Poslední dobou jsem každou chvíli dost smutný

Tady už přestává všechna legrace, kterou jinak mám rád. Nějak mi začali už před delší dobou odcházet kamarádi, a to i ti o mnoho mladší. Nedávno to byl o dvanáct let mladší Láďa. Poznal jsem ho jako řidiče sanitky, když jsem 

 v dílně OUNZ začal jako mechanik.

Nějakou dobu po mé emigraci, se Láďa s rodinou nevrátil domů z Rakouska. V lágru čekali na možnost se dostat do Kanady, kde žena Ládi měla provdanou sestru. Měli na mě spojení a požádali mě, jestli bych pro ně nepřijel za hranice a odvezl je do Německa na setkání v mém bytě se spřátelenou rodinou ze Sokolova, která zrovna byla v Německu na návštěvě u příbuzných.

Já už měl mezitím malý byt v Amberku, a hlavně jako Němec i německou legitimaci. Přejel jsem svým stařičkým golfem (mé první auto v Německu) do Rakouska. Oni nechali svou škodovku s československou poznávací značkou zaparkovanou poblíž hranic. Když jsme dojeli k rakouským a poté k německým celníkům, mluvil jsem přehnaně nahlas německy na svou osádku i když mi nerozuměli, ale celníky jsem zmátl, mysleli že jsme němečtí turisté, a my jsme bez problému přejeli do Německa.

V mém malém a studeném bytě, které spoře ohříval jen jeden plynový radiátor z kuchyňského sporáku, se setkali se známou rodinou. Dva dny tam byli beze mě, nevydržel bych s těmi kuřáky já nekuřák, Větrat nechtěli, už tak jim byla zima, a řádně mi vyudili můj první byt v Německu.

Při zpáteční cestě jsme se stavěli na německé straně Železné Rudy Eisensteinu. Přes hraniční plot jsme se dívali na československou stranu a loučili se s našim rodištěm. Tuhle fotku nám udělala Láďovo žena na památku, když už se možná nikdy neuvidíme.

Do Kanady se dostali, dlouhou dobu jsme si dopisovali (internet ještě nebyl). Uběhlo několik let, žena mu v Kanadě zemřela, syn se tam oženil a Láďa se sám vrátil do Sokolova. Našel si přítelkyni s dospělou dcerou, a hlavně hojně chodil na pivo se starými kamarády. Také my dva se chtěli zase vidět. Se ženou jsme k setkání využili Hornický den.

Divil jsem se, že se objevil hodně zadýchaný. Tahle fotka tam vznikla s mým postavou největším kamarádem. Využil jsem tenkrát schod, abych ten rozdíl trochu zamaskoval. Daroval jsem mu mé dvě knihy, které mi vyšly v Česku, v kterých se dozví plno věcí o společných kamarádech z mládi.

Dozvěděl jsem se, že odevzdal řidičský průkaz, když se mu několikrát stalo že ztratil vědomí. Netušili jsme, že k dalšímu setkání nedojde. Po krátké době musel Láďa být hospitalizován v sokolovské nemocnici a byl na tom stále hůř. Kontakt s jeho přítelkyni mi umožnil při její návštěvě v nemocnici, jí zavolat na její mobil. Ten předala Láďovi. Už těžce mluvil, přesto se mi podařilo ho několikrát rozesmát vzpomínkami na veselé okamžiky u sanitek. Láďa se smát uměl, smích byl součástí jeho obličeje. Tentokrát to byl ale smích zcela odlišný. Netušil jsem, že za dva dny ten čahoun nemoci podlehne…