Uprostřed října mezi nás, co jsme hájili dobré jméno učiliště ve sportu, vtrhl v sobotu trenér Novotný. "Hoši, žádný flákání se, po snídani máte, vemte na sebe ty nejhorší tepláky a trika a vyrazíme na akci..." Ve štrůdlu nás
hnal Libercem do našich dílen. Tam nám sdělil, že se chystá turnaj všech pracovních záloh v ledním hokeji. V jednom rohu prostorného dvoru dílen nám ukázal na složené mantinely. „Ty teď budeme vozit touto ještěrkou (používají se hlavně na nádražích k převozu zboží) na druhý konec dvora, kde budeme stavět hřiště na hokej. Blíží se mrazy a vody máme dostatek.“
Na ještěrku jsme vždy naložili čtyři části mantinelů a Novotný ještěrku dal do pohybu. Z každé strany jeden z nás mantinely za jízdy jistil. Měli jsme při tom velkou legraci. Jiná skupina mantinely stavěla za dozoru jednoho našeho mistra.
Legrace se stupňovala, když zbyly poslední kusy mantinelů, ale také naše pozornost ochabla. Při jištění mantinelů během jízdy mi uklouzly nohy a kola ještěrky mi přejeli pravou nohu. Dokonce mi praskla kecka v které byla. Bolestí jsem nedokázal na nohu našlápnout.
V nemocnici se nezjistila zlomenina, jen naraženina, ale bude prý trvat nějakou dobu, než budu moct zase normálně chodit. Mě nejvíc zajímalo, jestli ještě budu schopný hrát fotbal.
Po týdnu v nemocnici jsem si na nohu ještě nestoupl. Lékař mi doporučil s tím ale začít a trénovat nohu dál už v internátu, kam mě poslal. Dostal jsem na cestu berle a vyrazil jsem. Velkou část cesty jsem skákal po jedné noze, s berlemi jsem si připadal jako válečný invalida.
V učilišti jsem byl umístěn na marodku. Kluci mě tam chodili v hojném počtu navštěvovat a nosili učivo ze školy. Po jejich odchodu do školy nebo zaměstnání jsem na pokoji zkoušel opatrně našlapovat, měl jsem bolestí slzy v očích, ale také proto, že jsem měl strach, že už si fotbal nezahraji.
Po nějakém dni jsem kluky poprosil přinést mi merunu. Po jejich odchodu jsem byl v intru sám s dozorčím dědou Krčmářem. Ten mě povzbuzoval při mém pracném přemisťování se z marodky po schodech. Po sdělení mého úmyslu mi nesl míč. Na trávníku jsem se snažil chodit po dvou a tou zdravou před sebou kopal míč. Třetí den jsem už dokázal opatrně do míče kopat i pravou nohou. Tentokrát jsem měl slzy v očích radostí.
Rychle jsem se zlepšoval a začal opět chodit do školy a dílny, ale s tím rozdílem, že pomoci koloběžky, kterou mi kluci někde sehnali.
Mezi námi dráteníky byl Jirka Smutný z Varů. Chodil frajersky oblečený, kalhoty trubky, účes na Emana, kterému jsme říkali „Paťan.“ Jirka si na svém Paťanu nechával záležet každou chvíli. Aby držel i v silném větru, jistil to množstvím brilantiny. Jirka dostal přezdívku Lemra. Pohyboval se pomalu, nebyl hubený, zdobil ho neustále frajerský úsměv, žádný sport s námi nedělal. Ale jak nám zamrzlo naše hokejové hřiště, padli jsme málem všichni na hubu. Trenér sehnal pro všechny vyřazené kanady přes známé a hokejky. Já si na to s mou nohou ještě netroufl a stal se jen divákem při prvním křtu našeho stadiónku. Trenér hodil na led plno puků a teď to začalo. Kluci bruslili a hokejkou vedli puky většinou jako začátečníci. Ještě markantnější to najednou bylo, když na led vtrhl Jirka Smutný. Jakápak LEMRA? Ďábel na ledu. Jako blesk vedl s hokejkou puk po celé ploše. To byly odpaly do mantinelů a zachycování odraženého puku v plné rychlosti. Přešlapování vlevo, vpravo a pozadu, prudké brzdění a opětovné vystartování, vedení puku pozpátku. Všichni, co byli na ledu najednou stáli jako přimrzlí a v úžasu pozorovali koncert Lemry.
Jirka měl jen nasazený ten svůj frajerský úsměv i Eman na hlavě byl stále neporušený. Nemachroval a nepovyšoval se nad těmi, co se na bruslích jen tak drželi. Když jsme se shlukli kolem trenéra, oznámil nám šokující zprávu. Jirka hrál doma za Vary první ligu.
Netrvalo dlouho, z Varů přijel autem Jirkovo táta a přivezl dresy a hokejistickou výstroj pro celé mužstvo. To jsme se také dozvěděli, že Jirkovo sestra je krasobruslařkou.
Po shlédnutí bruslařského koncertu Jirky, jsem dal dohromady uspořené peníze od mámy, které mi každý měsíc posílala a zašel si koupit mé první kanady v životě o kterých jsem snil od doby, co jsem na šlajfkách viděl jiného „bouráka“ na kanadách, který tenkrát mezi nás vtrhl. Proti Jirkovi to byl ale slabý odvar.
Zálibně jsem si nesl své první vlastní kanady přinýtovaných na pravých bruslařských botech. O svém volnu, kdy kluci začali chodit za holkami nebo hlásili dozorčímu, že jim přijela sestřenice a chtějí jí ukázat město, já vyrážel na náš led a učil své nohy mít rád kanady. Měl jsem vzor, to jsem se chtěl také tak naučit.
Lemra ještě v jiném ve mně zanechal stopu. Táta mu také přivezl kytaru. Zvědavě jsme se kolen něj shlukli, když ji vzal do ruky. Chraplavým hlasem začal zpívat písničky, jaké jsme nikdy neslyšeli. V textu se ozvalo třeba, máš-li lebku zcela holou potírej ji Coca-Colou…
(Neznám okolnosti jak to bylo. Jirku na vojně zastřelila stráž v noci, když nereagoval na: STŮJ, KDO TAM?!).
