Několik málo let po pubertě a frajer tělocvikář

Chlap jako hora se nám představil jako tělocvikář a trenér pro ty, co budou v internátní fotbalové jedenáctce, pro volejbalisty a zakládajícím mužstvu ledního hokeje. Vyklubal se z něj Heřman Novotný, bývalý hráč házené v nároďáku

Bažanti, co se v intru hlásili, že umí kopnout do míče, si museli dát mač mezi sebou a z nich sestavil velká tlapa jedenáctku a několik náhradníků. Hrou se mi líbil útočník Franta Janouch od Ústí a obránce Tonda Táborský od Děčína. Místo brankáře s přeahou získal vytáhlý Petr Pošík z Jablonce n. Nisou. Kdo se později snažil při tréninku ulejvat, byl trenérem šetrně nakopnut do zadku, že letěl vzduchem i metr.

Vyhrávali jsme všechny zápasy v kraji. Co se týkalo volejbalu, v mužstvu byl se mnou také Baletka, Pyžamo, Jarda Hejduk z Plzně a Anténa Trousil ze Žatce, Spiťar Šlouf z Plzně a Profesor Zdenda Kefurt z Nových Hamrů. Anténa nás převyšoval, my „METRSEDMDESÁTNÍCI“ v tehdejší době ještě nebyli trpaslíci jako v dnešní.

V zimě přišly mrazy i dvaatřicítky. V našich dřevěných baráčcích se to nelíbilo vytápění. Nutná oprava nás z ostatních pokojů nahnala do největší místností s nouzovým vytápěním. Jeden dobrák otevřel po večerce všechna okna a oznámil, kdo je zavře je Oskar. To byla tehdy dost používána nadávka. Našlo se několik otužilců, co se potmě přikradlo k posteli Mišky a začali šmejdit po jeho sličném těle. Jeho řev a mráz je zahnal do vlastních pelechů pod slabou deku. Pod těmi jsme se do rána třásli zimou, nikdo se nechtěl stát Oskarem. V té nouzové době nás dozorčí budil šetrněji. Musel vynechat to o slunci, které nám už svítí do zadku. Na rozcvičku nás ale vyhnal. Bylo nás jen několik jednotlivců pouze v trenýrkách, většina si oblékla tepláky a svetry. Dozorčí na schodech sám v kožichu, o nich nahlas prohlašoval, jaké jsou rozmazlené slečinky. Ti ubytovaní ve vyhřáté zděné budově, dostali šok po příchodu z tepla do mrazivého rána. Byli to jen ŠMÍRÁCI, my DRÁTENÍCI jsme byli se zbytkem ŠMÍRÁKŮ v těch dřevěných barabiznách. Ještě že jídelna byla v oné zděné budově.

Na cestu do školy a do zaměstnání jsme si my sportovci zhotovili na hlavu teplou přikrývku z fotbalistických štulpen. Liberecké mrazy to s námi neměly jednoduché.

Schody z kterých nás proháněl děda Krčmář při rozvičce. V roce 2014 několik z nás navštívilo náš internát v Liberci. Za nás tam na dvoře ještě nebyla dlažba. Povedlo se mi přes libereckého Tondu Kopeckého najít našeho trenéra Heřmana Novotného. Zleva Anténa Trousil, Kocour, Profesor Kefurt a náš tělocvikář. Poté jsme navštívili jednu hospůdku ještě s Miškou, Pyžamem, oním Kopeckým, Prochorem Procházkou a s Baletkou Hlaváčkem. Také se přidal náš bývalý brankář Petr Pošík z Jablonce a internátník Lukavský zvaný Plž z Liberce. Po přenocování jsme ráno vyrazili do města, kde jsme prožili mladá léta.

Ani schody nám nepomohly s Profesorem srovnat výšku těch na kraji

Na místě našich rozcviček. Ředitel nového učiliště pro stavaře, mě informoval o změnách. My prý byli poslední ročník Automechaniků a autoelektrikářů. Dřevěné baráčky nahradily zděné stavby. Daroval jsem řediteli mé dvě knihy, kde se v jedné pojednává o našich letech v tomto učilišti. Anténa Franta Trousil hlídal, aby mi nebylo ublíženo.