Rusko a Evropa

Rusko je svou historií předurčeno k velikosti, vždycky tu bude duch Svaté Rusi, vždycky k ní bude nutno vzhlížet, vždycky se najdou lidé, kteří budou chtít jít v jejích šlépějích, naplňovat její odkaz. Rusko stojí na pomezí dvou kontinentů, pro svou velikost je zmítáno mnoha vnitřními běsi, od kterých politici chtějí odvracet tvář lidu.

„S Ruskem se v poslední době stalo cosi divného. Přestalo rozlišovat dobro a zlo. Fascinováno starou myšlenkou své národní nadřazenosti, nárokuje si neomylnost a žádá, aby tuto neomylnost uznaly jiné země, od Spojených států až po Ukrajinu. Jenže pokud právo na pravdu Sovětského svazu bránila po celém světě známá ideologie, zaměřena na komunistický ráj na zemi, dnešní ideologií se stala ideologie sibiřské ropy a plynu, síla pravověrné ruské duše, no a kromě toho pravoslavné hodnoty společně s raketami.“[1]

Vladimir Putin stál a stále stojí v čele státu, který chce být velmocí a v určitých oblastech se mu to i daří, každoročně dokáže držet v šachu Evropu, utažené kohouty s ruskou ropou a plynem obvykle mnoho států dostanou tam, kde je chce Ruská vláda mít, ceny se zvýší a plyn začne znovu proudit, tradičním obětním beránkem je Ukrajina. Ale to nestačí.

Rusko, které by mělo být pro Evropu partnerem, na kterého je spolehnutí, se chová jako „uražená velmoc“, kterou skutečně je. Demonstrovalo to již několikrát. Neustále dává Západu znát, že je pánem bývalých satelitů Sovětského svazu a že na daném stavu nehodlá nic změnit. Nejpalčivěji to připomněla válka v Gruzii a velká armádní cvičení.

Rusko, ať se Evropská unie nebo Spojené státy, nyní pod vedením Barracka Obamy, snaží jak chtějí, se nebude nikdy chtít vzdát své výlučnosti. Stále se bude vytrhovat ze západního světa, do něhož snad ani nemůže patřit, s ohledem na svou ortodoxně „východní“ historii. Pro Rusko nebude nikdy menší cíl, než stát pevně na Východě jako bašta… Bašta čeho, to je otázka, kterou by si mělo položit. Vnitřní problémy nemůže vyřešit jasný a jako obyčejně západní nepřítel. Krizi uvnitř státu nemůže zažehnat živení a rozněcování zahraničních konfliktů. Trefně to vyjádřil Viktor Jerofejev v jednom ze svých článků:

„Kdo má na svědomí finanční krizi? To je hlavní otázka, která tajně trápí ruskou moc. Kreml je přesvědčen, že na světě nejsou náhody, zákonitosti ani lidské svědomí, zato však existuji spiknutí a ta jsou většinou namířena proti Rusku. Takovým spiknutím byla oranžová revoluce v Kyjevě a růžová v Tbilisi. A za každým spiknutím stojí Amerika. A za Amerikou světový sionismus – že by sám ďábel?“[2]

Rusko je zraněné a zraňované, nejen zevnitř ale i zvenčí, a zraněný predátor, jak známo, reaguje agresivně. Ze zhrzené velkoruské pýchy pramenící agrese a rozpínavost plodí další a další problémy uvnitř i vně hranice. Každý v těchto podmínkách, ať už přichází s jakkoli ušlechtilými pohnutkami, je nucen se obrátit k autoritativní formě vlády, přesně tak, jak to udělal Vladimir Putin, stejně jako jednali před ním sovětští diktátoři. Jen jeho chování, chování Kremlu doby nedávno minulé, je zahaleno do moderních postupů a promyšlené soudobé propagandy.

Evropa má z Ruska strach. Strach z jeho zbrojního arzenálu, z jeho investic a kapitálu, z jeho konfliktů, z jeho veta v OSN, ze spolupráce s ním i z jeho bojkotu a v neposlední řadě má strach z Rusů jako takových. Strach z lidí, kteří tento stát reprezentují v západních letoviscích, na půdě diplomatických institucí, z lidí, kteří jsou nositeli tak specifické kultury, že si ji mnohý obyvatel Evropské unie nedovede vysvětlit. Bylo to tak vždycky. Zatímco Rusko sebe sama chápe jako nositele civilizace, jako ochránce slabých států svého bývalého impéria a věčného protivníka ideálů, které my zde chápeme jako správné, Evropané v něm vidí barbarský autoritativní stát, který svou vyděračskou ideologií, slovníkem studené války v ústech svých politiků a podivnými úmrtími oponentů režimu, ohrožuje tradiční hodnoty „latinské“ společnosti.

Změnilo-li se něco od dob studené války (skončila-li vůbec) pak jedině to, že linie mezi dvěma kulturně-sociálními a mocenskými bloky není tak jasně patrná, ideologie, které nesly tento spor do rozpadu Sovětského svazu jsou mrtvé, nebo skomírající, objevili se noví nepřátelé – militantní islám. Evropa i NATO jsou ve svých postupech nejednotné, státy uzavírají s Ruskem bilaterální smlouvy a tím ho nechávají proniknout do svých struktur. Paradoxně z něj tím činí ještě osamělejší stát.

Ruská duše nemůže nikdy pochopit míru svobody, kterou v rámci Evropy požíváme. Chápe ztráty území, protože ve velikosti je síla. Cítí hlad po surovinách, protože se bojí, aby je někdo nepoužil proti ní.

Nejspíše nemůžeme pochopit ruskou zemi, spáchala mnoho křivd a stále ještě není připravená vstoupit do Evropy. Proto stále zůstává jen na její hranici u pootevřených dveří demokracie, se kterou nedokáže naložit. Pravděpodobně nám také nerozumí. Možná nám ale rozumí mnohem více, než bychom čekali.

[1] JEROFEJEV , Viktor. Nasťa. Respekt. 2009, 20, 10, s. 71.

[2] JEROFEJEV , Viktor. Peníze dostaly AIDS. Respekt. 2008, 19, 49, s. 63.