Libo-li kachýnku?

Sobota 29.11.2008, otec netucha, že se koná myslivecký bál odešel jako pokaždé do restaurace. Dlouho se nevracel. Přišel po půlnoci zanechavši za sebou otevřená vrátka i dvoje dveře do domu, pročež byla matka donucena předčasně vstát a vyhazovat od nás z domu sousedovic psa, ale to je jen úvod.

Ráno bylo jako každé jiné nedělní. Příjemné a líné. Nicméně pohled z okna byl šokantní. Otec předešlé noci neváhal a zakoupil lístky do tomboly. Za oknem visely dvě divoké kachny. Matka prodělala jako milovnice živých tvorů menší nervový kolaps, který se nám naštěstí podařilo vyřešit. Ale co s nimi? Mrtvé už byly, proč je nesníst? Stejně se musely zpracovat a kolegové z restaurace tvrdili, že kachny jsou za trest, takže by si je asi nikdo nevzal ani zadarmo.

Jal se otec podle instrukcí škubati zastřelené ptactvo. Nešlo to. Nedisponujeme dostatečně velkým hrncem. Bylo nutno kachny polévat proti peří vroucí vodou. Peří drželo, kůže se trhala. Otec úpěl. Trvalo dlouho, než přinesl oškubané drobečky do kuchyně. Byl na ně žalostný pohled. Jedna hubenější než druhá. Otec pravil, že být manželkou nimroda, který by mu nosil domů podobné kusy zastřelené při honitbě patrně by jej vyhodil.

Otec pekl. Trvalo to dlouho. každých pět minut podléval, z kuchyně neodešel ani na krok. Nedá se říci, že by krmě libě voněla, ale šilhajíc hlady jsme to ani já ani matka příliš neřešily. Po celodenním úsilí přistály kachny na našich talířích. Byly to patrně starší kusy, masa pramálo, podivné aroma a rozhodně to nebylo tím, že bychom je špatně připravili, vše proběhlo přesně tak jak mělo. Jen se to nedalo jíst. Když toto píšu stále mám hlad, ale co naplat, někdy je celodenní příprava oběda zkrátka málo platná. Možná je lepší nechat kachny zemřít sešlostí věkem, jelikož si nedovedu představit člověka, jež by si na podobné delikatese pochutnal.