Ch. de Gaulle a K. Adenauer – dva muži nad kolébkou nové Evropy

Charles de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) a Konrad Adenauer (5. ledna 1876 Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967 Rhöndorf) byli muži, kteří bez nadsázky utvářeli Evropu po většinu 20. století, i když jejich politické kariéry se na nejvyšší úrovni proťaly na pouhých pár let (1958-1963). Byli to muži starého světa, kteří dosud věřili, že morálka a slušnost nejsou přežitými pojmy, oba dva byli posléze nahrazeni dravější a progresivnější generací, jejich odkaz je ale stále živý.

Zatím, co Charles de Gaulle na svůj velký poválečný okamžik čekal, Konrad Adenauer se stal hned po válce, kterou strávil zčásti v ústraní a zčásti v internaci, budovatelem nového Německa. Předsedal mimo jiné Parlamentní radě sestavující v roce 1948 „Základní zákon“, dodnes ústavní listinu Německa. Založil novou stranu CDU. Po volbách roku 1949 vytvořil většinovou koalici a stanul v čele první spolkové vlády. Byl to také on, kdo se zasadil o západní orientaci německé politiky a to navzdory tomu, že tím de facto znemožnil spojení obou německých států, což mu bylo ze strany jeho oponentů často vyčítáno. Definitivní tečku pokusům o spojení Německa znamenaly volby v Severním Porýní-Vestfálsku. V projevu, který po volbách a vítězství CDU kancléř pronesl, bylo jasně řečeno, že sjednocení Německa není cestou ke snížení napětí v bipolárním světě.

Kancléř Adenauer stál pevně čelem k západu a to i přes to, že jeho kroky vedené směrem k SSSR nebyly nikdy otevřeně nepřátelské. Byl to také on, kdo spolu s prezidentem de Gaullem, kterého se na počátku jeho vlády obával kvůli možnosti francouzsko-sovětského spojenectví, dospěl k přátelským vztahům s Francií, i když tento vztah nebyl nikdy bez problémů.

Generál de Gaulle oproti německému kancléři nezažíval těsně po válce výrazné politické úspěchy. Jeho nově založené straně Sdružení francouzského lidu (RPF) se nepodařilo roku 1947 vyhrát volby a generál se odebral do politického ústraní. Ani tehdy ale nerezignoval úplně. Nejspíše tušil, že přijde čas, kdy ho Francie bude opět, stejně jako za války, potřebovat. Tento čas nastal na sklonku padesátých let, kdy válka v Alžírsku nepřinášela zhola žádné pozitivní výsledky. Francie byla vyčerpaná, téměř na kolenou. Tehdy byl generál povolán zpět. Stanul v čele vlády jako premiér s mimořádnými pravomocemi, prosadil novou ústavu a v roce 1959 byl zvolen prvním prezidentem Páté francouzské republiky. Na tomto postu setrval až do své rezignace v roce 1969.

V oblasti zahraniční politiky – a zvláště v rámci struktur NATO – de Gaullovi nejvíce vadilo, že Francie nemá kompetence rozhodovat o atomových zbraních, které jsou výlučně pod pravomocí Spojených států. V tomto duchu také formuloval svou výzvu prezidentu Eisenhowerovi, že dokud nebude mít Francie nad atomovými zbraněmi kontrolu nechce, je na svém území.

Francie pod vedení prezidenta de Gaulla neochvějně bránila svou výlučnou pozici mezi evropskými státy, což vedlo mimo jiné také k odstoupení od dohod o jaderném vyzbrojení mezi Itálií, Francií a Německem v roce 1958, těsně před pádem vlády premiéra Gaillarda.

Těžkou ránu Adenauerově důvěře zasadil de Gaule několik týdnů po jeho soukromé návštěvě v Colombey-les-Deux-Églises naplněné pochopením a porozuměním. Během této přátelské návštěvy se shodli v mnoha zahraničně-politických otázkách, například v tom, že NATO potřebuje nutně změnu a v názoru na britskou politiku. De Gaulle při této příležitosti rovněž řekl, že francouzsko-německá spolupráce je základem evropské stability. Ovšem krátce po této návštěvě navrhl de Gaulle Spojeným státům model tříčlenného direktoria nekomunistického světa, při čemž Spolkovou republiku samozřejmě vynechal. Kancléř přirozeně zuřil při pomyšlení, že v klíčovém spojenectví Francie a Německa má mít hlavní slovo Francie, což jasně vyplývalo z konceptu americko-britsko-francouzského direktoria nad nekomunistickou Evropou. V listopadu 1958 se de Gaulle a Adenauer sešli znovu, tentokrát v Bad Kreuznachu, který byl uvážlivě zvolen přesně na půli cesty mezi sídly obou politiků. Zde se de Gaulle vyslovil pro podporu EHS, ale odmítl spolupráci EHS s Brity a oba se shodli v záležitostech Berlína.

27. října 1958 Walter Ulbricht přednesl projev, který jasně naznačil, že celý Berlín se nachází na území NDR. 10. listopadu oznámil Nikita Chruščov, že veškerá práva SSSR v Berlíně mají přejít na NDR a spojenecká vojska se mají stáhnout. Smirnov následně na schůzce s Adenaurem prohlásil za neplatnou Postupimskou dohodu z roku 1945. V této situaci, kdy hrozila blokáda Berlína, byl jedinou kancléřovou oporou de Gaulleův postoj, který chtěl zachovat dosavadní status quo v Berlíně, i přes to se ale na generálovo stanovisko nemohl spolehnout úplně.

V únoru 1960 byla úspěšně vyzkoušena francouzská jaderná bomba. To byl první krok na cestě Francie k vyvázání ze struktur NATO. Měsíc poté byla podepsána francouzsko-německá dohoda o spolupráci v technologický otázkách zbrojení. Před nadcházejícím summitem velké čtyřky byl jediným Adenauerovým spojencem v zahraničně-politických otázkách jedině de Gaulle. I přes to převládaly pochybnosti vyvolané například oficiální návštěvou Nikity Sergejeviče Chruščova ve Francii v březnu 1960, kde hlavnímu představiteli Sovětského svazu prezident de Gaulle nastínil svou představu Evropy od Atlantiku po Ural, čímž jasně naznačil, že Rusko, jak generál tvrdošíjně stále označoval Sovětský svaz, do Evropy samozřejmě rovněž patří.

Pařížská konference vlád velké čtyřky se nakonec rozešla po incidentu se sestřelením amerického výzvědného letounu U-2 nad územím Sovětského svazu. Sám de Gaulle považoval okolnost, že americký výzvědný letoun byl vyslán právě v době mírové konference, za krajně nevhodnou, ale jako důvod pro sovětský odchod z konference a tím její zmaření jej měl za nedostatečný. Celkovým zmarem konference v Paříži byl velmi zklamán, neboť jej považoval za cestu ke zvýšení své mezinárodní prestiže.

Konrád Adenauer přijel do Paříže krátce po krachu mírové konference jednat o otázkách sjednocení západní Evropy. De Gaulleův postoj v této otázce nebyl zcela jednoznačný. Měl za to, že jediný skutečně platný rámec, v němž mají žít národy, je stát. Evropskou integraci viděl hlavně ve spolupráci států, které budou ovšem o své politice rozhodovat zcela suverénně. Obával se také, že v rámci nadnárodní instituce by se rozplynula individualita evropských národů. Navíc se ostře stavěl proti vstupu Velké Británie do formujících se struktur budoucí Evropské unie. Nakonec se oba státníci dohodli na konceptu federace západoevropských zemí, kterou chtěl ovšem de Gaulle důsledně využívat ve prospěch Francie. V následujícím období se snažil Konrád Adenauer získat jednoznačnou podporu Američanů v otázce Berlína.

I přes jasné de Gaullovo stanovisko se Velká Británie neustále snažila protlačit do EHS. Definitivní konec těmto snahám učinil prezidentův projev ze 14. ledna 1963, v němž generál „přibouchl Anglii dveře před nosem“. Anglický tisk rozpoutal proti de Gaullovi štvavou kampaň, kde ho mimo jiné obviňoval z úzkoprsého nacionalismu. Charles de Gaulle při tom nechtěl více, než dodržení Římské smlouvy z roku 1957, a když se po jeho odchodu z politického života začalo znovu jednat o přistoupení Velké Británie k EHS, museli Britové v podstatě všechny dřívější podmínky Francie stejně přijmout.

Stejně neústupně přistupoval i k systému vícenásobných hlavic, které prosazovaly Spojené státy. Měl k tomu dva hlavní důvody: závislost realizace na dobré vůli Spojených států a otevření cesty k jadernému vyzbrojení Spolkové republiky.

Jeho postoj však nebyl v zásadě překážkou k dalšímu sbližování s Německem, a to i přes to, že neustálé francouzské nacionalistické návrhy smluv o Evropské unii a bránění vstupu Velké Británie do EHS byly pro Adenauera naprosto nepřijatelné. Navíc de Gaulle obnovil svůj projet direktoria tří.  Rozhovory mezi kancléřem a prezidentem de Gaullem nakonec vedly k dvojkolejnosti EHS a de Gaulleovy Evropské unie, což byl Adenauerův diplomatický úspěch.

Zatímco se kancléři, i přes jeho neutěšený zdravotní stav, který v CDU vyvolal spory o nástupnictví, podařilo urovnat vztahy s de Gaullem,  nazrávala krize ve vztazích se Spojenými státy. Kancléř ostře nesouhlasil s podmínkami týkajícími se Berlína a v konečném důsledku obou mocenských bloků. Na americký postup reagoval stejně rozhořčeně jako kancléř také  de Gaulle, čímž se jejich stanoviska dostala na téměř stejnou úroveň. Kancléř ovšem aférou se Spojenými státy ztratil výlučnou kontrolu nad zahraniční politikou a byl stále více zatlačován do izolace. Na počátku léta 1962 považoval za jediné možné východisko prohloubení vztahů s Francií, což ovšem v současné evropské situaci nebylo vůbec jednoduché.

De Gaulle se vyjádřil jasně, že není možná jiná Evropa než Evropa nezávislých států. Proti němu stál návrh na federalizaci Evropy a zřízení Spojených států evropských, dále pak také obavy zemí Beneluxu z francouzské, případně francouzsko-německé, hegemonie v Evropě. De Gaulle ovšem uměl mistrně využít kancléřovy situace. Během jednání v létě 1962 dosáhl toho, že kancléř odmítl vstup Velké Británie do EHS a na setkání bylo důsledně bojkotováno NATO. Kancléř byl odhodlán ve společném postupu pokračovat a bylo řečeno, že pokud nedojde k dohodě se zeměmi šestky, bude muset přijít na řadu bilaterální spojenectví francouzsko-německé. Z těchto rozhovorů vzešlo bezpodmínečné spojenectví Francie a Spolkové republiky Německo stvrzené smlouvou z 22.ledna 1963.

Proti spojenectví s Francií se ale v Německu zvedla vlna odporu. Kancléř se opět ocitl v politické izolaci. Po demonstraci politické spolupráce v zahraniční politice, obrany a kultury při de Gaulleově návštěvě Německa v září 1963, nastaly vnitropolitické potíže. Posledním oficiálním politickým krokem prvního spolkového kancléře bylo odmítnutí smlouvy o konci jaderných zkoušek mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií, která podle kancléře znamenala uznání NDR. Po tomto vystoupení kancléř Konrád Adenauer, ve svých osmdesáti šesti letech, po osmapadesáti letech v politice, odstoupil.

De Gaulle se nikdy netajil tím, že by se nedivil, kdyby francouzko-německá smlouva nebyla plněna. V roce 1964 se nechal slyšet, že se spolupráce nevyvíjí podle jeho představ. Vztahy mezi Bonnem a Paříží se začaly ochlazovat. Krize v EHS v roce 1965 naznačila, že vztahy mezi západoevropskými státy nejsou optimální. 1. července Francie odvolala své zástupce z Bruselu. 21. února 1966 oznámil prezident de Gaulle vystoupení Francie z vojenského svazku NATO. Velení NATO se muselo odstěhovat z Francie a francouzské jednotky v Německu byly vyňaty z jeho pravomoci. Téhož roku podnikl de Gaulle cestu do Sovětského svazu, kde byly podepsány dohody o spolupráci v různých oblastech. V Phnompenhu kritizoval americkou politiku ve Vietnamu. Rok 1966 byl pro Charlese de Gaullea velice úspěšný.

Na konci své politické kariéry za sebou nechal generál de Gaulle mnoho činů, ale francouzský lid byl, zdá se, již unaven. Největší porážku jeho autoritě zasadily studentské bouře a generální stávka v květnu roku 1968. Krátce nato vypsal předčasné volby, ale jeho strana v nich opět zvítězila. I přes to 27. dubna 1969 abdikoval. Po mnoha letech službě Francii odešel velký generál v devětasedmdesáti letech na odpočinek.

Literatura:

JÍRŮ, Jaroslav. Generál a Evropský dům. Mezinárodní politika. 1990, 14, 3, s. 26-27.

OREL, Josef. Státník a jeho odvaha. Mezinárodní politika. 1990, 14, 3, s. 22-23.

ORT, Alexandr. Generál a svět 1966. Mezinárodní politika. 1990, 14, 3, s. 23-26.

NOVÁK, Miloslav . Kancléř Adenauer. 1. Praha : Irma, 1995. 182 s.

WILLIAMS, Charles. Adenauer : Otec nového Německa. 1. Praha : BB Art, 2002. 470 s.

AGULHON, Maurice. De Gaulle. Dějiny, symbol, mýtus. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 102 s.

TARABA, Luboš. Charles de Gaulle. 1. Praha : Horizont, 1990. 132 s.

MATĚJKA, Jaroslav. Machiavelistické etudy. 1. Praha : East West Publishing Company, 2001. De Gaulle, s. 97-126.

MRKLAS, Ladislav . Kancléř. CEVRO REVUE. 2005, 3, s. 14-15.

SOKOL, Petr. Generál de Gaulle. CEVRO REVUE. 2005, 8-9, s. 23.