Vojín Valda a rotný Provaz

Jiný problém měl každé ráno po příchodu do kasáren nadporučík Charvát. Hned u stolku dozorčího roty se ptal, jestli by mu nemohli sehnat něco k na zub. Pro tohoto lidského důstojníka jsme se mohli přetrhnout. My tři jsme zase měli

největší hlad k večeru, to organizoval Mirek Picka. Porůznu jsme se dostávali do kuchyňských prostorů, naalézali ale vždy jen zbytky chleba a česnek. I to nám muselo stačit.

Harry si našel jiný trik. Zjistil, že rotný Provaz, poddůstojník z povolání, vozí n a dvoukolce denně ve stejný čas voňavý náklad. Občas mu zastoupil cestu řízným salutováním a měl dotazy různého charakteru, kterými se všmajchloval do přízně tohoto ustaraného a přetíženého muže. Rotný provaz byl rád, že může být užitečný, jeen kdyby se tak k němu chovali všichni. Dvoukolku s proviantem pustil z rukou, které potřeboval k výkladu. Harry se svému protějšku díval upřeně a vděčně do očí, které tímto ztratily ze zorného pole náklad, a proto mohl Harry nepozorovaně tahat z dvoukoláku vuřty, které si soukal za košili barvy khaki. Tohle mohl ovšem ale dělat tak nejvýše jednou za čtrnáct dnů, aby nevzbudil podezření.

„Nic se nemá přehánět, říkávala moje babička,“ říkal při každé přříležitosti Harry nahlas. Tentokrát si to jen myslel, už byl v duchu u česneku s chlebem a těch kradených uzenin.

Po určité době přišel Harry se story, kterou prý měl z druhé ruky. Jeho skoropřítel rotný z povolání dostl rozkaz, do tří dnů zorganizovat vymalování kuchyňských prostorrů, aniž by provoz tohoto důležitého celku byl narušen. Třetí den, a v kuchyni žádná změna. Rotný se přiřítil k veliteli pluku.

„Soudruhu podplukovníku, k sehnání není barva, štětky ani štafle! Já se na to vyseru! Rotný Provaz...“

xx

Gibsonka jde na dračku a vojín Lettl vyhání roztoče.

Mazácký kytarista se mě ptal, jestli si může mou gibsonku půjčovat ze skladu bez mého vědomí, aby mě nemusel jako blbec stále někde hledat.

„Počkej, počkej, hele! Ty tady máš, Horste kytaru?“ vyskočil z praskající židle Harry, a když na mé mimice vyčetl, že ano, pokrčoval: „Teď ji přines na chvíli nejdřív mně, buď tak hodnej, a pak si ji můžeš pučit ty!“ Řekl popořadě mně a poté tomu mazákovi. Ten se ho zeptal: „Ty hraješ na kytaru?“

„Tak trochu se snažím, už znám dva a půl akordu!“

„Tak si pojťe voba brnknout k nám na pokoj, ne?“ navrhl mazák.

Na mazáckém pokoji se na nás, dva bažanty, dívali nadřazeně. Jejich kytarista nás usadil a Harry krátce štěkl: „Nazdar!“

Já hlubokým hlasem: „Zdař bůh!“

Nevěděli, co si mají myslet, to už ale Harry začal ladit kytaru. A to byl poté koncert.

„Kdybych něco dělal špatně, upozorni mě prosím na to,“ hlesnul na druhoročáka kytaristu.

Já při ladění musím mít ticho jako v kostele, Harry při tom vyprávěl krátké vtipy, dával hádanky, doprovázel kytarové tóny svými ústními zvuky všeho druhu, trsnul jeden akord, přejel palcem pomalu po všech strunách zabrumlal, aniž od sladkého dřeva odtrhl pohled.

„Kurva, teď bych si dal pivo a čvaňháka...“ což některé rozesmálo, dokonce se Harrymu objevila v ústech cigareta, kterou si bleskově strčil z ucho se slovy: „Za jízdy nelze!“ Hodil kytaru mazáckému kytaristovi se slovy: „Pavle, vyzkoušej, jestli to sedí, já se musím přesvědčit, jestli se mi ze šrajtofle u vás tady neztratil žold.“

„Já nejsem Pavel, já sem Petr,“ ozval se mazák a několikrát hrábl do strun, než ji Harrymu zse vrátil s poznámkou: „Mě tadyy znají, zahrajte něco vy dva...“ a teď začala šou, jakou jsem já, a ani ostatní, nezažili.

Svým lehce zastřeným hlasem v pohodě zvládal tři oktávy. Když se někteří přidali k refrénu známější písně, přešel Harry na druhý i třetí hlas a zařval: „Jste dobrý, kuci!“

Uměl jít do takových výšek a opět se vracet do hloubek, že žasnul i koktavý mazák Maršálek z Brna, který při zpěvu začal i zadrhávat.

„Ty se mi líbíš,“ blafnul na něj Harry a pokračoval dál svým expresem. Znal tolik písniček s nádhernými texty, někdy až tragickykomickými. Měl nevysychající zásobu. Občas hodil smutnou jako Titanik, jindy akord prudce zarazil a kytaru umlčel dlaní, aby do placu hodil své kecičky nebo připomínky, jako: „Má stará je teď určitě doma s někým v posteli, teď jsem si vzpomněl, mámě musím konečně napsat do NSR, kolik my tady máme tanků, teď mě něco kouslo do pytlíku, že by to byla filcka?“ a spustil hymnu Sovětského svazu se slovy: „Zpívejte se mnou tuto ruskou častušku, ať si vzpomeneme na boršč, Ježíši, jak já bych žral!“ Následovala nějaká hladová píseň, po které si vzpomněl: „Teď mě napadlo, že jsem si ráno zapomněl vzít na sebe trenýrky khaki, ale teď už je to v prdeli taky!“

Když někdo při refrénu neetrefil tón, umlčel sladké dřevo slovy: „Neposlouchej ho, chce tě pozlobit.“ Hodil kytaru mně, aby si prý mohly odpočinout jeho hlasivky a mohl se podrbat v rozkroku.

Zahrál jsem Venezuelánu, s tou jedinou jsem mohl udržet krok a hlasově i trumfnout. Kytaru jsem poté předal Petrovi, který svůj tuctový hlas výborně doprovázel na kytaru, které se ale rychle zase zbavil. Harry pohladil kytaru se slovy: „Tak pojď, stará, ty jediná si mi věrná...“ Začal rytmus vyluzovat bříškem palce a začal zpívat Lapalomu s vlastním textem: „Kdo ví, kolik kurev zařvalo v Německu, kdo ví, kolik se jich vrátilo bez cecků?“ Poté vplul do originálního textu. Přešel na dvojhlasné vybrnkávání Marijány a povzdechl si nahlas: „Tys mě holka taky zradila a nakazila čímsi...“ Začal prsty po strunách klouzat, že gibsonka zněla jako havajská kytara. Za plno písní by byl kriminál, hlavně ty trampské, v kterých se pělo o Americe. Harry začal během hry tvořit vlastní texty, které se týkali nás vojáků. Objevovala se v nich jména našich velitelů, důstojníků i poddůstojníků, kteří byli známí všem. Pozorováním si pamatoval jména, kterými se mazáci oslovovali a použil to ve svůj prospěch. Zarazil muzicírování a oslovoval jednoho po druhém: „Ty, Láďo, nepučil bys mi někdy tvou holku, abych nezapomně, co se s holkama dělá? A víte, kluci, že Zátopek už neboxuje? Trhali mu mandle!“ Hodil kytaru mné s výhružkou: „Hraj, nebo ti dám facku, ž se vrátíš až za tři dny z rajchu na lyžích.“

Začaly padat barikády, přestali tu být mazáci a bažanti. Byli jsme najednou kluci, kteří si mají co říct. Při našem odhodu řekl dokonce svobodník Bednařík z Olomouce Harrymu: „Tož, té sé fajn chlapčiskó!“ Ten Bednařík, který se každou chvíli chlubí svým exxtrémně vyvinutým mužstvím.

Začaly to být výborné večírky, pro změnu začali někteří mazáci chodit k nám na pokoje, kde Harry objímal mou gibsonku jako milenku. Ona ho poslouchala na slovo. Byla u něj v lepších rukách než u mě. Sudičky mi ji nedaly do vínku, já se k ní musel dopracovávat dřinou. Harry, když uslyšel některou mnou zpívanou píseń, okamžitě měl její melodii v hlavě, doprovázel mě druhým hlasem.

Koktavý Brňák Maršálek jednou u nás zavětřil ve vzduchu: „He...helete, pa...pánové, tady vám něco be...bestiálně pá...páchne...“

„To nic, to vojín Lettl vyhání roztoče ze své matrace!“ ukonejšil ho Harry a dodal s vážnou tváří: „To je jako když z komediantskýho vozu vytrhneš prkno.“

Harry po vojně