Přátelství d o k o ř á n

Jedna má dcera si kdysi vzala Pražana. Dostal jsem tímto pádem do příbuzenského stavu oba jeho rodiče inženýry. Jeho táta Jirka oproti mé kulometné mluvě, se vyjadřoval podobně jako pan Lasica. Občas ale přece jen byl konec 

 legrace. To, když jsem prohlásil, že by mě zajímal vznik slova DOKOŘÁN.

Bylo to v době, kdy jsme s Jirkou byli sami na naší chalupě. „Člověče, tos mě dostal do úzkých,“ vyšlo z toho sympaťáka. „Ale neboj, já z toho nějak vybruslím a dám ti vědět.“ A dál jsme pokračovali po celý pobyt na chalupě humornějším tónem. Plameny v krbu by jako svědkové mohly vyprávět. Praskání ohně nám dělalo příjemnou kulisu při popíjení plzeňského. Když jsme se druhý den rozjeli jeden na Prahu a druhý na Norimberk, usoudili jsme, že by bylo dobré si to někdy zopakovat.

Za tři dny mi přišel do Norimberku od Jirky z Prahy dopis.

Milý Horste,

Vysvětlení původu příslovce DOKOŘÁN je dosti prozaické. Vychází z podstatného jména „KOŘEN.“ Vyjadřuje se jím, že JEV nebo STAV věcí je až do kořenu, do hloubky, až do samého začátku, zkrátka, že jev nebo úkon je doveden až na samou hranici do mezního limitního stavu.

Nemysli si, že je to z mé hlavy, kam jsi mi nasadil brouka. Ale mám to od bývalého spolužáka, který je předsedou společnosti pro jazyk český, takže jsi myslím spokojen. Buď hodně dlouho zdráv a svježí. Tu chalupu ve dvou si musíme doopravdy někdy zopakovat, bylo to prima. Jirka

Praha, 8. 1. 02

Škoda, už k tomu nedošlo. O něco starší Jirka odešel proti své vůli tam, kam se budeme snažit odcházet co nejpozději, i kdyby tam byly dveře DOKOŘÁN…