Luky The End.

Zítra je to týden, co LUKY tragicky zemřel. Je to týden od chvíle, kdy plný štěstí, nadšení usedl na svojí motorku po pěti letech. Byl jak malý kluk, chtěl si všechno zařídit a udělat sám, zajet si na technickou...

nekde venku nekdy venku Jaroslav Homolka

Vyrazil. Zkusil si, jak ještě to má v ruce (několik dnů předtím už na ní prý na zkoušku jezdil, nevěděl jsem), projel vesnicí a byl volný. První levý dlouhý, přehledný oblouk, musel to být úžasný pocit (kdo ho zná pochopí, kdo ne, nemusí se ani snažit, to se popisovat nedá), mírná pravá… (tam údajně předjížděl..), za ní mírná, pravidelná levá. Vrací se na svojí stranu už je na své straně…. Tady se něco stalo, co, to ví jen a…..

Motorka se dostává plynule do škarpy (podle stop, to bylo takové to sklouznutí), pokračuje škarpou, nízký asi 20 cm vysoký pařez rozhoduje, co se stane…. Motorka letí do výšky snad 2m a naráží do stromu… Její dráhu kopíruje o polovinu lehčí LUKY…

Konec je tragický. LUKY na místě umírá. Od chvíle, kdy vyjel ,neuběhlo ani 5 minut…

Dneska mi přišla SMS od kamaráda TOMA

Pohreb nebude, rodice to nechtějí prodluzovat

To je tedy skutečný konec, nerozloučili jsme se, než se to stalo, nerozloučíme se ani teď. Nechtěli jsme samozřejmě dělat žádnou atrakci z toho, že nám umřel kamarád, chtěli jsme se jen rozloučit.

„Pohřeb nebude – společné rozloučení nebude“.

Rodičům rozumím. Sám jsem si uvědomil, že si nedovedu představit bolest, kterou smrt vlastních dětí znamená. Přistihl jsem se, že si dělám až projekci s LUKYM, ale to nejde, kdo to neprožije nemůže nikdy říct, že si to dovede představit……..

Dobře rozloučíme se tedy každý po svém. Mám svůj rituál holení hlavy . To jsou chvíle, kdy jsem úplně sám, je to hodně intimní setkání sám se sebou, před zrcadlem a s břitvou v ruce. Mám ty chvíle rád.

Oholil jsem si tedy hlavu, oblékl se do šatů tak, jako bych měl jít LUKYMU na pohřeb. Nenosím klasické šaty už alespoň tři roky. Mám dokonce dohodu se zákazníky, kteří to respektují (živím se vzděláváním manažerů).

Sedl jsem si k PC a začal psát.

Než přišla ta SMS, koupal jsem s přítelkyní malého syna (7 měsíců), to je taky rituál, ježdění na kole s těmi malými nožičkami, „prdlání na bříško“ za smíchu toho prcka, nádherný chvilky.

Pak přišel ten velký (23), že vyráží do kina. Dcera (21) se před chvílí vrátila …. Viděla mě v kvádru, sklopila oči a šla si po svém, znají mě, jsem samorost…

Já je mám kolem sebe všechny, na co si stěžuju? Na nic.

Jen mi pořád mrzí ta naprosto ZBYTEČNÁ SMRT malého chlapa. Tyhle vzácný chvilky neznal, nikdy nepozná….Už mi nejde vykřičet to ze sebe, už to něco drží v krku… Tak to tam i zůstane.

Tenhle týden byl jedním z těch, na které se nezapomíná. Nejdřív „moje nehoda“, po kolika? 10 ti letech? As,i nevedu si statistiky. Pak Luky. Pak články, jako pokus o to vykřičet to do světa.

Pak reakce lid na iDnes(díky za podporu a rozumný náměty – pomohlo to nějak vám, kdo jste demonstrovali svoji bezohlednost? Pokud ano, užijte si to). Mezitím tím vším normální práce. Ty lidi na seminářích nezajímá, co se vám stalo, co se vám honí hlavou, mají svoje problémy a vy jste tam od toho abyste s nimi, s plným nasazením tak, aby mohli ty problémy nějak reálně řešit.

Pak domů přes celou Prahu, citlivost je na maximu. Vidíte každou chybičku, které se kdo i vy sami na silnici dopustíte. Vidíte policajty jak měří, dneska: "DOBRÝ, ALE JAK BY TO DOPADLO NORMÁLNĚ"? Ptáte se sami sebe.

Večer doma otevřete email, tam jsou vzkazy od lidí, co četli vaše články. Většinou dobrý, díky za to. Pak vám nějaký popletenec píše, že se všichni už dnes sejdeme v kristu…

Zavřete to. Musíte něco dělat, něco, co má smysl, ale co to je? V těhlech pocitech se motáte jak zmatený děrviš. Necháte se nachytat někým v diskusi, někým, kdo jen přiživuje na vašich emocích, provokuje, vlastně mu o nic nejde, jen nemá co dělat, tak se naváží do každého, kde si myslí, že mu to vyjde… Neprožívá, netrpí, neraduje se jen se naváží…moralizuje….ukazuje se…..neřeší…nemá nápady…jen se dloube v ráně, kterou jste odryli….

Je vám jasné, že LUKYMU nepomůžete, že je to už vlastně minulost, ale jak nezapomenout, jak… Zase ten kolotoč v hlavě.

Další den zase práce, tentokrát cesta do Bratislavy, tenhle rok pokolikáté?? Minulý a předminulý rok. Kolik jich bylo? Kolik to bylo kilometrů?? Kolik hodin?? Kolik příležitostí pro to udělat chybu, dojet na chybu jiného?

Nebo prostě jen ten den NEMÍT ŠTĚSTÍ o pár vteřin, metrů?

Cestou tam jsem ani nezapnul rádio, jen rytmus vaší jízdy, jízdy o který nepřemýšlíte, která je zarytá hluboka ve vašich RUTINNÁCH. Harmonický hluboký brum silného motoru, pravidelné pleskání kol na nekvalitním povrchu, hodiny v autě.

Má rád ježdění autem, ještě raději ježdění na motorce. Nejezdím protože musím, jezdím, protože to mám rád. Dokonce, se někdy seberu nasednu podle nálady buď do auta nebo na motorku a jedu jen tak… Někde zastavím, dám sim kafe vodu, fotím nebo jen tak pozoruju co se děje…

Hledáte co teď… Nikam se vám nechce, vlastně reálně nic dělat nejde. Přijde nápad, co aby se LUKY stal začátkem něčeho… Když něco končí, jiné začíná…

LUKY – GOOD and BED MEMORIES, virtuální místo (přejel mi mráz po zádech), kde by se MEMORIES LIDÍ MOTORKÁŘŮ setkávaly, sdíleli se ovlivňovaly.

Nemyslím „MAPU SMRTI“, nevěřím na „strašení“(špačci na vinici na něm klidně sedí). Nevěřím na moralizování. Všichni lidé se jen nebojí, jsou i lidé HLEDAČI, ti kdo testují ten Svět okolo, zkouší, co vydrží, co jim dovolí. Jsou to sportovci, horolezci, vědci, ….. a taky MOTORKÁŘI.

Oni hledají, hledají sebe, svoje sny, svoje schopnosti, svoje možnosti… Hledají.

Cílem hledání není někomu ublížit, někoho poškodit i když těm, kdo chrání „zaběhané hranice to tak může připadat“, nechtějí je nutit „dělat to jako oni“, ne oni sto své chtějí dělat jinak, posvém. nikomu NE NA TRUC NĚKOMU, DĚLAJÍ TO PRO SEBE

Každé hledání nového je spojeno s rizikem, oni to vědí. Umírají, na vlastní chyby, na chyby jiných. Někdy a TO JE NEJHORŠÍ i na OPRAVDOVOU BEZOHLEDNOST… Na obou stranách…

Nejsou lepší ti v autech, ani ti na motorkách, všem teče krev, když se nám něco stane..

Nikdo není svatý. NIKDO. Na to jezdím už hodně let, najezdil opravdu hodně kilimetrů i v různých kulturách. NIKDO NENÍ SVATÝ- Všichni děláme chyby.

Lišíme se v tom, jaké MÁME ŠTĚSTÍ. Chybující i ti kdo chybu v tu chvíli určitě neudělali, je úplně jedno jestli jste na sedadle auta, nebo v sedle motorky….ti kdo šli jen náhodou kolem… TO JE ŽIVOT….

Tenhle týden se mi vybavilo snad všechno, co jsem dříve četl o synchronicitě, Tao, Tao te-ťing

Jestli je osud nevím. Že se někdy stanou věci neočekávaný už vím dlouho, jen časem, opakovaně zas a zas na to nějak zapomínám… Nesoudím…Jen si dneska vážím života o to víc. Co bude zítra…

Uvědomil jsem si, že jsem si vánocům koupil, z nostalgie, starší středoformátový fotoaparát Zenza Bronica, dodnes jsem s ním neudělal jediný snímek. Začínají se mi všude, teď už ne jen v pracovně povalovat hromádky knih, které kupuji a nestačím číst. Čtrnáct dnů jsem se nestavil u stárnoucích rodičů (78, 76) aby se mohli potěšit s Járou…

Nežiju a můžu. LUKY už ani nemůže…..

PS: Zítra ráno vstanu tak, abych byl tady u nás na kopci dřív,než se rozední. Počkám si na to. Pošlu LUKYMU pozdrav a půjdeme dál každý svou cestou… Já s Whitem na benzínku dát si plechovkový kafe. LUKY netuším……..