Několik dní před vojnou jsem zbaběle utekl

Bylo to v roce 1958, mnozí jste ještě nebyli na světě. Ve vzpomínkách se vrátím na své poslední ČAJE (proč název ČAJE pro tancovačku, když jsme tam lemtali PIVO?)krátce před nástupem sloužit lidu. 

 Tenkrát jsem tam požádal zezadu jednu dívku o tanec, aniž jsem předtím viděl její obličej. Když se ke mně otočila, byl jsem rád, že se budou hrát poslední tři kousky. Už jsem nechtěl zbaběle couvnout. Bylo mi ji líto, když jsem viděl, jakou měla radost, že s ní bude konečně někdo tančit.

Ještě že jsem si tenkrát podle zvyklosti nenatáhl budíka v kapse pro šokování tanečnic. Tím jsem zamezil tomu, že po drnčení budíku by se na nás všichni kolem dívali. Také jsem se proti svým zvyklostem snažil být potichu a nenápadný. Jen jsem své taneční partnerce občas šeptl nějakou hovadinu do ucha, abych ji rozesmál, ale aby to ostatní okolo neslyšeli.

Dívala se na mě zbožně a možná i hypnoticky, že jsem jí nabídl doprovod domů. Tak rychle a potichu jsem z tancovačky ještě nikdy nezmizel. Zavěsila se do mě tak silně, že jsem dostal strach z dalších událostí.

Když mi oznámila, že nebydlí v Sokolově, ale flák cesty dál v Lomnici, viděl jsem celou tu cestu před sebou a vybarvoval si, kde všude mohu být znásilněn. Snažil jsem se neustále bez přestávky blekotat o tom, že mám padoucnici a že jsem od narození impotentní a mám zatím neznámou nakažlivou nemoc. Do její obce jsem zřejmě z toho důvodu došel bez úhony, ale zase mi ji začalo být líto.

Před jejím bydlištěm jsem se proto přinutil osahávat její neviditelné poprsí a namluvil jí, že cítím, jak na mě jde záchvat a nemám u sebe tabletky, proto musím upalovat domů. Ještě jsem jí dal pusu bleskovku a pozval ji na druhý den na rande do liduprázdného místa v Sokolově. Té holky mi bylo opravdu moc líto, proto jsem celou cestu domů sprintoval, jen aby mě případně nedohnala.

Doma jsem nemohl usnout, pořád před sebou měl ten její nepovedený obličej od přírody. Ještě štěstí, že mě neznásilnila, při mé smůle by určitě měla paterčata se stejnými ksichty. Příroda může být hajzl.

Ještě na vojně jsem si vyčítal, že jsem tu chudák holku pozval na rande, když jsem věděl, že tam nepůjdu. Trochu mě uklidnilo pomyšlení, že ani ona tam nešla ze strachu mé padoucnice…

Přeji vám všem lepší rok 21 než ten 20!!!