Nedobrolná cesta pokračuje po vlastních

Pochodování nám po dlouhé cestě v dobytčáku dělalo dobře, narovnat svá ztuhlá těla. Šli jsme svižně, jako kdybychom válku chtěli bleskově vyhrát. Ale ten oheň byl brzy uhašen. Po sedmi kilometrech jsme se už táhli jak staří 

 kmeti. Následky cesty vlakem bez pohybu se ohlásily. I malá polní, která váží pouze několik kil, byla neustále těžší. Harašení a otloukání od plynové masky se stávalo nepříjemným.

Když se setmělo, měli jsme za sebou 20 km a byli na padnutí únavou. Dosud jsme postupovali souběžně s mořem, někdy se přiblížili, jindy oddálili. Bylo nám řečeno, že se musíme vyhýbat bažinám. Na to nikdo z nás nemyslel, únava vezme veškerý zájem. Že jsme se přesto dostávali rázně vpřed, o to se starali tři důstojníci, kteří v otevřeném VW před námi neustále zkoumali terén. Silnice tady nebyly, pouze rýhy od koňských potahů. Pak nás důstojníci opustili směrem nazpět, kde rotám nás následujícím zapráskají bičem. Jeden z těch tří musel být udatný bojovník, seděl ve voze vzadu a byl na prsou ověšen vyznamenáními jako kůň o svatodušních svátcích. Pod jeho ochranou se nám nemohlo ani tak moc stát.

Po třech vedle sebe jsme pajdali vpřed, třetího nám s Ernstem dělal Walter Zettl. Během výcviku se mu říkalo Mléčný ksicht, podle jeho vzhledu to bylo trefné. Byl starý jako my, ale vypadal jako školák. Bylo nám řečeno, že voják musí být tvrdý jako ocel od Kruppa, rychlý jako chrt a houževnatý jako juchtová kůže. Nevěřím, že my tři jsme tohle splňovali. Dlouzí a hubení to ano, Zettl nás ještě převyšoval i se svým jemným, bledým a úzkým obličejem. Měl ty nejlepší způsoby, což mu při našem bleskovém výcviku více škodilo, než prospívalo. Každý jej považoval za měkkotu. Být ale velitelský typ, stal by se určitě důstojníkem. Tento mírumilovný člověk z dobrého domu chodil na vysokou školu múzických umění. Na tvrdost od nás požadovanou byl moc jemný. Všichni, až na nás dva, se mu posmívali, proto se připojil k nám. Když jsme na pevnině začali pochodovat, aniž jsme věděli, jak daleko to půjde, pomyslel jsem si, milý Waltře, teď se ti povede krutě. K mému překvapení si ale vedl lépe než leckterý tlučhuba.

Povel k zastávce a stavění stanů na přenocování nám s Ernstem vštípil myšlenku. Kvůli únavě přece nebudeme stavět stan, který ráno beztak musíme zase bourat. Bledý Walter nám ale nedal pokoj, dokud jsme stany neměli postavené. Předtím bychom byli usnuli i ve stoje. Teď jsme lezli do stanu už v polospánku, ani hlad nám v tom nedokázal zabránit, natož aby nás dokázal ve spánku rušit noční chlad.

Ve čtyři ráno budíček, celé tělo rozlámané, vylezli jsme ze stanu, venku už stál Walter a ukazoval dolů k moři.

„Pojďte, poběžíme se do moře umýt, hned budeme zase svěží.“ Bylo to pouhých dvě stě metrů, ale namožené svaly nám daly zabrat. Ernst za námi funěl a nadával, že nám dá písemně, že jsme potřeštěnci. Chladná voda byla příjemná do doby, než jsme si začali mýt obličeje. Při doteku se rty jsme ji začali s odporem vyplivovat. Ani jednoho z nás to v rozespalosti nenapadlo.

„Pane Bože,“ ozval se Ernst, „s vámi se válka dá opravdu vyhrát. Za chvíli uvidíte, jak budeme vypadat, až začne pražit slunce.“ Třeli jsme se ručníkem, už teď to ale pálilo. Teď nás objevili ostatní a houfně se hnali k nám. Ernst nás varoval, abychom drželi klapačku a hezky je pustili do vody. Je to naše jediná útěcha, že nebudeme sami praštění. Mezitím to spatřili nadřízení a nikoho k vodě už nepustili.

Jen jsme složili stany, dostal každý kousek chleba s margarínem, naplněnou polní láhev mukefukem (káva) a už opět pochodujeme.

Od moře jsme se začali vzdalovat a dostávali se do bohatější krajiny. Po několika hodinách stojíme před vyvýšeninou, jakou nikdo z nás ještě neviděl. Nebyl to kopec, který byl strmý, stoupání ale nebylo mírné a šlo do dálky, kam oko stěží dohlédlo.

Silnice, co povídám, silnice neexistovala, byly to dvě stopy od kol rýsující se v trávě. Daleko nahoře se ty dvě stopy spojily v jednu, která pokračovala, až i ona byla u konce. Na vrcholem bylo modré nebe. Odhadovali jsme vzdálenost na dvacet, možná i třicet kilometrů. Naše sebevědomí, tak jako tak už pošramocené, kleslo na nulu.

Po krátké přestávce počal výstup. Slunce bylo ještě nízko a oslňovalo nás. Zezadu se k nám blížil oblak prachu, museli jsme ustoupit na louku a páni projeli kolem vysokou rychlostí. Stáli jsme zahaleni žlutým prachem. V trávě podél cesty by se nám šlo lépe, ale nebyla posečená a byla vysoká. Museli jsme zůstat ve vyjetých kolejích. Slunce dělalo, co mohlo, ještě že vál slabý větřík. Sůl pálila na krku a v obličeji. Kapesník jsem si uvázal kolem krku, aby slunce tak na něj nemohlo. Walter udělal to samé, dal jsem znamení Ernstovi, aby nás také následoval. Řekl, že v téhle válce s námi nechce mít nic společného. Klátil se dále, ale zakrátko nás přece jen následoval.

Důkladněji jsem si začal prohlížet ten prokletý kopec. Po dvou stranách, co oko dohlédlo, nebylo stromu, křovíčka, žádné zvíře, jen ta rozježená tráva. Jelikož to šlo vzhůru, vypadalo to tu neutěšeněji než na Ukrajině. Waltr na mě ze strany pohlédl a s pochopením přikývl. Říkalo se jen to nejnutnější. Tenhle útlý kluk si čím dál více získával mou úctu. Během výcviku se nám zdál jak rozmazlené maminčino dítě, možná jím i byl, ale teď vyšla najevo jeho rovná páteř, a to se mi líbilo.

Bylo to k zoufání, pochodovali jsme a pochodovali, přesto nebylo vidět, že bychom se vrcholu přiblížili. To už nebyla sklíčenost v nás, nýbrž bezmocnost. Se skleslými hlavami jsme padali z jedné nohy na druhou. O pochodování se nedalo mluvit, byl to vlečící se houf. Jak přátelsky a blahodárně mohou působit sluneční paprsky, začali jsme je ale nenávidět. Slunce svítilo nemilosrdně, zdánlivě v nejlepší náladě, na naši klopýtající hromádku. K tomu tahle krajina

V lahvi už ani kapka, a to bylo to nejkrutější. Vyhlížet po vodě bylo zbytečné, tady nebylo absolutně nic. Jazyk byl přilepen na patře, starší poradili žvýkat kousek tvrdého chleba. Ernst řekl, vyzkoušej to a uvidíš, že ten chleba ti z huby vypadne tvrdší, než jaks ho tam strčil. Walter na to, proč ne, vyzkoušíme to.

Měli jsme plnou pusu písku a první skousnutí chutnalo jako jíl. Čím déle jsme do chleba kousali, tím více se navlhčoval, opravdu to aspoň proti žízni pomáhalo.

POvedený konec týdne!