O lásce

Motto "Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu, ona jediná je holubice moje, moje bezúhonná, jedinečná ze své matky, přečistá z té, jež ji porodila." (Píseň písní 6 - 8, Jedinečnost lásky, 6.8, 6.9)

Je s podivem, kolik se u nás najde lidí, kteří neumí mít rádi, kteří vůbec nevědí, jak má láska vypadat. Jednou z příčin je i rodinné prostředí, z něhož vzešli.

Rodina velmi ovlivňuje osobnost jedince, stejně i geny. Řekla bych, že většina rodičů své děti ráda nemá, budiž jim omluvou, že si toho nejsou vědomi. A pak takoví nezralí jedinci, i když dosáhli dospělosti, nevědí o lásce vůbec nic. Od rodičů se jim dostávalo spíše odmítnutí, kritiky, případně jejich matka ani otec neměli na své potomky čas. Jestliže si je jedinec vědom negativní rodinné zátěže a dokáže na sobě zapracovat, má velkou naději, že si v životě povede úplně jinak na rozdíl od rodičů, kteří neuměli lásku dát.

Láska je především dialog. V podstatě každý vztah má být dialogem, nesmí to být mocenský boj. Láska je svoboda, svobodná vůle a to málo lidí dokáže dát. Ti, kteří trpí komplexy méněcennosti, mohou si svůj mindrák kompenzovat tím, že se změní v manipulátory. I když jsou ve skrytu duše slaboši a zbabělci, nechtějí si nic takového připustit. A všemožně to zastírají. Manipulátoři nemají žádnou šajnu o lásce, manipulátoři nevědí nic o dialogu, jenž je v každém vztahu nezbytný. Manipulátor pojímá jakýkoli vztah, i lásku, jako diktát, jako ovládání druhých. Může se jim to podařit. Že v jejich spárech skončí kdosi, kdo nemá dostatečné sebevědomí a nevěří si. Základní rys, podle něhož se manipulátor pozná, je jeho tendence vyvolávat ve svém protějšku pocity viny a strachu. Neustále kritizuje, nic se mu nelíbí, neumí naslouchat, uznává jen svou pravdu. Kdokoli se mu opováží postavit, následuje hysterická reakce.

Není žádnou láskou, žije-li někdo s despotou, s manipulátorem. Protože pak se domácí prostředí mění v potlačování osobnosti ovládaného, neustále zákazy, příkazy, ponižování, manipulátor odstřihne svému protějšku jeho vlastní rodinu, přátele. V nich spatřuje nebezpečí své role někoho, nad nějž v životě není.

Osoba, jež spadla do tenat manipulátora, postupem času přejde do strategie přežívání. Hlavně nezavdat žádnou příčinu nové hádky, nových napnelismů, nových konfliktů a výpadů. Tato osoba naprosto potlačuje své já a vydává se v šanc člověku, jenž se na počátku vztahu zdál jako milující, tak okouzlující. Vždyť tak často mluvil o nehynoucí lásce, o tom, že chce pro svého partnera či partnerku jen to nejlepší, a musí jej proto v tomto respektovat. Žádná blízká rodina, žádní kamarádi.

Láska hovoří o přijetí. Chceme-li milovat, musíme být schopni svůj milovaný objekt přijmout. Nesnažit se jej přetvořit k obrazu svému. Láska je o úsměvu, pohlazení, objetí, lidském teple, něze, vlídných slovech. Žádné škaredění, výčitky, vyhrožování, že si něco udělám, když mě opustíš. To není žádná láska, ale citové vydírání, kam lze zahrnout i slzy. Chceme-li plakat, měli bychom plakat o samotě a nepředvádět se světu. Pláčem se dá snadno okolní svět manipulovat, proto se měli vyplakat, když jsme sami.

S citovou deprivací se každý vyrovnává jinak. Všichni potřebujeme lásku, jen někteří z nás mají tu smůlu, že lásku nepotkávají nebo ji neumí dát. Někdo svou emocionální nenaplněnost řeší alkoholem, agresí, někdo se uzavře do sebe a třeba píše. Jako příklad lze uvést jednoho z našich významných básníků, buřiče Františka Gellnera. jenž se dokázal výstižně vypsat ze svého pocitu osamělosti, citové vyprahlosti i absence lásky:

"Pln touhy srdce na stožár jsem přibil.

Však nikdo nešel. Sám jsem smutný žil.

Já v mládí chorobně až citlivý byl,

a kdo šel kolem, ten mne ponížil."

Láska činí náš život barevnější. Měli bychom si být vždy vědomi, že smysluplný vztah není o ovlivňování a diktátu, ale má být láskyplným rozhovorem dvou lidí, kteří mají svou vlastní identitu i důstojnost a ctí toto i u svého protějšku. Kolik z nás zvládá umění milovat? Otázka věru Shakespearovská...