Ani tohle bychom neměli soudruhům zapomínat

Je s podivem, že tu ještě komunisté jsou, že jsou lidé, kteří je volí. To zřejmě musí někdo trpět výpadkem paměti, jinak se to nedá vysvětlit

Motto "Nezáviď násilníkovi, žádnou z jeho cest si nezvol." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Rady a napomenutí, 3.31)

Je s podivem, že tu ještě komunisté jsou, že jsou lidé, kteří je volí. To zřejmě musí někdo trpět výpadkem paměti, jinak se to ani vysvětlit nedá. Je zároveň trestuhodné, že stávající premiér v demisi spolu s prezidentem podporují účast komunistů de facto ve vládní koalici. Někdo může namítnout, že komunisté nejsou v žádné koalici, ale stačí se podívat na hlasování v PS a je naprosto jisté, že tu koalice existuje. ANO, komunisté a SPD.

Komunisté pokroutili charakter některých lidí, byli a jsou nesvobodomyslní, mají tendenci tlouct lidem do hlav svou propagandu. Když vezmu v úvahu takové cestování. Dnes mohou lidé volně cestovat, jejich zahraniční dovolená je otázkou jejich peněženky, vcelku se dá říci, že každý, kdo chce strávit dovolenou u moře, na ni má. Rozdíl spočívá jen v tom, jaký dopravní prostředek použije, jaký hotel zvolí i jakou formu stravování. Češi už dávno nejsou paštikáři, ale mají na to, aby chodili v zahraničí do restaurací, aby si dopřávali.

Podívejme se zpět, jak to bylo za soudruhů. Cestování bylo velmi omezené, na Západ a do Jugoslávie jste museli mít devizový příslib, který dostal jen málokdo. Zahraniční dovolené od cestovních kanceláří byly ihned vyprodané, jakmile se v lednu každého roku začalo s jejich prodejem. Někteří lidé dokonce přespávali před Čedokem, aby si mohli zahraniční zájezd koupit. Co je velmi zvláštní, našinec se běžně nedostal ani do Sovětského svazu, i když na nás z mnoha míst hleděla komunistická hesla typu "Se Sovětským svazem na věčné časy." Když na věčné časy, proč se tam nedalo jet jako do NDR, Maďarska, Rumunska či Bulharska? Bratr z Východu byl tabu, mohli jste tam jet jen na pozvání či s organizovaným zájezdem. Soudruzi si museli být vědomi toho, jakou spoušť by turista viděl. Prázdné obchody, žebráky a všudypřítomnou bídu. Můj bratr tam cestoval jen jednou jako lékař fotbalového týmu, řekl, že život tamních lidí se odvíjel v otřesných podmínkách. V obchodech nic krom zelí, žebráci, jízdní řády vlaků nefungovaly, a když už vlak přijel, byl tak nabitý páchnoucími lidmi, že se cesta dala jen horko těžko přežít. Bratrovi stačilo toto vidět jen jednou, aby si udělal obrázek, jak se lidem v Sovětském svazu žije. Bída, alkohol a šmelina.

Když jsem byla dítě, měla naše rodina štěstí v tom, že jsme dostali devizový příslib do Jugoslávie. Pouze jednou za život. Dostali jsme devizový příslib na 1.200 dinárů, což bylo v přepočtu asi 3.600 Kčs. K tomu se tatínkovi poštěstilo na černém trhu sehnat sto západních marek. Tady člověk vidí, k čemu vedl život v komunistickém Československu. K černému trhu a šmelině. Pro mou rodinu byla cesta do Jugoslávie velkým zážitkem. Poprvé u moře. Vzpomínám si, že jsme se s bratrem roztřásli při pohledu na krásné Jaderské moře. Uchvátila nás nejen krajina, ale i obchody. Z naší vlasti jsme byli zvyklí na to, že v obchodech nebylo k dostání téměř nic. A najednou jsme viděli obchody plné západního zboží, všude velký výběr a všechno bylo v porovnání s českým artiklem krásné. Ale cenově nedostupné. Neskutečně drahé, když to rodiče přepočítali. Projeli jsme celé pobřeží, skončili jsme až v samotném Dubrovníku. Tam jsme vyrazili v pařáku na prohlídku města, ale měli jsme ukrutnou žízeň. Maminka to nakonec vyřešila tak, že vydlabala okurky, udělala z nich malé pohárky a my tak mohli pít vodu z kašny. Nic se nám nestalo, žádné zdravotní problémy. K celkově příjemnému dojmu země přispěla i úroveň kempů, které byly na rozdíl od československých čisté s tekoucí teplou vodou a fungujícími toaletami. U nás se člověk bál jít na veřejné WC. Tam vládla špína, smrad a absence toaletního papíru.

Z Jugoslávie jsme přijeli nadšení, doma jsme museli neustále konfrontovat šeď a bezútěšnost života pod nadvládou komunistů s obrazem prosluněné země, tolik barevné a vonící. V komunistickém Československu jsme mohli o něčem obdobném jen snít, věděli jsme, že se nám už nepoštěstí, abychom mohli Jugoslávii opět navštívit. Platí i o Západě. Tam nás nikdy nepustili, navíc to bylo finančně velmi náročné.

Dnes když jedete do zahraničí, můžete jít do restaurace, koupit si něco v obchodech, rozdíl v přepočtu už není velký. Něco je v zahraničí levnější, něco je dražší. Za soudruhů bylo pro nás všechno drahé, když se cestovalo směrem na Západ, do Jugoslávie, ale i do Maďarska.

Pominu-li nesvobodu, cenzuru, špiclování, nedostatek zboží, rozkrádání továren, pak cestování do zahraničí za vlády komunistů rovněž přispívá k negativnímu obrazu doby, kdy byli u moci. Prezident Zeman je na jejich posledním sjezdu v Nymburku vyzval k pokání, ale zároveň je vyzval k tomu, aby nepromarnili svou šanci. Pokání nebo šance? Prezident opět ničím nepřekvapil, v podstatě žádný bývalý soudruh či současný není zárukou demokracie a je potřeba se mít před takovým na pozoru. Po volebním debaklu se soudruzi najednou přimkli k velkému kapitalistovi, což vyvolává roztodivné emoce. Jak se mohou soudruzi se svou ideologií spolčit s velkokapitalistou? Kde jsou jejich myšlenky?

S komunisty nás nemůže nic dobrého potkat. Stačí si vzpomenout na nesvobodu, ostnaté dráty na hranicích, popírání lidských práv. A k tomu bych přidala ještě malou doušku. Tak jako podle WC poznáte domácnost, poznáte to i na zemi, kterou navštívíte. Za komunistů byly naše veřejné toalety pokáleny, páchnoucí a bylo o zdraví tam jít. Pohled na československé veřejné WC byl nepěkným obrazem celé země, v níž se nedobře díky komunistům dýchalo. A na to bychom neměli nikdy zapomenout. Stejně tak nesmíme zapomínat na fakt, že komunisté nedali lidem možnost svobodně se rozhodovat, vše rozhodovali za člověka, kterého obehnali ostnatým drátem. Museli si být vědomi, jak vypadá život za jejich nadvlády ve srovnání se západními zeměmi, proto raději každého drželi doma, aby neviděl, jak se žije jinde...