Děkabristé

Normal 0 21 Touha po změnách do Ruska vtrhla spolu s navrátilci proti-napoleonského tažení. Jejími nositeli byli důstojníci z řad šlechty. Poznání poměrů v Evropě a možnost srovnání je nutily pohlížet na Rusko jinak, kritickýma očima. Byli velice mladí, mnohým z nich během tažení Evropou nebylo ještě ani dvacet let, a již měli za sebou zkušenosti mnohem starších mužů. Toužili po změně života, svobodě, byli znechuceni zvůlí státního aparátu, a proto se rozhodli vzít věci do svých rukou, z nichž se jim vše vymklo v osudné pondělí 14. prosince 1825.

Zárodek pozdějšího hnutí děkabristů můžeme nalézt v tak zvané Posvátné družině, či Kroužku přemýšlivých, družstvu důstojníků hlavního štábu v Petrohradě. V době, kdy nebylo záhodno mluvit o změnách nahlas, se členové tohoto diskusního kroužku, v němž se debatovalo o poměrech doma i v Evropě, rozhodli založit tajný spolek.

A tak spatřil roku 1816 světlo světa Svaz spásy, první ruský revoluční spolek pomýšlející na státní převrat. Zakládajícími členy se stali tito muži: Alexandr Nikolajevič Muravjov, Nikita Michailovič Muravjov, Sergej Petrovič Trubeckoj, Ivan Dmitrijevič Jakušin, Matvej Ivanovič Muravjov-Apostol a Sergej Ivanovič Muravjov-Apostol. Po dvou letech spolek zanikl kvůli organizačním neshodám mezi členy. Měl být nahrazen novým a lepším, jak jeho členové věřili již v den, kdy obřadně pálili dokumenty spolku se týkající.

Tím spolkem byl Svaz blaha, jehož program byl pragmatičtější, praktičtější a cílený na veřejné mínění. Nešlo pouze o teoretické debaty a nekonečné polemiky, týkající se neutěšené situace v Rusku. Svaz blaha byl akčnější. Jedním z jeho počinů byla pomoc obětem hladomoru ve Smolenské gubernii, kde činnost spolku zachránila před hladem tisíce lidí.

Osudnou se spolku stala zpráva Michaila Kirilloviče Gribovského. Gribovskij byl členem hlavního orgánu Svazu blaha a stal se informátorem tajné carské policie. Gribovskij podal do té doby neucelenější zprávu o působení tajného spolku, jmenoval i jeho členy: Nikolaje Ivanoviče Turgeněva, Nikitu Michailoviče Muravjova, Sergeje Ivanoviče Muravjova-Apostola, Michaila Alexandroviče Fonvizina, Ivana Alexandroviče Fonvizina, Pavla Christofoviče Grabbeho a Michaila Fjodoroviče Orlova. Gribovského zpráva znepokojila cara Alexandra, jež si uvědomil akční potenciál spolku v případě, kdy by se rozhodl vystoupil. Chyběly však konkrétní důkazy. Důstojníci měli být sledováni, drženi od klíčových funkcí v armádě, někteří byli propuštěni do civilní služby. Členové spolku se o Gribovského zprávě dozvěděli včas a na schůzi roku 1821 spolek oficiálně rozpustili, postarali se také o to, aby se informace dostala ke správným uším.

V důsledku rozpuštění Svazu došlo k rozštěpení na dvě samostatné organizace Jižní a Severní spolek. V Severním spolku se sídlem v Petrohradě působili nadále členové Svazu blaha Nikolaj Turgeněv, bratři Fonvizinové, Ivan Jakušin, Pavel Grabbe a další. V čele Jižního spolku se sídlem v Tulčinu stanul Pavel Ivanovič Pestěl.

Jižní organizace byla ve svých cílech radikálnější, Pestěl plánoval revoluční cestou nastolit republiku, byl to také on, kdo viděl jako cestu k tomuto kroku zavraždění cara. Spolu s Pestělem tvořili direktorium Jižního spolku Alexej Jušněvskij a Nikita Muravjov, který ovšem sídlil v Petrohradě.

I když došlo k rozdělení organizace neznamenalo to konec spolupráce jejích členů. Neustále se potkávali, diskutovali, polemizovali a hledali cestu ke společnému cíli.

Jižní spolek se pravidelně scházel v Kyjevě v době lednových trhů. Zde také Pavel Pestěl předložil členům spolku text ruské konstituce, svou Ruskou pravdu. Nikita Muravjov také pracoval na svém návrhu ústavy, nicméně jeho verze byla psána z pohledu bohatého aristokrata a ve své monarchistické podobě pro Jižní spolek nepřijatelná. Ruská pravda byla Jižním spolkem přijata na schůzi v Kyjevě roku 1823, tím se Ruská pravda stala stěžejním dokumentem děkabristického hnutí.  Dochovala se ve dvou verzích, částečné z roku 1823 a úplné z roku 1824. V krátkosti zde zmíním, co obsahovala: zavedení jediného stavu – občanského, zrušení samoděržaví a nastolení republiky, z občanských svobod stavěla nejvýše svobodu slova, všechna etnika v ruské říši se měla spojit v jediný národ, k Rusku měla být připojena následující území: Dálný východ, Kirgizie, Mongolsko, kavkazské pobřeží Černého moře a Moldavie, Polsku byla slíbena samostatnost ovšem pouze v případě, že zde přijmou stejné revoluční změny jako Rusko, Židé měli být odvedeni do Malé Asie, aby si zde založili vlastní stát.

V polovině roku 1823 vzniká v Petrohradě skupina kolem Ivana Ivanoviče Puščina, toho času ve službách carské justice, jež přebírá iniciativu v rámci celého Severního spolku. Mezi nové vůdčí muže spolku patřili: Jevgenij Petrovič Obolenskij, Nikolaj Alexandrovič Bestužev, Alexandr Alexandrovič Bestužev a hlavně Kondratij Fjodorovič Rylejev.

Kondratij Rylejev patřil k důstojníkům, kteří odešli do civilní služby, aby dokázali, že se vše dá dělat jinak a lépe: být morální, nebrat úplatky, neúčastnit se intrik, pracovat pro blaho lidu. Roku 1824 nahradil Trubeckého v tříčlenném direktoriu petrohradské organizace. Rylejev si uvědomoval, že veřejné vystoupení spolku nemá přílišnou naději na úspěch, věřil však, že je nutné jej uskutečnit bez ohledu na následky. Chtěl buď osvobodit vlast, nebo jít mučednickou smrtí příkladem dalším generacím. V jeho úvahách se projevuje příznačná romantická naivita vlastní mnoha členům tajných spolků. Rylejev kolem sebe shromažďuje jiné lidi, než bylo dosud zvykem, revoluce přestává být výsadou bohaté aristokracie a důstojníků, členové uvažují pragmaticky a realisticky. Stejně jako Pestěl chtějí republiku, ale ne pod diktaturou prozatímní vlády, nýbrž pod vedením ústavodárného shromáždění a volené vlády podle amerického střihu.

Roku 1824 činí Pestěl pokus přesvědčit Severní spolek ke sjednocení s Jižním. Rylejeva však nepřesvědčil. Eventuální spojení spolků bylo odloženo na rok 1826. Roku 1825 měl Pestěl přepracovat Ruskou pravdu, ocitá se však v hluboké osobní krizi, která mu práci znemožňuje, proto předkládá svou přepracovanou ústavu pouze Nikita Muravjov a to v září 1825.

Roku 1825 se spolek opět dostává do hledáčku tajné policie. Může za to zpráva Alexandra Bušňaka, jež se v Kamence vetřel do přízně Vasilije Lvoviče Davidova, nebyl ovšem vpuštěn přímo do organizace, a proto pro zásah proti spolku opět chyběly důkazy. Bušňakova zpráva nicméně potvrzovala starší zprávu Gribovského. Průlom v odkrývání tajného revolučního spolku znamenal udavačský dopis Pestělova přímého podřízeného kapitána Majboroda, jež cara informuje o desetileté existenci tajného spolku v čele s Pestělem. K rukám cara Alexandra se tento dopis již nedostal, car umírá 19. listopadu 1825. Jako dosud nejkonkrétnější však donutila jednat náčelníka generálního štábu Ivana Ivanoviče Dibiče. Na základě udání byl 13.prosince zatčen Pavel Pestěl, ale to bychom příliš předbíhali.

Smrt cara vyprovokovala revolucionáře k horečné činnosti. Již členům Svazu spásy bylo jasné, že nejpříhodnější dobou pro revoluční úder je střídání panovníků, a tak museli začít jednat. Prvního ledna měla být zahájena koordinovaná akce obou spolků, k tomuto plánu ale nikdy nedošlo.

6. prosince přísahala armáda věrnost careviči Konstantinu Pavloviči, bratru cara Alexandra I. Konstantin se však trůnu, z důvodu svého nerovného sňatku, zřekl. Dalším dědicem byl jeho mladší bratr Mikuláš.

Během vzrušených debat se v Petrohradě rozhodlo přistoupit k činu. Důstojníci i se svými muži měli odmítnout přísahu novému caru Mikuláši I., s odvoláním na přísahu, jež složili 6. prosince Konstantinovi. Pluky se měly shromáždit na Senátním náměstí v Petrohradě. Rylejev s Puščinem měli senátu předložit manifest ustavující prozatímní vládu. Carská rodina měla být internována v Zimním paláci.  

Car Mikuláš I. stanovil den přísahy na pondělí 14. prosince, když byl před tím dopisem Jakova Ivanoviče Rostovceva informován o chystané vzpouře. Rostovcev v dopise nejen varuje, ale též vypočítává možné následky pro Rusko v případě, že vzpouře nebude zabráněno. Den poté, co sám dopis doručil, řekl Rostovcev o svém činu Obolenskému a Rylejevovi. Vědomi si zrady přistoupili k poslední fázi.

Hlavním velitelem povstání byl zvolen kníže Trubeckoj, v jehož mysli ovšem nabýval vrchu strach a pochybnosti. Trubeckoj povstání zradil, když se rozhodl sám přísahat věrnost tak říkajíc v předstihu. Na Senátní náměstní nedorazil. Čekání na Trubeckého zasadilo povstání osudovou ránu.

V okamžiku, kdy na Senátní náměstí vpochodoval Moskevský pluk, zatím jediný připravený se vzbouřit, zel senát již prázdnotou. Senátoři složili svou přísahu novému panovníkovi brzy ráno, tímto rozhodnutím zmařil Mikuláš I. poslední šanci povstání na legalizaci. Na náměstí přijížděli státní činitelé a snažili se vojákům domluvit, mezi nimi i hrabě Michail Andrejevič Miloradovič, jež byl krátce po té, co apeloval na vojenskou čest vzbouřenců, smrtelně raněn. K činu se později přiznal Petr Grigorjevič Kachovský, jež byl mezi pěti popravenými.

Před druhou hodinou odpoledne vtáhla na náměstí gardová námořní posádka, námořníci pod velením Nikolaje Bestuževa se museli na náměstí probít, jelikož jej již obkličovalo vládní vojsko. Za námořníky vtáhli na náměstí gardoví granátníci osobní stráže. Rylejev mezitím odešel hledat Trubeckého a na náměstí se už nevrátil. Povstalci museli kvůli příliš dlouhému otálení zaujmout obranné postavení, první krok k porážce.

Vládní vojsko pod velením cara Mikuláše na povstalce útočilo, útoky to byly však velice vlažné. Tou dobou byl kolem náměstí mnohatisícový dav zvědavců. Ke třetí hodině se na Senátním náměstí nacházelo přes tři tisíce vzbouřenců, obklíčeny tisícihlavým vládním vojskem. V této nezáviděníhodné situaci povstalci zvolili do svého čela Obolenského, ani ten již ale nedokázal situaci zvrátit.  Nedlouho po čtvrté hodině bylo povstání ukončeno kartáčovou střelbou z děl.

V noci 15. prosince přiváděli na výslech k carovi první zatčené. Zatčení putovali do Petropavlovské pevnosti, každý s osobním přípisem od cara, obsahujícím instrukce o stanoveném vězeňském režimu. Car se rozhodl zlikvidovat i jižní centrum odporu. Pestěl byl převezen do Petrohradu, k Černigovskému pluku vyrazil posel s rozkazem zatknout Sergeje Muravjova-Apostola. Po Zatčení Pestěla se iniciativy v Jižním spolku chopil právě Sergej Muravjov-Apostol. Rozhodl se pro vzpouru a zahájil tak epilog povstání. Vzpoura Černigovského pluku byla ovšem rovněž poražena. Černigovský pluk byl rozprášen 3.ledna 1826.

Během výslechů mnozí z účastníků neváhali jmenovat další spiklence, zatčeno bylo na 3000 lidí z toho 500 důstojníků. Odsouzeno bylo nakonec 121 mužů. 15 bylo degradováno na vojíny a odveleno do vzdálených oblastí, 4 byli odsouzeni k nuceným pracím v Petropavlovské pevnosti, jeden vypovězen na Sibiř, 18 mužů bylo odsouzeno k nucenému vyhnanství, 88 k nuceným pracím. Po skončení těchto trestů byli většinou deportováni na Sibiř. Žádný z trestů nebyl mírný, car se rozhodl skoncovat s povstáním naprosto odstrašujícím způsobem. Degradace a zbavení šlechtictví byly skutečně těmi nejmírnějšími postihy. Tresty dolehly i na vojáky a poddůstojníky, jež se přímo účastnili povstání, každý z nich měl projít uličkou o tisíci mužích, každý z nich trestaného musel udeřit nabijákem, tedy železným prutem. Rozsudky, při nichž musel viník projít uličkou i dvanáctkrát, se rovnaly trestu smrti.

Pět mužů dostalo trest nejvyšší: Pavel Ivanovič Pestěl, Kondratij Fjodorovič Rylejev, Sergej Ivanovič Muravjov-Apostol, Petr Grigorjevič Kachovkij a Michail Pavlovič Bestužev-Rjumin. Poprava se konala 13. července 1826.

Do vyhnanství na Sibiř následovaly děkabristy jejich ženy. Byl to projev nesmírné statečnosti a nemohu je tedy vynechat. Své muže následovaly Marie Jušněvská, kněžna Kateřina Trubecká, Marie Volkonská, dříve Rajevská, předobraz Taťány v Puškinově Evženu Oněginovi, Natalie Fonvizinová, Alexandra Davydovová, k bratrům Bestuževovým se připojila jejich sestra Jelena… všechny ženy překonávajíce úskalí vyhnanství stály věrně po boku svých mužů až do konce jejich údělu.

Car Alexandr II. vydal 26. srpna 1856, tedy třicet let po povstání, amnestii všem jejím účastníkům. Dostali spět své tituly, jejich dětem byla navrácena jejich dřívější práva a výsady šlechty. Ze 121 odsouzených se ze Sibiře vrátilo devatenáct, mezi nimi Obolenkij, Volkonskij, Trubeckoj, Jakušin a Puščin. Nesměli však žít ani v Moskvě ani v Petrohradě. Tím byla tato kapitola ruských dějin uzavřena. 

Literatura:

ŠEDIVÝ, Jaroslav. Děkabristé : anatomie nezdařeného převratu. Vyd. 2., rev. Praha : Volvox Globator, 2000.