Naše spartakiáda a holky drátenický

Také o volném čase se nacvičovalo, žádné chození se sestřenicemi. Lovci libereckých srdcí slečen trpěli. Dílnu jsme měli v půlce oddělenou drátěnou zábranou. Za tou měly vyučování a praxi autoelektrikářky druhým rokem. Tedy naše

 drátenické „MAZAČKY.“ Ty holčiny nás provokovaly jen co odešel mistr. Všichni jsme byli nalepení na tom zadrátování, které nás oddělovalo. Nakonec byla domluvena společná návštěva taneční zábavy.

Jediný, kdo z nás uměl tančit byl Jirka Smutný, ale kde mu byl konec. Holky nás ubezpečily, tančit že nás naučí. Mezi námi byl liberecký Pepík Lukavský, ten jediný směl navštěvovat tyhle holky v jejich internátu na druhém konci Liberce. Hrál jim tam na harmoniku při různých oslavách. Mnoho kluků mu závidělo a litovalo, že neovládají hru na harmoniku. Lukavský a druhý Liberečan Koňata nemuseli být v internátu a bydleli doma. Harmonikář nám slíbil, že přijde do intru a naučí nás tančit aspoň „LIBEREČÁKA.“

Osm odvážných dráteníků se hodilo do gala a opustilo tajně přes plot internát, aby nás neviděl dozorčí. Holky nám držely místa u jednoho stolu a výuka začala. Motali jsme se tam všelijak, šlapali holkám na nohy, ani „LIBEREČÁK“ nám nebyl nic platný. Dělalo nám ale dobře se mačkat na holky, co dole vyváděly naše nohy nám bylo fuk. Už při prvním tanečním kurzu se někteří spárovali. My kluci se ale společně vraceli přes plot. Tyhle tajné kurzy jsme absolvovali víckrát. Nebyli jsme dopadení, jinak bychom následovali Lemru vyhazovem.

Spartakiáda. Praha. Ubytovaní v Šárce. Šílenství při nástupech na Strahov. Těch holek kolem nás, co jim bylo ze strany vidět rukávkem kousek ňadra. Spiťar nám prozradil, že si svou chloubu přivazuje provazem ke stehnu, aby nebylo vidět jeho vzrušení.

Naše PRACOVNÍ ZÁLOHY a vojáci jsme měli největší úspěch. Byli jsme hlídání a nikam se nemohli ztratit.

Při jednom seskupení před Strahovem se mezi námi objevil novinář, hledal nějakého německého cvičence. Kluci ho nasměrovali ke mně. Ve Večerní Praze pak byl o mně článek. Mladý Němec, který považuje Prahu za nejhezčí z Petřína a podobné žvásty. Přitom jsem ani nevěděl, kde nějaký Petřín je.

Bylo to ke konci, my byli mazáci, a měli jsme své bažanty prvním rokem v učilišti. Z těch postavil fotbalové mužstvo tělocvikář Novotný. Vyjednal jim zápas s dorostem Liberce. Kluci některé z nás mazáků přemlouvali, abychom posílili jejich mužstvo. Mazáci už měli jiné zájmy, prohánět liberecké holky. Já jediný jsem šel za ně hrát. Nevěděl jsem, co mě čeká, nikdy jsem je v akci neviděl. Byla to katastrofa. Já si z dnešního pohledu myslím, že z nutností jsem hrál nejlépe ve svém životě. Brankář nestál za nic, kdepak Petr Pošík. Kolik já zachránil gólů, které on by pustil. Liberečtí útočili a zahájili kanonádu. Stál jsem vedle brankáře a zachycoval mnoho střel mířící do branky. Posílal jsem poté míč směrem na soupeřovu branku na spoluhráče. Ti ale nebyli schopni založit útok. Už jsem se naštval a vyrazil jsem s míčem k brance soupeře, obešel jednoho Liberečáka za druhým. Žádný mi rychlostí nestačil. Ani obránci si se mnou neporadili a brankář neměl šanci. Spoluhráčům jsem chtěl naznačit jak na to. Ale žádný na to neměl vlohy.

Ještě jsem to úspěšně opakoval dvakrát a srazil prohru pěti branek na tři v jejich sítí. Poté už jsem jen pomáhal likvidovat útoky soupeře i když jsem byl nasazen na pozici útočníka. Mé přihrávky k založení útoku spoluhráči nedokázali proměnit v úspěšnou akci. Naše mužstvo mazáků by tyhle liberecké kluky rozprášilo bez větší námahy.

Konečný hvizd rozhodčího. Heřman Novotný svým svěřencům řekl, že to vidí bledě a kdyby nebylo Kocoura, určitě by inkasovali nejméně deset kousků. U našeho hloučku se objevili dva muži, vzali si mě stranou a navrhli mi hrát za jejich liberecký dorost a poté za první mužstvo. Zařídí mi prý zaměstnání i byt. Odmítl jsem slovy, že se vracím do Sokolova a že tam hrají za Baník. To jsem ještě netušil, že sokolovští spoluhráči mezitím vykopali první dorosteneckou ligu a že jim přijel gratulovat i Pepík Bican.

V roce 2017 mě kontaktoval liberecký Antonín Kopecký. Četl mou knihu, v které se také pojednává o našem internátu. Jako velký sportovní fanda našel našeho bývalého tělocvikáře a trenéra Heřmana Novotného. Sjednal nám s ním sraz v Liberci v jedné hospůdce a zařídil nám nocleh opodál. Hospodu se svou ženou společně s Novotným a jeho ženou otestovali při jedné návštěvě. Tonda pojmenoval Novotného Indiánem a pochvaloval si, jaký to je fajnový chlap.

Z Norimberku jsem sesbíral do auta postupně Baletku ze Skalky u Chebu, potom Pyžamáka Zense u Březové, v Sokolově se k nám se svým autem přidal Miška. Ten ve Varech naložil Prochora Honzu Procházku. Zamířili jsme do Nových Hamrů pro Profesora Zdeňka Kefurta a dál v Žatci přibrali Anténu Frantu Trousila.

V Liberci jsme se nejdříve stavěli v internátu, kde jsme měli dostaveníčko s trenérem. Naše radostné a hlučné setkání s tělocvikářem neušlo řediteli učiliště. Obeznámili jsme ho se situaci, já mu daroval knihu o našem učení a ředitel přinesl brožury o novém směru učiliště.

Poté nás trenér nasměroval do budoucího místa k přenocování. Rodina domu nám nechala zaparkovat auta na zahradě a my vyrazili do oné hospody. Tam už na nás čekal liberecký Tonda Kopecký v rezervovaném zákoutí s Lukavským, našim spolužákem v učilišti a harmonikářem i klavíristou, který jediný měl tenkrát přístup k našim autoelektrikářkám druhým rokem. Tonda Kopecký zařídil nejen příchod harmonikáře, ale k našemu překvapení i příchod našeho tenkrát fotbalového brankáře Petra Pošíka. Ten přijel z Jablonce nad Nisou, kde jsem tenkrát přišel málem o oko. Spiťar Vlasta Šlouf už s námi jet nechtěl, měl v krku slavíka a učil se s ním mluvit.

A začalo se hodovat a vyprazdňovat půllitry. Přes nás chodili na WC hosté z celé hospody. Také jiná skupina cosi slavila. Časem se to promíchalo těmi, kteří již ukončili vyprazdňování. Hlavně ženy se zajímaly, co jsme zač a vrhaly se nám veselým starcům do klína. Já jsem cestoval od jednoho k druhému, hlavně jsem pobýval u trenéra a libereckého zprostředkovatele Kopeckého. Na opačném konci dlouhého stolu jsem nechal na stole svou videokameru, Profesor Kefurt se s ní snažil kamarádit, mačkal vše možné, a dokonce nevědomky filmoval podlahu i nás u stolu.

Byla to správná jízda přes půlnoc. Druhý den si naše osádky z vozů šli zjistit, jestli se město za tu dobu změnilo. Já zaparkoval u Novotných a šel k nim domů poznat jeho ženu. Dobře jsem se najedl, a dozvěděl jsem se, že po ukončení zaměstnání v učilišti, Heřman pracoval jako vyšetřovatel u policie do důchodu. Začali jsme si dopisovat a telefonovat. Poslal mi začátek svého rukopisu k ohodnocení. Měl radost, že jsme si po letech na něj vzpomněli.

Po roce mi přišla smutná zpráva od jeho ženy, náš liberecký trenér odešel trénovat do nebe. Nedávno mi přišla další smutná zpráva mailem od syna Tondy Kopeckého. Poslal jsem mu s vyjádřením upřímné soustrasti na památku filmařské pokusy Zdeňka Kefurta z tehdejšího srazu v Liberci.

Od leva Lukavský, Miška, já hučím do trenéra, Tonda Kopecký nás ostře sleduje a Prochor si myslí své

Baletka kříží ruce, Lukavský přemýšlí jak se dostat na WC, Pyžamo má co vysvětlovat

Diskuze Pyžama s trenérem. Tonda Kopecký poslouchá jedním uchem

Všem vám přeji odolné zdraví a mladé srdce do vysokého věku!