Tankopark, kapitán Smítko a Patricie

Poprvé naše rota bažantů pochoduje přes Znojmo na jeho druhý konec města, kde se nalézá náš tankopark.Ti, kteří ještě neměli vycházku, šíleli při pohledu na holky, které se objevovaly. Ony se procházely po chodníku, my šlapali po

silnici. Vedl nás druhoročák desátník Havlík. Neustále se usmíval, byl jeden z nejhodnějších mazáků a nejférovějších. Jako jeden z mála se s námi bavil jako se sobě rovnými. Ti mazáci bez frčky byli nejhorší.

Po naší pravé straně se na zahradě na šňůře sušily krásné podprsenky a šíleně nádherné kalhotky. Třepotalo se to ve větru, že nás z toho začaly škrtit trenýrky a pojednou ještě k tomu vyšla majitelka těchto věcí, asi osmnáctiletá krasavice, by omakem zkusila vysušenost. My i bez omaku cítili, že se u nás nic nevysušuje, spíše naopak. Křikl jsem nahlas po vojensku: „Patricie!“ a to jí zůstalo do konce vojny. Všichni jsme se vždy těšili na pochod do tankoparku.

Dnes máme za úkol pomoct mazákům s přípravou vozového parku k technickým prohlídkám. Zelená samochodná děla a tanky T-34 se lesknou před garážemi, taktéž vétřiesky a pojízdná dílna, i náš gáz praporu velitele Spejbla, jehož panský kočí Doboš v něm i se svým velitelem dokáže prolétnout přivřenými vraty tankoparku zbývající mezerou.

Technik praporu, kapitán Tech, mi dává za úkol pomoct v baterkárně zdrojařovi praporu s ošetřováním baterií a jejich případnému dobíjení.

Až večer v kasárnách jsem se dozvěděl, jaký je horor se dostat v tanku do prostoru pro baterie. Opravdu jen ti nejmenší se tam vtěsnali a to ještě je tam musel někdo z venku strkat dovnitř. Čistit tento prostor drátěným kartáčem a vytírat pucvolí jsou galeje. To nejhorší ale přijde na konec. Dostat se ven vlastní silou je nemožné. Za nohy tě musí vytahovat dva kamarádi. Odlétávají z tebe knoflíky, trhá se mundúr. Konečně venku se objevíš jako po rvačce s cirkulárkou.

Mirek Picka byl zrovna poblíž, když prováděl tehnik pluku technickou prohlíku na jednom tanku. Technik chodil kolem nablýskané pojízdné rakve a pojednou sáhl na hlaveň se slovy: „Máte tady smítko (es vyslovuje s vadou, šlape si na jazyk, proto už má přezdívku kapitán Smítko)!“

Kluci tu železnou obludu smejčili od rána, vnitřek je čistý jako nově zkoupený hliníkový hrnec. Hlaveň je málem prodřená, mouchy, které do ní zabloudí, padají na vyblýskaném povrchu okamžitě na hubu a ono – je tu prý smítko.

K večeru, při odpochodování z tankoparku, naše zraky hledaly marně prádýlko na šňůrách. Dvě velice staré babičky na chodníku nás litovaly. Jedna dokonce nahlas: „Chudáčkové, vojáčkové, vy máte ale určitě hlad...“ Z našich řad se někdo ozval: „Ne, babičky, ale vrzli bychom si!“