Alice Garrigue Masaryková

Byla nejstarší dcerou Tomáše G. Masaryka a jeho ženy Charlotty. Narodila se 3.května 1879 ve Vídni, většinu svého dětství prožila ale již v Praze. Byla vychovávána v demokratickém a liberálním prostředí, v němž získala potřebné základy pro svůj budoucí život a činnost. Jak otec tak matka od útlého dětství podporovali všechny své čtyři děti, Alici, Herberta, Olgu a Jana, rozvíjeli jejich talent v umělecké oblasti, dbali na to, aby se děti učily cizím jazykům. Masarykovi vždy respektovali názory svých dětí i jejich přátel a mnohdy s nimi diskutovali jako rovný s rovným. T.G. Masaryk navíc zastával myšlenku plné rovnoprávnosti žen a Charlotta Masaryková spolu s M. Blažkovou přeložila do češtiny Millovu práci Poddanství žen. Oba manželé se rovněž aktivně zapojovali do činnosti ženských spolků, z nichž nejznámější je Americký klub dam. Charlotta do spolků často brávala s sebou své dvě dcery, není proto divu, že z Alice Masarykové vyrostla žena prahnoucí po rovných právech a lepším světě. V její snaze jí byl vždy vzorem otec, chtěla však svých úspěchů dosáhnou bez jeho přičinění, vlivu, či pomoci.

Alice vystudovala dívčí gymnázium Minerva a po složení maturity na Akademickém gymnáziu v roce 1898 se rozhodla pokračovat ve vzdělání na pražské univerzitě. Již od dětství se toužila stát lékařkou, proto se přihlásila na lékařskou fakultu. V medicíně však ještě nebylo postavení žen rovnoprávné, přednášky směly navštěvovat pouze jako hospitantky, nikoli řádné studentky, a naděje na získání plnohodnotného titulu doktorky medicíny byla tedy značně mizivá. Alice se, kvůli výše zmíněným skutečnostem, současně zapsala na filosofickou fakultu, konkrétně na katedru historie.

Od roku 1899 se Alice věnovala pouze historii, přesné důvody jejího odchodu z lékařské fakulty nejsou známy, přispěl k němu ale jistě fakt, že Alice byla při zkouškách ponižována, její snahy ze strany profesorů brány jako humorné a dále také to, že trpěla silnou vadou zraku, jež jí nedovolovala plně se věnovat exaktním laboratorním pracem.

Roku 1903 obhájila Alice Masaryková svou disertační práci a následně složila řádné rigorózní zkoušky. Stala se tak jednou z prvních žes s titulem Ph.Dr. a zároveň první Češkou vůbec, která získala doktorát z historické vědy.

Po dokončení studia v Praze nastoupila Alice na postgraduální studium v Lipsku. Odtud roku 1904 na pozvání odjela do Chicaga. Zde se dr. Alice Masaryková věnovala sociální pomoci přistěhovalcům a seznamovala se s metodami sociální péče v USA a sociologií vůbec. Právě tento pobyt zdá se být úhelným kamenem jejích následujících snah. Alice se cítila být předurčena k práci v sociální sféře, chtěla pozvednout sociální služby v Rakousko-Uhersku, jež se nemohlo Spojeným státům v té době rovnat. Plna entuziasmu a optimismu si toto přesvědčení roku 1905 přivezla zpátky do vlasti. 

Nebyla to však pouze sociální činnost jíž se Alice Masaryková po svém návratu věnovala. Byla činná v ženských spolcích, věnovala se osvětě a zvláště pak protialkoholním agitacím. V dané oblasti přednášela a účastnila se zahraničních kongresů. Protialkoholní působení měla společné se svým otcem, jež byl stejně jako ona zastáncem přísné abstinence. Alice ve svých vystoupeních pranýřovala alkoholismus zotročující ducha, mrzačící nenarozené děti, způsobující násilí na ženách, v neposlední řadě pak v alkoholismu viděla jednu z příčin neutěšené situace dělnictva, neboť náklady na kupování alkoholu odčerpávaly značné sumy z rodinných rozpočtů. Propagovala úplnou abstinenci, byla odpůrkyní i mírného pití. Dr.

Masaryková mimo jiné těžce nesla, že ženy nemají dosud v rakouském mocnářství volební právo, proto se angažovala i v této oblasti. Svých cílů hodlala dosáhnout trpělivou a cílevědomou prací.

Roku 1906 odešla Alice do Českých Budějovic, aby zde vyučovala na dívčím lyceu. Pravděpodobným motivem pro odchod z Prahy byla nejspíše touha úplně se osamostatnit. Na budějovickém lyceu působila dr. Masaryková do roku 1910, kdy se vrací do Prahy, nejspíše proto, aby pomohla matce trpící srdeční chorobou, s vedením domácnosti, ale také proto, že v Budějovicích byla odtržena jak od rodiny, tak od čilého společenského ruchu v Praze. Ve školním roce 1910/1911 začala působit na dívčím lyceu v pražských Holešovicích.

Alice Masaryková se neustále věnovala sociologii, chtěla, aby se stala jedním z oborů na pražské univerzitě. Ve Sdružení akademicky vzdělaných žen založila sociologickou sekci, zaměřenou nejen na teorii, ale též na praxi. Členové sekce navštěvovali rodiny dělníků, doučovali děti ze sociálně slabých rodin, zabývali se dodržováním vyhlášek o zákazu práce dětí i situací ve vězeňství. Do této činnosti patřila i snaha o založení  české sociální školy, jež si dr. Masaryková vytkla jako jeden ze svých hlavních cílů.

Zlom v životě rodiny Masarykových přinesla 1. světová válka. Profesor Masaryk se téměř okamžitě zapojil do kroužku předních českých politiků, kteří zvažovali postup české elity vůči mocnářství jak během války, tak po válce. Sám Masaryk prosazoval myšlenku samostatného českého, případně československého státu. Svou činností se stal v očích Rakouska-Uherska velezrádcem, v případě prozrazení by ho jistě čekal nejvyšší trest, proto pod záminkou doprovodu dcery Olgy na zotavenou, opustil vlast. Zbytek rodiny však zůstal v Čechách. Charlotta s Alicí nejspíše nepředpokládaly, že by jim hrozily nějaké perzekuce, syn Herbert měl povinnosti k rodině a nejmladší Jan, jež zůstal ve vlasti nedobrovolně, byl vázán brannou povinností. Pro celou rodinu nastalo období nejistoty a strachu.

Rok 1914 prožila rodina v relativním klidu, jen Herbertovi se rozpadlo manželství a placení alimentů ho dostávalo do čím dál větších dluhů. Celou svou situaci nesl velmi těžce,   i proto se nejspíš rozhodl pomocí práce pro potřebné částečně na své vlastní problémy zapomenout. Naneštěstí se od jednoho z uprchlíků nakazil tyfem a 15. března 1915 zemřel. Navzdory tragédii, jež ji bolestně zasáhala, jelikož právě Herbert jí byl ze sourozenců nejbližší, rozhodla se Alice rovněž pomáhat trpícím. Angažovala se v Rakouském Červeném kříži a o prázdninách roku 1915 působila jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici v Pardubicích. Tehdy skutečně zblízka poznala, co je to válka.

28. října 1915 byla Alice Masaryková zatčena v souvislosti s vyšetřováním velezrady svého otce, jehož písemnosti policie hledala, a které Alice předala dr. Benešovi. Tímto činem se nikterak netajila a byla na něj velice hrdá. Koncem listopadu byla eskortována do Vídně a tam, v páchnoucí cele se štěnicemi a mizivou možností hygieny, držena až do      3. července 1916, kdy byla, díky intervenci amerického vyslance v Rakousku, propuštěna.

Během svého pobytu ve vězení si připadala spíše jako rukojmí, neboť to byl její otec a nikoli ona, kdo se od samého počátku aktivně zapojil do snah české politické elity vytvořit samostatný stát. Vedla korespondenci s matkou, bilancovala svůj dosavadní život, strachovala se o svého otce a bratra, litovala, že nemá děti. Celou dobu byla velice blízka odsouzení k trestu smrti za velezradu.

Po propuštění se Alice vrátila do Prahy, kde chtěla spolu s matkou vyčkat konce války. Byla oporou nejen pro svou matku, ale též pro bývalou spoluvězeňkyni Relu Kotlíkovou, která stále zůstávala v ženské věznici.

Během následujících válečných let se Alice vyhýbala společnosti, byla většinou se svou matkou, chodívala na výlety do přírody, veslovala na Vltavě, hodně četla. Na své místo v Holešovickém lyceu se z politických důvodů vrátit nemohla, vyučovat nemohla ani nikde jinde, ačkoli se opakovaně pokoušela najít místo.  Aby zajistila sobě a matce existenci dávala soukromé hodiny anglického jazyka.

Hmotná nouze se podepsala zejména na nemocné Charlottě Masarykové, ačkoli Alice několikrát žádala pro matku o lázně, nebylo jí vyhověno. Až v roce 1917 konečně mohly obě ženy odjet do lázní v České Kubici, kde byly ovšem pod neustálým dohledem tajných detektivů. Z pobytu v České Kubici byly nicméně obě ženy odvolány. V Praze i přes značné riziko Alice neustále udržovala kontakty se členy odboje. Významnější zapojení do odbojového hnutí však vylučoval neustálý dohled policie. Roku 1918, kdy Rusko definitivně opustilo válečné pole a Alice se smířila s tím, že Rakousko válku vyhraje, byla Charlotta Masaryková, z důvodu akutního zhoršení zdravotního stavu, hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně.

V květnu 1917 zahájila svou činnosti první ženská kolej v Praze. Zásluhu na tom měly zejména členky Sdružení akademicky vzdělaných žen, do jejichž řad dr. Masaryková patřila, ale v němž se kvůli perzekuci své osoby momentálně neangažovala. Přesto ji SAVŽ neustále uváděl jako svou řádnou členku a nikdy její velezradu veřejně neodsoudil ani se jí nezřekl.

Alice nechtěla zůstat zcela stranou a proto začala spolu s Annou Berkovcovou a Jaroslavem Kaballem připravovat zřízení první vyšší sociální školy. Okolnosti pro zřízení takového ústavu byly velice příhodné, neboť ve válce bylo značné množství lidí závislé na pomoci ze svého okolí a bylo proto nutné vyškolit tolik potřebné sociální pracovníky. První ročník škola otevřela ve školním roce 1918/1919.

Po skončení války se Alice Masaryková zapojila do veřejného dění. Chtěla zejména mírnit projevy nenávisti a touhu po pomstě, jež se začala projevovat ve společnosti, ale kterou ona sama přes ústrky, jež musela během války snášet, necítila.

Po vytvoření Československé republiky se jejím prvním prezidentem stal T.G.Masaryk, jež se do vlasti vrátil 21.prosince 1918. V prosinci 1918 se také již celá rodina přestěhovala na Pražský hrad. Vzhledem k Charlottině vážnému stavu převzaly na sebe povinnosti první dámy její dcery Alice a Olga. Alice se navíc stala poslankyní Revolučního národního shromáždění a to za Čs. Stranu sociálně demokratickou. Nebyla však jedinou poslankyní, spolu s ní v RNS zasedaly další ženy: B.Ecksteinová, F.Kolaříková, A.Chlebounová, L.Zatloukalová-Coufalová, L.Landová-Štychová, F.Zemínová a B.Viková-Kunětická, byla však první ženou, která na půdě parlamentu pronesla oficiální projev.

I v parlamentu se dr. Alice Garrigue Masaryková zaměřovala na zdravotní a sociální sféru, gró jejího zájmu tvořila péče o ženy, děti, válečné invalidy a sociální poměry vysokoškolských studentů. Prosazovala koncept samostatného ministerstva zdravotnictví, oproti návrhu na spojení zdravotnictví a sociálních věcí pod hlavičkou jednoho ministerstva.

Společně s funkcí poslankyně se dr. Masaryková věnovala také aktivitám v nově ustaveném Československém Červeném kříži, jež jí zabíraly tolik času, že se nakonec rozhodla rezignovat na poslanecký mandát a 11.září 1919 odstoupila. Stejný krok provedla i v dalších organizacích, jejichž členkou v té době byla, chtěla se nadále cele věnovat jen jedné práci, sociální činnosti.

Kvůli nemoci své matky a následně také proto, že její sestra Olga se provdala a odstěhovala do Ženevy, převzala roku 1920 povinnosti první dámy téměř výlučně a po smrti Charlotty Garrigue Masarykové 13.května 1923 plně. Doprovázela otce na jeho zahraničních cestách i při jiných významných příležitostech, bývala přítomna při jeho setkáních s předními politiky i představiteli veřejného a kulturního života, nejen z domácího ale též zahraničního prostředí. Dělala otci společnosti i při neformálních setkáních a doprovázela jej na dovolenou.

Postupem času se Alice stávala ochranitelkou svého otce. Nesnášela, když se o něm někdo vyjadřoval nelichotivě, či si jej dokonce dovolil kritizovat. Cenzurovala dokonce Čapkovy Hovory s T.G. Masarykem.

Jak už bylo řečeno brzy po vzniku samostatné republiky se Alice zapojila do nejrůznějších sociálních aktivit. Obzvláště se věnovala budování domácího Červeného kříže. Jeho činnost se nadále měla zaměřit nejen na válku, ale také na činnost v mírových podmínkách, měl se stát všelidovou a demokratickou organizací. Vedle toho měl ČK působit v poradenské oblasti a zaměřovat se na prevenci. Alice Masaryková byla zvolena předsedkyní ČSČK a následně do jeho čela také jmenována prezidentem republiky.

Pod Aliciným vedením byl ČSČK rozdělen do několika divizí jejichž centry byly Praha, Brno, Martin a Mukačevo. Centrální pravomoci mělo v rukou ústřední vedení v Praze.  Alice rovněž organizovala sbírky a humanitární akce na podporu aktivit ČSČK.

Vysoké pracovní nasazení, během něhož se rovněž dále vzdělávala, vedlo často ke stavům naprosté vyčerpanosti a Alice musela být svým okolím vyzývána k odpočinku. Mezi její nejbližší spolupracovníky patřilo mnoho vynikajících odborníků, mezi jinými například: prof. MUDr. Ladislav Syllaba, prof. MUDr. Rudolf Jedlička, MUDr. Kamil Henner a další. Podporu činnosti dr. Masarykové projevovali v tisku další přední osobnosti A.Jirásek, V.Dyk, J.S.Machar, J.Thomayer, F.X.Šalda a další.

Pro ČSČK byly rovněž důležité Aliciny mezinárodní kontakty, sama Masaryková podnikla několik cest do zahraničí, konkrétně do Francie Anglie a Švýcarska, kde jednala o poskytnutí humanitární pomoci pro válkou zubožené Československo. V USA posílila styky s Rockefellerovou nadací, jež poskytovala finanční pomoc humanitárním organizacím po celém světě.

Činnost Alice Masarykové se ovšem neomezovala jen na shánění finančních zdrojů pro ČSČK. Pomohla například založit mezinárodní školu pro ošetřovatelky v Bedford College v Británii, jíž poskytla z vlastních prostředků částku padesát tisíc liber. Oplátkou za tento dar přijímala škola také studentky z ČSR. Její zásluhou také přijela do Čech pracovnice Amerického ČK Miss Parsonsová, jež významným způsobem pomohla reorganizovat bývalou ošetřovatelkou školu Rakouského Červeného kříže. Velice zaníceně se Alice Masaryková věnovala osvětě a prevenci.

Postupně se činnost ČSČK obracela také na zahraničí, Alice Masaryková tím chtěla splatit dluh, kterým se cítila zavázána, kvůli mezinárodní pomoci během prvních let poválečné obnovy. Proto byly organizovány humanitární sbírky šatstva apod., jejichž výdobytky směřovaly za hranice Československa. ČSČK pomáhal též uprchlíků zejména z Ruska. Alice Masaryková se také osobně účastnila aktivit Červeného kříže na mezinárodním poli.

Přesto, že byl T.G.Masaryk v roce 1934 znovu zvolen prezidentem na dalších sedm let, jeho zhoršující se zdravotní stav jej na sklonku roku 1935 donutil na tento post rezignovat. Alice po jeho abdikaci přesídlila do soukromého bytu v Loretánské ulici, i když otce neustále navštěvovala v Lánech a dohlížela na jeho zdravotní péči. V této době se též podílela na pomocných pracích pro německé emigranty prchající před Hitlerových režimem.

Alici velice zasáhla smrt otce 14. září 1937, jíž rázem ztratila značnou část své osobní perspektivy, jelikož výraznou část svého života zasvětila právě jemu. Smutku se snažila utéct pomocí ještě intenzivnější práce pro Červený kříž. Přispěla k založení nové ošetřovatelské školy v Moravské Ostravě. Práce jí však neskýtala takovou úlevu, jakou si patrně představovala, že bude. Nadále podléhala stesku, jemuž se jí nedařilo vzdorovat.

V červnu 1938 se účastnila mezinárodní konference ČK v Londýně. Další vývoj událostí si ovšem vyžádal její přítomnost v Praze. Alice v rámci Červeného kříže připravovala plány pro případ války s Německem, která v té době reálně hrozila.

Po uzavření Mnichovské dohody nebyla situace ČSČK nikterak růžová, spolu s územím ztratil množství lokálních poboček a značný majetek. Do vnitrozemí navíc z pohraničí mířily stále nové vlny uprchlíků. ČSČK byl dále cílem štvavé kampaně, která dr. Masarykovou osobně velice zasáhla, ataky mířily také na ni osobně, byla osočována, že za svůj předsednický post, jež nikdy nebyl honorován, inkasuje statisícové odměny apod. Proto se rozhodla, že svou pozici nejpozději v únoru 1939 opustí. Její demise byla přijata                7. prosince 1938. Alice Garrigue Masaryková tím opouštěla svou dvacetiletou úspěšnou životní etapu, během níž se jí a jejím spolupracovníkům podařilo z Československého Červeného kříže vybudovat pevně organizovanou instituci zaměřenou na boj proti nemocem, zmírňování bídy a sociálně zdravotní aktivity. Přesto však nedosáhla svého vlastního cíle, spojit v mírové práci všechny občany Československé republiky. 

Po vzniku protektorátu se dr. Alice Garrigue Masaryková rozhodla pro emigraci. Vlast opustila na přelomu března a dubna 1939 a odcestovala do USA.

Ani v emigraci ovšem nezůstala nečinná. Pomáhala se založením zvláštních československých poboček Amerického Červeného kříže na pomoc čs. uprchlíkům, udržovala kontakty s exilovými politiky a krajany, přednášela.

Její působení přerušila nemoc a naprosté fyzické i psychické vyčerpání. Její stav nebyl uspokojivý ani po návratu ze sanatoria na jaře 1940. Tato skutečnost křížila plány Edvarda Beneše, jež chtěl, aby Alice vedla v Londýně Československou pomoc, předchůdce exilového ČSČK.

Kvůli těžkým depresím a melancholickým stavům putovala Alice Masaryková ze sanatoria do sanatoria, proto ačkoli byla ustavena předsedkyní exilového ČSČK nikdy tento post do svých rukou nepřevzala. Roku 1942 podstoupila kvůli nepolevujícím depresím léčbu elektrošoky, jež jí sice pomohly, nicméně její zdravotní stav stále vylučoval plné pracovní nasazení. To nikterak nepřidávalo na optimismu ani Janu Masarykovi, jež se obával, že se v sestřině případě spíše než o důsledek otřesů z války jedná o dědičnou psychickou chorobu, jíž byla zatížena rodina Garriguů, měl za to, že v takovém případě by byl další na řadě on sám.

Po skončení války se v doprovodu svého bratra Jana vrátila do Československa. Oba sourozence na letišti v Ruzyni 14.září 1945 přivítala Hana Benešová, blízká Alicina přítelkyně, a prezidentův kancléř Smutný.

Alice se na rozdíl od bratra po návratu do vlasti aktivně neúčastnila politického dění, také kvůli ohledu na svůj zdravotní stav. Svou neproklamovanou přízeň však věnovala sociálním demokratům. Po návratu do Československa Alice nadále zastávala formální post předsedkyně ČSČK, stále se zabývala šířením díla svého otce, zde jí byl základnou Masarykův ústav.

Politická situace v zemi byla stále napjatá a dr. Masaryková měla obavy z budoucnosti. Moci se postupně zmocňovala komunistická strana. Jan Masaryk v této době uvažoval o své opětovné emigraci z Československa, k čemuž přispěl také pokus o atentát na jeho sobu. Vánoční svátky roku 1947 proto trávil raději v USA. Politická situace vyústila v roce 1948 v krizi, po jejím „vyřešení“ odjel prezident Beneš z Prahy a až na výjimky se sem již nevracel.

10. března 1948 zasáhla Alici zpráva o smrti bratra Jana, jež ji citelně zasáhla. Sama Alice hodnotila Janovu smrt jako jasnou sebevraždu s demonstrativním nábojem, jež byla zcela jistě předem promyšlena. Jakékoli pominutí smyslů zavrhla, nikdy se ale nepřiklonila ani k názoru, že by šlo o vraždu.

Alice si i po událostech února 1948 optimisticky myslela, že se ještě vše v dobré obrátí, z tohoto přesvědčení ji vyvedla Benešova abdikace v červnu téhož roku. Alice tím ztratila možného ochránce a byla odříznuta od ústředí ČSČK v jehož čele stanula manželka nového prezidenta Marta Gottwaldová.

Poměry československé demokracie se stále zhoršovaly. 3.září navíc zemřel bývalý prezident Edvard Beneš. V prosinci zažádala Alice Masaryková o vydání pasu, jak uvedla, chtěla navštívit v Ženevě sestru Olgu. Její žádost byla vyřízena kladně. Během pobytu v zahraničí se pod vlivem své sestry a přátel rozhodla do vlasti již nevrátit.

V exilu se věnovala vydávání díla svého otce, její hlas byl slyšet v rádiích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, publikovala, byla účastna na činnosti krajanských spolků, pracovala na memoárech. Roku 1959 po mozkové příhodě takřka úplně oslepla a musela s psaním přestat.

Přesto, že žila v úplném ústraní k jejím pětaosmdesátým narozeninám jí gratulovali tři američtí prezidenti: uřádující Lyndon Johnson, Harry S. Truman a Dwight D.Eisenhower.

Během roku 1966 se Alicin zdravotní stav začal zhoršovat. 29. listopadu ve věku nedožitých 88 let PhDr. Alice Garrigue Masaryková zemřela. Teprve 28 let po její smrti mohlo být splněno její přání být pochována ve své vlasti v rodinné hrobce v Lánech. 

Literatura:

LOVČÍ, Radovan. Alice Garrigue Masaryková : život ve stínu slavného otce. 1.vyd. Praha : Togga, 2007.