Vojín Valda a rotný Provaz

Problém měl každé ráno po příchodu do kasáren nadporučík Charvát. Hned u stolku dozorčího roty se ptal, jestli by mu nemohl sehnat něco na zub. Pro tohoto lidského důstojníka se vždy nějaký drobek našel. My tři měli zase největší

hlad k večeru, to organizoval Mirek Picka. Po různu jsme se dostávali do kuchyňských prostorů, nalézali ale vždy jen zbytky chleba a česnek. Muselo nám to ale stačit. Naše výdechy mohly konkurovat nohám vojína Lettla. Harry si našel jiný trik. Zjistil, že rotný Provaz, poddůstojník z povolání, vozí na dvoukolce denně ve stejný čas voňavý náklad. Harry mu občas zastoupil cestu řízným salutováním a měl dotazy různého charakteru, kterými se všmajchloval do přízně tohoto ustaraného a přetíženého muže. Rotný Provaz byl rád, že může být užitečný, jen kdyby se k němu tak chovali všichni. Dvojkolku s proviantem pustil z rukou, které potřeboval k výkladu. Harry se svému protějšku díval vděčně a upřeně do očí, které tímto ztratily ze zorného pole náklad, a proto mohl Harry nepozorovaně tahat z dvoukoláku vuřty, které si soukal za košili barvy khaki. Tohle mohl ovšem dělat tak nejvýše jednou za čtrnáct dnů, aby nevzbudil podezření.

„Nic se nemá přehánět, říkávala moje babička,“ oznamoval Harry.

Tentokrát si to jen myslel, už byl v duchu u česneku s chlebem a těch kradených uzenin.

Po určité době přišel Harry se story, kterou prý měl z druhé ruky. Jeho skoropřítel rotný Provaz dostal rozkaz, do tří dnů zorganizovat vymalování kuchyňských prostorů, aniž by provoz tohoto důležitého celku byl narušen. Třetí den, a v kuchyni žádná změna. Rotný se přiřítil k veliteli pluku.

„Soudruhu podplukovníku, k sehnání není barva, štětky ani štafle! Já se na to vyseru! Rotný Provaz...“

Imperialisté v patách

Celá rota opět funí do kopce za porručíkem Hasákem. Skrze jeho rozkrok, s nohama do O, je vidět zrovna vycházející slunce na Kraví hoře.

„Ten Ruksak už mě zase sere!“ ozve se Harry. Rota vyprskla smíchy, nadporučík zakroutil nechápavě hlavou, ozvalo se plesknutí, to někdo rozplácl na tváři masařku.

Odfoukli jsme ze špičky nosu kapku potu a vydechli z plic vydýchaný znojemský okurkový vzduch.

„Dívejte se, jak skáče ten Ruksak před náma, skrz jeho nohy je vidět až do Rajchu!“ dal k dobru zase Harry a pokračoval: „Tam už se na nás určitě chystají, já to nepřežiju!“

My tři jsme dostali nové lopatky za ty minule zlomené. Pro každý případ jsme už sirky na ventilkách v maskách měli. Nejdříve jsme museli zaházet minule vyhrabané vykopávky.

Pojednou se přihnal vítr s velkým černým mrakem, slunce bylo bez šancí a už také začalo lejt jako z konve. Naše vykopávky se stávaly bazénky. Poručíkovi se scvrkla brigadýrka a hnal nás z Kraví hory takovým fofrem, jako kdyby nám v patách opravdu byli imperialisti.

Harry se obrátil na vojína Mareše: „No podívej se na sebe, ty Ruksaku, jak jsi uřícenej, kdyby tě tak viděla maminka...“

„Když oni nás, ti čurani tady, pořád tak doprdele honěj...“

„Ty si ale sprostej vojáček, tobě Ježíšek jistě nasere...“