Nedobrovolná cesta vzala zpátečku

Když mě saniťáci s největší námahou dotáhli do plukovního obvaziště, zjistil lékař, že zásah do stehna zatlačil do hloubky z mého kapesního nože čepel, otvírač zátek, řezák na sklo a otvírač konzerv. Průstřelem se dalo koukat 

skrz. Doktor tvrdil, že po jedné střele se rána brzo zacelí, ale tohle bylo osm až devět střel na jednom místě. Musím být okamžitě dopraven nazpět do hlavního obvaziště a bleskově operován, jinak mám do zítřka otravu krve. Ty věci musí ven!

V noci jsem pak ležel sám na takovém chatrném chrastivém voze, který táhli dva vyhublí koně. Pode mnou něco trávy, a tak to šlo napříč poli. Každá nerovnost mě bolela, už ani nevím, kde všude. Hlava, noha, záda. Když jsem takové spřežení vedl sám, byli to jiní, kteří křičeli bolestí.

Za úsvitu jsme dorazili do hlavního obvaziště, slovo jatka by se hodilo lépe. Pod širým nebem leželi mnozí na dekách a bolestí vyli. Někteří prosili, aby byli zastřeleni. Lékaři vykonávali nadlidské zákroky. Po vyzvednutí z vozu se má hlava dostala do výše a já okamžitě omdlel. Když jsem se probral na nějakém stole, bylo na mém nose něco přiděláno a já měl počítat: 1-2-3, více nevím.

Po operaci na mě bylo něco jako noční košile, mé oblečení sestřihali z těla. Půlku mého kapesního nože mi dali k mým zbývajícím svrškům. Dostal jsem něco čaje a byl uložen do sanitky. Po obou stranách dvě lůžka nad sebou, přes břicho úchytný pás. Rotný a já jsme byli vpravo, dva Rumuni vlevo. Ještě jsem něco zaslechl o stu kilometrech a už se vůz dal do pohybu. Dva jízdní pruhy, to byla silnice. Do kopce, z kopce, přes výmoly, podél svahu, že jsme každou chvíli čekali převrácení. K tomu ty šílené bolesti. Ještě horší ale byly výkřiky těch dvou Rumunů. Modlili se a křičeli při každém otřesu, což bylo neustále. Rotný litoval, že u sebe nemá svou pistoli, jinak by je prý zastřelil, aby byl klid.

Sto kilometrů po takové operaci, na takových cestách, při řvaní dvou Rumunů nezapomene člověk celý život. Mé štěstí bylo, že jsem během cesty několikrát ztratil vědomí. Když sanitka konečně zastavila, stáli jsme před velikou budovou, která se mi zdála povědomá. Ještě dnes se divím, jak jsem za svého stavu onen dům mohl poznat. Byli jsme ve Starobitarovskoje. Tuhle budovu jsem si dobře prohlédl při našem pochodu na frontu. Byla to škola, zařízená jako lazaret. Tady jsem měl strávit další čtyři týdny, ještě jsem o tom ale nevěděl.

Lékař přečetl těch pár řádků, které byly se mnou poslány a oznámil: Chlapče, tobě schází plno krve, tu my ale nemáme. Musím ti proto dát campolon, je to červená tekutina, abys v žilách měl aspoň něco (má poznámka, tím způsobem mohli v roce 1941 po zranění nohy zachránit život mému tátovi, ale neudělali to). Denně jsem k tomu dostal osmnáct injekcí a patnáct tabletek, které byly podporou pro vznik hnisu, aby se rány čistě zahojily. V ráně byla nečistota, zbytky látky z kalhot a nůž nebyl také čistý. Zatím ale ránu, která byla 24 cm dlouhá a 10 cm široká, nechali otevřenou. Do průstřelu lékař zavedl gumovou hadičku, pro odtok hnisu. Denně vše vyplachovali. Když jsem se ptal, proč ránu nezašijí, dostal jsem vysvětlení, že hnis musí ven, jinak bych už měl dávno otravu krve. Z falešné krve mi na celém těle naskočily uhříky.

Lékař byl dobrý člověk, udělal se mnou vše, co jen bylo v jeho silách. Jelikož jsem neměl chuť k jídlu a stával se denně hubenějším, dávali mi každý druhý den čtvrt litru červeného vína a pět sušenek. Ani jedno z toho jsem nebral, ostatní už na to čekali. Soused, který to se mnou myslel dobře, mě neustále nutil, abych pozřel aspoň trochu. Já ale do sebe nedostal nic. Také to byl on, který mi napsal dopis pro rodiče, udělal malý balíček, do kterého vložil rozstřílený nůž, v které ještě bylo maso z mého stehna. Doma to vyvolalo zděšení, mysleli, že jsem přišel o nohu, a že písmo také nebylo mé, i o ruku.

Doktor řekl: Co s tebou udělám? Poslal bych tě čápem do Kerče, ale let bys nepřežil, jsi kost a kůže. Tak jsem nadále zůstal transportu neschopný v tomto lazaretu.

Malá vložka trochu z cesty:

Úsměvné kdysi bylo, když jsme byli mladí a přesto měli „starou,“ ta „stará“ ale byla mladá, přesto měla také „starýho,“ který byl ve skutečnosti ale také mladý. HAH