Ten příběh má obrovské trhliny, když je někdo opravdu velký milovník koček, tak kočku nevypustí o dvě vesnice dál, v horším někde ve vzdáleném městě, případně chybí informace, že kocoura někomu předal do péče. Další trhlinou je, že spokojené a nažrané kočky nechodí za člověkem, kam se hne. Takhle člověka pronásledují kočky, které mají nedostatek jídla, vím to, protože věčně hladové kočky mého souseda, ho celý den nespustily z očí, aby jim neuniklo, kdy z něj vypadne trochu jídla.

A ještě jedna příhoda:

Nájemníci měli u nás krásného černého kocoura. Ničeho se nebál. Na naší zahradě vychytal celou rodinku zmijí. Jednoho dne si převedl kočku se dvěma koťátky. Nájemníci je nejprve vyhazovali, nechtěli se o ně starat, ale pak se nad nimi smilovali. Prostě začali kočkám kupovat více krmě. Ale tím kocour přestal být jedináčkem. Nasypali do misky a kolem misky byly kočky. Kocour zůstal jako druhý v řadě. Urazil se a zmizel. Pán se s ním potkal za obcí, domlouval mu, zval ho domů, ale marně. Kocour se už nikdy nevrátil. Paní zemřela, po ní i její syn. A kočka nám tu zůstala dodnes.

Obdivuji kočky, jak jsou učenlivé. Ale překvapilo mne, že zapomněly svoji rodnou řeč. Nemňoukají. Je to tak po celé republice? Nebo jen u nás jsou takto zkažené?

Mňoukání není kočičí rodná řeč. Kočky navzájem na sebe nemňoukají, mňoukají výhradně na lidi. Na sebe navzájem syčí, vrčí, hučí a vydávají opravdu širokou škálu zvuků, ale mňoukání mezi ně nepatří. Důkazem může být kočičí mrouskání, kdy slyšíte všechno možné, ale mňoukání to není.

Člověk se odklonil od Boha a veškerého jeho stvoření. To neudělal dobře. Proč? Protože to Boží stvoření nás vrací do normálních přírodních vztahů!

Před mnoha lety jsme se ve velkém městě přestěhovali vzdušnou čarou asi o 5 km. i s našim kocourem. Říkali jsme nu Baron. Po týdnu zmize. V rodině smutek. Asi za týden volá majitel domu ze kterého jsme se odstěhovali že je u nich velký chlupatý kocour. V té změti ulic jak se dokázal orientovat je nepochopitelné.

Super, karma Kocour Mikeš je i můj oblíbený hrdina, vždy jsem chtěl být jako on

Stejný příběh, ovšem podaná jako vtip, jsem nedávno dostal mailem.

Jen konec byl trochu jiný: muž se rozhodl, že kocoura odveze do hustého lesa hodně daleko. Kocoura vypustí ven, ale nemůže najít cestu domů. A tak za chvíli volá domů. Žena říká - kocour se vrátil. Muž - dej mi ho k telefonu, ať mi poradí, jak se mám z toho lesa dostat.

Ano, zrovna jsme přijeli z cvičáku a naše dvě adoptované kočky nás radostně vítají. Mě osobně, tedy krom mnoha jiného velmi vyhovuje, že i ve svém věku mohu ze sebe dělat šaška a pejsan mě nejen nebude plísnit, ale bude to zkoušet se mnou (naopak někdy protějšek v této situaci otáčí oči v sloup). A to co je podstatné ke sdělení patrně od mnoha a mnoha majitelů psů...: ,,Nakonec jsme se naučili našeho pejsana poslouchat“.

Jinak karma jako mrakodrap.