Když to kocour nevzdává

Motto "Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?" (Kazatel 3 - 5, Člověk a zvíře, 3.22)

Budu vám dnes vyprávět příběh, který se skutečně stal. Pojednává o muži, jenž žil na zemědělské usedlosti poblíž Slaného a proslul jako velký milovník koček.

V mužově společnosti žilo cca patnáct koček, o které se vzorně staral. Chodil pravidelně na procházky a kočky jej doprovázely jako procesí. Tam i zpět. Jejich idylku časem narušil kocour, který do idylického kočičího společenství vpadl. Byl to typický alfa samec. Vyvolával rvačky a nebyl přátelský. Mužovi jeho přítomnost vadila natolik, že se rozhodl, že kocoura potížistu odveze do sousední vsi. Byla vzdálená asi dva kilometry. Když tak učinil, notně se mu ulevilo. Jenže kocour se vrátil a rvačky nastaly nanovo. Muž si uvědomil, že bude muset odvézt rváče dále. Tentokrát do vsi, která se nacházela cca pět kilometrů od jeho usedlosti. Jenže se opakoval stejný scénář. Potížista se vrátil a neustával ve svých výbojích vůči kočkám. Nikdo jej neměl rád. Muž v té době musel jet do Českých Budějovic. Vzal kocoura s sebou. Věřil, že takovou vzdálenost kocour již nepřekoná a bude se rvát v jiné lokalitě. Muž se vrátil domů a v jeho kočičím společenství opět zavládl klid a mír. Jenže stalo se něco neuvěřitelného. Po měsíci byl kocour potížista opět zpátky. Jak dokázal zvládnout tak velkou vzdálenost, zůstává rozum stát. Vrátil se k muži, z něhož vycítil, že se u něj žije dobře. Už se nevrátil jako alfa samec, rváč a potížista, ale zkrotl. Stal se z něj kocour, který si vedl přátelsky a ustal v bojích s ostatními kočkami. Muž již neměl zapotřebí kocoura odvážet, kocour na usedlosti dožil. Vše zní jako pohádka až na to, že jde o skutečný příběh.

Z příběhu je patrné, že je stále spousta věcí, které o zvířatech ještě nevíme. Že nás dokáží mnohokrát překvapit. Mužův příběh mě vrací do mého dětství. Milovala jsem knížku o kocourku Mikešovi od Josefa Lady. I v ní se kocourek Mikeš ztratil. Ale vrátil se. Žije-li člověk ve společnosti se zvířaty, ona mu přinášejí nepřeberné množství inspirací i pobavení. Muselo tomu být i u Josefa Lady.

U nás v Čechách říkáme, že ten, kdo nemiluje zvířata, není dobrý člověk. Rozhlédneme-li se kolem, vidíme spoustu lidí, kteří si za svého domácího mazlíčka zvolili hlavně psy. V mnohých domácnostech bychom našli kočky a další chlupáče, kteří zpříjemňují náš život. Dá se tedy o nás Češích říci, že jsme dobří lidé. Že nemyslíme jen na sebe, ale uvítáme ve své společnosti čtyřnohého kamaráda, který nám svou existencí vytváří příběhy, o nichž by se o nich daly napsat knihy, natočit pohádky či filmy. Obohacují náš život a hodně pomáhají. Jejich přítulnost a oddanost jsou natolik silné, že jsou lékem na kdejakou zádumčivost či smutek. Jsou to dobří kamarádi, proto si mnozí z nás nedokáží svůj život představit chlupáčů, s nimiž se život žije lépe...