Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street

„Přejete si oholit?“ Věta, na kterou je třeba si dát pozor, i když vás holí nejlepší holič v Londýně. Jít či nejít? To je, oč tu běží. Otázka, kterou si klade každý z nás před tím, než jde do kina. Má cenu dát tu nehoráznou sumu za vybraný titul? U Sweeneyho Todda by si měl každý položit úvodní otázku nejméně dvakrát.

Existuje však jednoduchý návod, jak dojít ke správnému výsledku. Jde o to, jste-li skalní fanoušek Tima Burtona. Pokud ano, je pro vás Sweeney Todd dalším nutným a nepostradatelným zářezem na pomyslné pažbě. Pokud ne, můžete si nechat zajít chuť a nebo zauvažovat nad další eventualitou. Jste příznivec morbidního humoru a umělecké ultra-stylizace? Pokud ano, směle vpřed. Pokud ne, pořád ještě není nic ztraceno! Je tu další možnost a sice: Máte rádi netradiční zacházení se žánry      a k tomu ještě muzikál? Pokud ano, i vy si pravděpodobně (pokud vás nerozzuří) galerii podivností na Fleet Street užijete. Pokud ne, prostě do kina nechoďte.

Sweeney Todd, jak bylo naznačeno v úvodu, není film pro každého a tak je také třeba ho posuzovat. Tim Burton se zde pouští na neprobádanou půdu. Přichází s příběhem, který může oslovit jen skutečně otrlé a potrhlé. K mému štěstí je mi obého dopřáno v míře vrchovaté. Začněme příběhem.

Žil byl mladý holič, jeho žena a dcera. Onen holič se jmenoval Benjamin Barker. Jeho choť byla krásná a žádoucí, pročež upoutala pozornost soudce Turpina, který nechal Benjamina zavřít, neboť chtěl jeho ženu získat pro sebe. To všechno se dozvídáme z úst značně zvláštního, i když i to je eufemismus, muže, který právě vystoupil z paluby lodi na pevnou půdu Londýna. Tento muž se jmenuje Todd. Sweeney Todd. Každého napadne, že Sweeney Todd je identický s Benjaminem Barkerem, koneckonců záměrem tvůrců nebylo překvapovat. Už to, že vycházejí ze známého muzikálu, který čerpá z neméně slavné londýnské legendy, napovídá, že o překvapení opravdu nepůjde. Sweeney Todd se ubírá Londýnem ke skomírající pekárně za svou bývalou domácí paní Lovettovou, u které se ubytuje a otevře si praxi. Meritem jeho návratu ale není touha poklidně holit ctihodné londýnské občany, to skutečně ne. Sweeney Todd se vrátil, aby se pomstil zlotřilému soudci a poté, co mu tento doslova o fous unikne, rozšířil svou pomstu na celý Londýn a možná i celý svět. Z pohodlného holičského křesla, kam si ctihodní mužové chodí pro upravený zevnějšek, se stává místo posledního soudu. A že z něj není návratu, na to můžete vzít břitvu. Co s těly? Není nic snazšího, než je zapékat do masových bochánků, které paní Lovettovou brzy proslaví po celém okolí. A to je v podstatě celé. Nebýt jedné malé lži paní Lovettové, nebylo by tu skutečně nic překvapujícího a i onu malou „nevinnou“ lež se pozornému divákovi podaří odhalit dřív, než hlavnímu hrdinovi. Neberte to ale jako zklamání.

Těžko říci, zda se tímto filmem snaží kdokoli cokoli sdělit, navést publikum kamsi dál, za první plán, za oponu stylizace a roztomilé morbidity (ó, pro Burtona tak typické). Spíše jako by se jednalo o l'art pour l'art a o další díl ze série filmů s divnými, rozervanými, vyděděnými hrdiny, nechápajícími společnost a nepochopené společností, hrdiny, kteří zoufale touží po pomocné ruce, ale jakmile jim ji někdo nabídne, nevědí, co si s ní počít.

Říká se, že Tim Burton neustále recykluje sám sebe, ale Velká ryba, která se z obvyklého rámce jeho tvorby vymykala, nebyla přijata jednoznačně kladně. Naopak se o ní psalo, že je málo burtonovská, takže bychom si asi měli sami ujednotit, co vlastně chceme. Osobně chci Burtona, který je sám sebou. Je si jistý v kramflecích a evidentně se snaží o jediné, být věrný svým představám o tom, jak vypadá jeho filmový svět.

Sweeney Todd je ve své podstatě podobný všem předchozím Burtonovým hrdinům. Jen je temnější a zbavený laskavosti, která byla vlastní Střihorukému Edwardovi, Ichabodu Craneovi, Willi Wonkovi, či Victoru van Dortovi. Pro Sweeneyho už není naděje a i kdyby byla, konečně paní Lovettová jisté alternativy nabízí, odmítl by ji. Snad je to tím, že Sweeney Todd je jen odrazem Benjamina Barkera, že není sám sebou, ale jen zhmotněním své pomsty. Sám to přece říká. Sweeney Todd je nejtemnější z hrdinů, které společně Burton s Deppem, ve své již šesté spolupráci, vytvořili. Jeho otevřené přiznání k pomstě, to, jak bezohledně vraždí nevinné, i když bez viny není přece nikdo z nás, jeho vztah k paní Lovettové, která by si přála být s ním jako jeho zemřelá Lucy, to všechno od něj spíš odrazuje, než že by k němu přitahovalo, ale přes to jsme k němu vábeni právě tím, jak je odporný, stejně jako se prostě musíme podívat na zkažené kiwi než ho vyhodíme a musíme si čichnout k pukavci, abychom se přesvědčili, že je skutečně tak odporný, jak jsme si mysleli.

Burton rozehrává svou hru s takovou razancí, že dech se člověku podaří popadnout až na konci. Drží všechno pevně v rukou. Je znát, že se má o koho opřít, protože jak Helena Bonham Carter a Johnny Depp, tak namátkou třeba Alan Rickman, jsou skvělí a naprosto, téměř chirurgicky, přesní. Johnny Depp podává Sweeneyho s patřičnou dávkou tragiky a bezohlednosti, která mu přísluší, ani jednou nesklouzne k parodii. Helena Bonham Carter obdařila paní Lovettovu koňskou dávkou střízlivě dospělé naivity a snílkovství a je v podstatě jediná, s kým jsme schopni se, alespoň částečně, identifikovat. I ve své zrůdnosti je neuvěřitelně pochopitelná, její pohnutky jsou jasné a cíl zřejmý, jen její konec se příliš podobá jejím vyhlášeným bochánkům. Všichni herci jsou na muzikál velice rozvážní ve výrazu, neuchylují se k teatrálnosti, která by příběhu ani filmové formě neslušela. Dokonce ani to, že se ve filmu většinu času zpívá, není na škodu, i když je to pochopitelně zpěv herecký. Hudba je profesionální a někdy snad trochu bezkrevná, což o celku rozhodně říci nelze. Krev tu doslova tryská.

A tím se dostáváme ke kořeni a to k nedělitelnosti tří základních složek filmu: hudbě, zpěvu a obrazu. Ani jedna z nich by neobstála samostatně. Hudba bez zpěvu je fádní a nevýrazná a neustále opakuje stejné motivy, zpěv bez hudby by v mnoha případech vůbec nebyl zpěvný a obraz bez jedné či druhé části by jednoduše vypadal, jako když utekl z muzea kuriozit. Jednoznačné doporučení proto zní: Neporcovat! U některých děl se to vyplatí, zde by se člověk ochudil o celistvost zážitku. A celistvost je v tomto případě skutečně prvořadá.

Tim Burton přivedl na scénu další z bizarních postav svého podvědomí. Útočí na nás audiovizuální smrští, které je snadné podlehnout, když k tomu máte předpoklady a ještě snazší ji nenávidět, pokud ony předpoklady nemáte. Tim Burton spolu se svými věrnými herci přivedl na svět nevábně pitoreskní útvar, se kterým se může identifikovat jen ten, kdo má podobný sklon dívat se na svět fantazie poněkud pokrouceně, snaží se jej deformovat všemi možnými způsoby, aby vznikl odraz, který je střízlivě založené většině cizí. Přivedl na svět dítko, které je v několika momentech téměř geniální, ale po kterém přesto zůstane podivný pocit, že za dudlíkem se skrývá krvelačný upírek, číhající na chvilku nepozornosti, aby vás mohl drapsnout. U mě se mu to podařilo dokonale.