Ukrajinské střípky

Motto "Kdo pohrdá svým druhem, hřeší, kdežto blaze tomu, kdo se slitovává nad utištěnými." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 14.21)

Ne každému se poštěstí prožít svůj život ve své mateřské zemi. Jsou lidé, kteří musí svou vlast opustit, neboť tam vyvstal válečný konflikt, vznikla rovněž tíživá ekonomická situace. Mezi takové země se řadí i Ukrajina.

Opustí-li člověk svou rodnou vlast, zažívá po celý svůj život pocit vykořenění. Ve své nové zemi se mu stýská po rodných místech, když je však navštíví, stýská se mu po novém domově. O něčem podobném se kdysi zmínil Jan Tříska. Řekl, že když je v USA, postrádá Čechy. Je-li v Čechách, chybí mu jeho americký domov.

Začínat někde jako přistěhovalec je nesmírně těžké. Člověk začíná doslova od píky. Musí se vyrovnávat s novými životními podmínkami, jazykem, poznává novou kulturu, nové zvyky, potkává nové lidi. A akceptovat vše není lehké. Je jen pro silné jedince.

Svůj dnešní blog jsem nazvala Ukrajinské střípky. Inspirovala mě k němu moje osobní zkušenost s některými lidmi z Ukrajiny. Jejich prostřednictvím se dozvídám, jak je náročné přijít do nové země. EU, tím pádem i Česká republika, pomáhají hodně, nicméně nově příchozí občas zažívají krušné chvíle, ale na druhé straně poznávají i lidskou sounáležitost, lidskou solidaritu. Toto vše jsem si uvědomila, když škola, na níž učím, pořádala slavnostní předání maturitních a absolventských vysvědčení. Vedení školy spolu s ročníkovými učiteli připravili velmi hezké rozloučení, které nepostrádalo ani hlubokou jímavost. K celkovému dojetí přispělo i poděkování jedné z absolventek. Šlo o Ukrajinku, která ve své kratičké řeči zmínila čas, kdy přišla k nám. Kdy přišla do cizí země, v níž nerozuměla jazyku. Ale našli se lidé, kteří jí toto nelehké údobí života usnadňovali, pomáhali. Její děkování bylo nesmírně dojemné, ona sama plakala, těžko ovládala hlas a v obecenstvu tomu nebylo jinak. Člověk pocítil lidské účastenství.

Jsem v kontaktu s jednou rodinou z Ukrajiny. Jde o mladé manžele, ženě je dvacet osm let, muž je o deset let starší. Mají dva syny ve věku osm a tři roky. Přišli k nám před pěti lety. Museli opustit rodnou Ukrajinu kvůli válce, kvůli neutěšené politické i ekonomické situaci. Pro svůj nový domov zvolili Českou republiku. Jsou u nás spokojeni, i když se samozřejmě musí občas vyrovnávat s diskriminací, jíž se jim někdy dostává od personálních agentur či firem. Ale vše se dá přežít, je-li v člověku dostatek odhodlání i síly čelit nepříznivým podmínkám, po nichž opět vysvitne slunce. To, co se mi na této rodině líbí, je fakt, že jejich děti vyrůstají v manželství. Že jsou v této rodině ustanovena tradiční role ženy, jež se stará o rodinný krb, a tradiční role muže, jenž zajišťuje obživu. Líbí se mi, že děti jsou vedeny k tomu, aby respektovaly autority. Jsou-li ve škole nebo ve školce, chovají se slušně a paní učitelky jsou pro ně velké vzory. Svých učitelek si váží, mají je rády. Starší syn je ctižádostivý, chce být ten nejlepší ve třídě, přitom je dobrý kamarád. Tato rodina mi připomíná mé dětství. I naše rodina byla pospolitá, rovněž i rodiny mých spolužáků. Vyrůstali jsme v úplném rodinném prostředí, naši rodiče nežili na psí knížku, jak je tomu v mnohých případech dnes. Žádná nahodilost, žádné střídání partnerů. A ono se to v nás nějak zúročilo. Vidím to i ve zmiňované ukrajinské rodině. Děti vyrůstají v klidném prostředí, oba rodiče se snaží zabezpečit svým potomkům hezké dětství. I když nemohou vyrůstat na Ukrajině, i když nemohou vidět naživo svou babičku a dědečka.

V každé populaci se najdou tací, kteří hanobí jiné rasy a národnosti. Tyto jedince bychom našli i u nás. Naštěstí jich není tolik. Převažují lidé, kteří se nestaví nepřívětivě k lidem, kteří u nás našli nový domov. Má-li člověk možnost nahlédnout, jak se žije nově příchozím, pak v něm roste více a více pochopení pro tyto lidi. Lidský život by nebyl životem, kdyby v něm chybělo porozumění druhému, kdyby mu chyběla ochota pomoci, když to druhý potřebuje. Ve své praxi vidím, že umíme pomáhat, že jsme ještě nezapomněli, jak je důležité být dobrým člověkem...