceli se bledší a bledší.
Napadlo mě ukázat jim, jak se dělá Diktatura, poslouchají, někteří o tom přemýšlejí. To mě povzbudilo. Diktatura dobře funguje v ohrožení. Pak přijde Chlápek, co ví, co má dělat. Ví co, neví jak, ale to nevadí, to mají udělat ONI.
Stačí je zbavit přehledu o čase, zaměstnat je tak, že už nevědí kolikátého je, jaký je den, jen plní úkoly, nevědí často proč a k čemu. Mají strach, že to nestihnou.

Pak je potřeba zbavit je Nadhledu. Nesmí se orientovat v tom, co je detail a co celek, ideální je urdžet je s hlavou u země, pak uvidí jen detaily a celek je přestane zajímat, úplně nejlepší je natlačit je k sobě strachy tak blízko, že jediné, podle čeho se mohou orientovat je zadek kolegy, pustit na ně Psy, co štěkají a nevědí proč a ti tam udělají ještě větší paseku než úkoly.

A Ten Pes, který by chtěl přemýšlet, z toho udělat Pejska a přidat ho do stáda, dostane Úkol a je tam, kde má být, moc zvedal hlavu. Pak je Strach z toho, že něco opominete.
Dobrá práce, ale ještě lepší je, když jim vezmete Odvahu. Podívat se na sebe a uvědomit si, Kdo jsem, když se řídím

nejbližším zadkem ve svém okolí. To nemá ten příjemně lechtivý erotický kontext, to je chuť se tam schovat, nebo alespoň se nevidět.
Odvaha něco řešit, s něčím do budoucna nesouhlasit, ta se sebere veřejnou popravou několika zoufalců, co si stáli za svojí profesionalitou. A Úplně nejlepší je pošpinit jejich památku, aby ani naděje, že když někdo padl“ Hrdě v boji“, měla nějaký smysl. NIC NIC to byla jediná reakce, žádný AHA efekt, ale NIC.
Jak z toho? Snažím se pokračovat, ukazuji stupnici Svobody.

Žádná Svoboda je Přehlížení toho, co se mi děje, hraju, že to není, a kdyby to mělo vypadat, že to tak je, já to prostě nevidím.

Nesvoboda je:" Když to víte, ale vyhýbáte se tomu". Uhýbáte, jak můžete, a když už byste mohli, pomůžete si šlehnutím toho, že řeknete: "To se nedá".

Malinká Svoboda - Smíření je, když si to Přiznáte, jak na tom jste a naučíte se Tím žít.
Alespoň si nelžete a žít s tím, že jsem se nechal uplatit autem, mobilem, funkcí se dá. Vidím to kolem sebe každou chvíli.

Opravdová Svoboda je v tom, že to víte, a děláte něco proto, aby se To změnilo. A když To skutečně nejde? Přiznáte prohru, ale neskloníte hlavu a neodejdete,“ Nejste Otrok, člověk bez Svobody“.
Kámoška zaplatila, usmála se na mě a ještě jednou prohlásila: "Je to cvok, takhle se nechat zmasit. Je hloupá, nechce ho Chlápka Zklamat, když jí pomohl a věřil jí"."
Je po všem. Sedím sám a přemýšlím, co se dá pro ty lidi udělat.
Mojžíš prý odvedl národ otroků do pouště a z pouště se vrátili svobodní lidé. Otroci tam zůstali. Není divu po 40ti letech asi nepřežili. Ti Noví Svobodní Lidé byli zvyklí na těžké podmínky, naučili se přežít a to jim dalo Sebedůvěru pro svoji budoucnost.
Zvoní mi mobil, zvedám ho. Smích mě přejde. Volá moje Matka. Dost důrazně mi vytýká, proč jsem nezavolal, kde jsem a co dělám.

Přihlouple se usmívám, doufám, že nikdo neslyší, jak se do mě, Svobodného Člověka kolem padesátky dala. "Mami", snažím se jí chabě uchlácholit, "Já se určitě stavím, vím, že musím, je to můj Úkol". Zahlédl jsem se naproti v zrcadle. To co vidím je Strach, Strach z Autority. "Mám dálkové ovládání, proč jsem to zvedal? Proč jsem se nebránil?" Neudělal jsem NIC.
Fuj, to mi jen napadlo, jak by to asi vypadalo, kdybych Matce dovolil, aby mě zbavila Svobody. Ne nikdy Matko. Neudělám NIC, když já se rozhodnu, ne když Ty nebo nějaký Chlápek si usmyslí.

Jsem svobodný člověk. Zatím