I německé zdravotnictví dokáže s člověkem zametat

Novodobé putování po zdravotnických zařízeních může být v každé zemi podobné. Putovat v nich mohou také daleko mladší než jsem já. Proto se hodí k přečtení i těm, kteří se momentálně cítí fit a zdraví. Suchý kašel přes rok, můj HAUSARZT nedokázal ničím odstranit. Šlehaly ze mě plameny, že jsem trnul abych někomu nepodpálil kštici.  

 

Nedávno to můj doktor svedl na tabletky proti vysokému tlaku a napsal recept na jiný druh. Za dva dny kašel opravdu povolil. Za další dva dny se z něho stal opět starý SUCHAR. Ve čtvrtek po ránu jsem pojednou cítil žár po celém těle. Před odchodem na odpolední, má šéfová (manželka z oddacího listu) mi co chvíli strčila teploměr do podpaží i do úst. Začalo to na 37,4 a každou půlhodinu to stoupalo. Před odchodem šéfové jsem byl na 38,5. Pohrozila mi zajít k „HAUSARZTOVI.“ Já tam nerad chodím, čekárna plná, špatný vzduch, ještě se tam dá něco chytit. V 21.30 má lepší, a o patnáct let mladší půlka, opět doma. Její ruka na mé čelo, teploměr v akci. 39.5. „Tys tam nebyl!“ Okamžitě volá „NOTARZTA.“ Opravdu už bublám jako papiňák. Nic mě nebolí, jen jsem jako opilec, z kterého teče pot opravdu všude. V jednu po půlnoci k nám vtrhl mladý lékař. Ohmatal, proměřil, vyslechl. Ráno mám jít na rentgen plic.

Věrná šéfová celou noc jako já nezamhouřila očička. V osm letěla k HAUSARZTOVI za rohem pro převodku ke specialistovi. Telefonova do praxe kde její vlastní, a má nevlastní dcera, účinkuje v sousedním Fürthu jako ARZTHELFERIN. Iva 2. se okamžitě uvolnila z práce. Mě odvezla autem ke společné soukromé praxi několika lékařů. Těch osm minut jsem chtěl jít pěšky, ani náhodou. Vytáhla mě z auta a podpírala jako opilce. Opravdu jsem se tak motal. Mezitím v oné praxi prý zrušili rentgen. Další převodka k jiným soukromým lékařům přes ulici, kde tento aparát vlastní. Do fronty se staví Iva 2. Mě usadila na židli. Iva mluví stále dobře česky, i když do Německa přišla ve svých skoro třech letech. Ale v němčině jí nestačí ani rodilí Němci. Umí si vše prosadit, každého usadit a hlavně je z oboru, kterému rozumí. Jsem hotov, snímky v obálce přebírá Iva. Musíme zase nazpět ke specialistům, kteří už sice ten aparát nevlastní, ale zase jsou kvalifikovanější než ti zdejší, kteří ho mají. Jsem dřen nazpět přes ulici. To už přichází i má žena Bohdana. V čekárně nesedíme dlouho, odvádí si nás postarší lékařka k sobě. Před půlrokem mi testovala srdíčko na vše možné a podotkla, že mám srdce mladší, než jsem sám. Klidně bych prý mohl jet TOUR DE „FRÓS.“ Také jsme se tenkrát sblížili po zjištění, že se oba dožijeme STODESETI. Ale teď okamžitě do nemocnice se zápalem plic!

Dcera s matkou mě transportují do novějšího komplexu rozměrné kliniky, deset minut autem od nás v naší čtvrti Norimberk Langwasser s 80 tisíci obyvateli. Najít volné parkoviště nemožné, pro Ivu je ale všechno možné, někam se nacpe vždycky. Mezitím má 24 let, a je neustále v ráži. Mě obě dámy uskladní přechodně na lavici v dlouhé chodbě a vyřizují v příjmu mou záležitost. Poté sedíme na lavici tří. Iva odněkud vyštrachá pojízdné křeslo, opravdu se mi na něm sedí pohodlněji. Za deset minut si mě vyzvedává „BÍLOPLÁŠTNÍK,“ a tlačí mě dlouhou chodbou. Upozorňuji ho, že může jet klidně stovkou a klidně také na červenou. Dědek má halucinace, si zřejmě pomyslel. Pojednou prudce zahnul vlevo do jakési velké místnosti, tam jsem byl šetrně hozen na pojízdné lůžko a okamžitě jsem zbaven veškerého oblečení včetně bot. Prý to budu mít tady v tom igeliťáku a bude viset na posteli. Mužská i ženská část mnoha lidí se na mě vrhá, každý na jinou část těla a s jiným přístrojem. Na bok jsem otočen jedním z nich, hned na to cítím, že mi něco vniká do konečníku a ozve se: „ČTYŘICET!“ Za deset minut o mě ztrácí všichni zájem. Jsem navlečen do jakési jubky, vpředu přikryt, vzadu odkryt. Pak s mou pojízdnou postelí uhání – zřejmě zřízenec – chodbou kamsi. Zabrzdí přede dveřmi s nápisem RENTGEN. Dveře se otvírají a na mou postel se vrhají dvě „BÍLOPLÁŠTNICE.“ Bráním se, že na rentgenu už jsem dneska byl a snímky jsou v příjmu. Zarazí je to jen na chvíli a už mě s postelí tlačí pod mnoho chapadel rentgenu, skoro jako zlá chobotnice. A že doktoři chtějí zdejší snímky. Ani nechtěly, abych odhalil svá prsa a dělaly snímky přes jubku. Brýlatá sympatická sestra po čtyřicítce, se s kolegyní schovávají před chapadly a hotovo, i s postelí mě vytlačí na chodbu. Tam se mnou upaluje kamsi za roh chodby jiný bílý plášť. Zaparkuje a mizí. Za pět minut další neznámý v bílém, ke mně přitlačí pojízdné křeslo a ptá se, jestli jsem vlastní silou schopný se tam přemístit, byl jsem. Pak mě tlačí zpět a zastaví opět přede dveřmi rentgenovými. „Tady už jsem byl!“ bráním se. On ale mizí, dveře se otvírají a brýlatá paní při pohledu na mě utrousí překvapeně: „Vy jste tady přece byl před chvíli na posteli!?“

„Byl, ale nevím, proč jsem tady znovu…“  Zakroutí hlavou a tlačí pod chobotnici dost starou paní s postelí. Než se dveře zavřou, slyším od brýlaté, že zjistí, co to má znamenat. Teče ze mě stále víc, to už muselo utéct hodně potu a aspoň dvě hodiny. Babičku lifrují ven a já se dovídám, že musím k rentgenu ve stoje. A už jsem v křesle uvnitř. S otázkou jestli se dokážu sám postavit, se zároveň ruka oné sestry dotkne mého propoceného ramene. Cukne rukou s poznámkou, že se potím jako svině, ona prý se také skoro tak potí, ale to je tím, že je v přechodu. „Já jsem, mladá paní, v přechodu už několik let.“ Konečně se někdo aspoň zasměje. Šup, a jsem přimáčknut s poznámkou, abych nedýchal k příjemně studenému „cosimu.“ Je mi oznámeno, že mě musí rentgenovat tak dlouho, až něco objeví. Přesto jsem s křeslem zase na chodbě a odfukuji pot z obličeje. Této zábavě se nemohu věnovat dlouho, jiný bílý plášť se na mě vrhá s otázkou, jestli se mnou tady někdo je? Po mém vysvětlení kde se nalézají mé holky, plášť mizí. U mé postele zabrzdí jiný překvapený zřízenec. „Vy jste přece před chvíli byl ženská?“ „O tom nevím, mám čtyřicítky horečky.“ Nechápavě zakroutí hlavou a mizí.

Můj přidělenec se vrací s Bohdankou a Ivou 2. A teď, že pojedeme na můj přidělený pokoj. Bo pláče a Iva setře osobu v bílém, proč pro ně někdo nepřišel dříve, nic neříká, jen že pojedeme na můj přidělený pokoj.  Mydlíme ho chodbou nekonečně dlouho, holky upalují vedle pojízdného lůžka, na které jsem byl mezitím zase přemístěn. Brzdění a stojíme. Koukám na dveře s nápisem SÁDROVNA. Ptám se mého „tlačitele,“ jestli tady ze mě udělají německého sádrového trpaslíka do zahrádky. Žádná odpověď, ale jsem tlačen dál nekonečně dlouhou chodbou. Nedá mi, abych se nezeptal, jestli už náhodou nejsme u našeho bydliště, aby mě tam vyklopil, nic. Každá cesta jednou končí, jsem vtlačen po rozrazení dvojitých dveří na pokoj na volné místo. Přebírá mě postarší sestra, představí se a přitlačí k mé posteli jakýsi věšák. Za chvíli na něj opravdu věší různé velikosti lahví z plastů. Jiná sestra se také představí a snaží se proniknout na mou krev, to dá vždycky fušku, všechny mé trubičky k srdci a od něj, jsou perfektně schované neviditelně v hloubce. Sestra nekleje a hledá neustále nová místa, radím jí, aby mi narazila kohoutek přímo do srdce. Je mladá a usměje se. Konečně mám jehlu na patřičném místě a zajištěnou náplastí. Na jakýsi trojvývod jsou napojené hadičky a infuze do mě čůrky vniká. A také něco pro srážení horečky. Sestry jsou pryč, dveře zabouchnou. Mé holky mi na stoleček staví minerálky a já poukazuji na visící igeliťák na posteli, kde má být mé civilní šatstvo. Dávají ho do skříňky na raménka, postrádám boty s poznámkou, že mi je musel ukradnout někdo z doktorů. Iva jde za sestrou, ta odněkud u nohou mé postele boty vytahuje. Srážidlo horečky mi začíná zatápět ještě více. Iva 2 ví, jak nenávidím pocení se. Mizí a za třicet minut se vrací s krabicí, ve které je nový ventilátor. Montuje ho špičatým nožem dohromady, pak na mě proudí příjemný větřík. Holky jdou domů, chtějí se objevit později, až si odpočinu a vyspím. Jsou pryč a já objevuji naproti na podobné posteli človíčka, sedí u něho návštěvník, nemluví, jen se na sebe, nebo mimo sebe dívají. Pozdravím, představuji se pravým jménem, a že jsem z Norimberku. Človíček, ležící nehybně na zádech, zachrlá že je Heinz.

Návštěva mu odešla, když k mužíkovi vtrhla po jeho nouzovém zazvonění přebalovací četa. Omlouval se za zaneřáděné prostěradlo, přikrývku i erární oblečení. To jsem ještě netušil, že tato akce bude ve dne v noci málem každých 30 minut. Celý ten týden jsem nespal, hlavně v noci byly ty záchranné akce drsné. Dvojité dveře se rozlétly, světla se všude rozsvítila a začala přebalovací akce. Jen nadávali, jaký je to uchycení pytlíků pitomý patent, že to netěsní. „Možná to vyráběji Číňané,“ utrousil jsem. Stával jsem se nuceným divákem těchto procedur. Při bolestech nesnesitelných, prosil ten člověk o píchnutí něčeho, aby aspoň na chvíli usnul. Zaslechl jsem, že mu pustili čůrky do těla morfin. To na chvíli opravdu usnul, ale v zápětí byl zase buzen, kvůli tabletkám nebo nějakému měření. Chudák se vždy probral celý připitomělý, a zase nemohl usnout.

Ráno před snídaní různá měření, před obědem, před večeří a před večerkou. Třetí den jsem hlavní sestře i doktorovi oznámil, že v noci jim uteču domů, abych se vyspal, anebo že si seženu potapěčský skafandr s klapkami na uši. Doktor se mě ptal, jestli by za mnou mohly přijít studentky medicíny, že vypadám docela živě, aby si na mně mohly vyzkoušet všelijaká měření. Čekal jsem celou skupinku, a chtěl je přivítat u mé postele jako četu uklizeček. Přišla ale pouze jedna hezká blondýnka, představila se a začala mi klást otázky, mé odpovědi si zapisovala. Poté vytáhla ty své aparáty a zkoušela na mně jejich funkci. A jestli prý může přijít i druhý den, přišla i třetí, zřejmě jsem byl dobrý pokusný králík. Ve čtvrtek mi lékař oznámil, pokud nebudou komplikace, mohl bych v pátek během dopoledne domů. A také, že prý zjistil, že nechodím na žádné preventivní prohlídky. Pane doktore, chodím jen jednou ročně k zubnímu na kontrolu a pak ke zvěrolékařům se svým pejskem…“ Opravdu se usmál a poprosil mě, jestli by mě odpoledne nemohli aspoň odvézt ke zdejšímu urologovi, v mém věku by kontrola prý byla užitečná. Tak jo.

Sestra mě poprosila, přemístit se do pojízdného křesla, o tom, že bych tam došel po svých, nechtěla slyšet. A zase mě chodbou tlačí TLAČITEL. Stovkou to nezvládal, musel mít ploché nohy, tlačil, jako když jde kachna. Stop u dveří s nápisem UROLOGIE. Odchází a vzápětí vystrčí sestra ze dveří hlavu a vyslovuje mé jméno. Diví se, že vyskakuji z mého vozíku a vbíhám do ordinace s otázkou, jestli mám udělat striptýz, a už ze sebe tahám, mezitím vlastní civilní košili. Doktor v džínách nechce striptýz, jen abych si lehl na lůžko. Zamatlá mi břicho, jezdí po něm něčím a pozoruje mé vnitřnosti na obrazovce. Pak na bok a cítím, jak se snaží mým konečníkem dostat hlouběji. „Na to, kolik vám je, dobrý. Malinko zvětšená prostata.“ A už zase sedím na chodbě na pojízdném křesle. Tentokrát dost dlouho. Až je to nápadné procházející sestře. Organizuje a za chvíli jsem tlačen na své oddělení. Zaparkuje mě před sesternou a diví se, když vyskočím z křesla a mizím za roh na svůj pokoj. Asi litoval toho, že mě tlačil a nenechal jít po svých.

Vypáčil jsem ze svého kolegy na pokoji, že mu vzali asi dva metry ze střeva, má v sobě po operaci pevný STEND (CÉVNÍ VÝZTUŽ), smí zatím jen ležet, už má zadek v jednom ohni a proleženiny. V pátek mu tento nepraktický stend mají konečně vytáhnout, a pokud bude dobrý krevní obraz, dostane jiný, ohebný, aby se konečně mohl posadit, případně udělat několik kroků. Doufá, že za půl roku mu zbytek střeva dají na patřičné místo, a bude konec s pytlíky. 62 let, metr šedesát a 32 kilogramů. Kost a kůže. Něco takového vidím na vlastní oči poprvé. Hrůza, je to vlastně kostlivec. Ne, už nikdy nechci do žádné nemocnice!

V pátek přináší lékař můj propouštěcí dopis, je u toho, když se loučím s Heinzem. Ten začíná plakat, říkám mu, aby nic nevzdával a bojoval dál. Doktor se ptá, jestli mají někomu z rodiny zavolat, aby si mě vyzvedl. „Není zapotřebí, včera večer mi žena přinesla klíče a papíry od auta. Sama je teď v práci.“ Podali jsme si ruce, poděkoval jsem jemu a všem přítomným sestrám za ochotu a dobrý servis a letěl na přeplněné parkoviště. Přibližně mi má Bo vysvětlila, kde vůz hledat, ale byl jsem myšlenkami už doma. Teď tady běhám po parkovišti už určitě patnáct minut bezúspěšně. Vedle mě zastavuje auto a řidič hledající misto k zaparkování se ptá, jestli jedu pryč.

„Rád bych, ale nemůžu najít svou káru.“ Konečně ji vidím, jediná česká espezetka mě vítá, radost má i hledající řidič. Vjíždí na mé místo. Doma se na mě vrhá bojový pudl, jediný člen rodiny, který je – ještě – starší než já…

 

PS: Omlouvám se za NEMEDICÍNSKÉ výrazy, chtěl jsem, aby porozuměli také NEMEDICÍNOVÉ

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Horst Anton Haslbauer | pátek 29.7.2011 7:59 | karma článku: 21,38 | přečteno: 1492x
  • Další články autora

Horst Anton Haslbauer

Kuchař, a proč?

Ráno, na chodbě roty, oznámuje kapitán Hurvínek, že jsme rozesláni na různé kurzy k jiným útvarům po celé republice. "Budoucí velitelé tanků jedou do poddůstojnické školy na osm měsíců do Vyškova, ostatní kurzy potrvají dva až

25.5.2024 v 7:48 | Karma: 19,91 | Přečteno: 371x | Diskuse| Ostatní

Horst Anton Haslbauer

Zrychlený přesun na padesát kilometrů

Většina měla hrůzu z tohoto přesunu s plnou polní na zádech. Obávaný den nastal. Zůčastňuje se celý náš motostřelecký pluk v síle mnoha (voj. taj.) mužů. Nevíme, kdo to vede vpředu, ale tempo nasadil slušné. Vzadu uzavírají naši

17.5.2024 v 17:55 | Karma: 17,13 | Přečteno: 426x | Diskuse| Ostatní

Horst Anton Haslbauer

Hydrovosk a maďarský děs

Mám první službu na hlavní bráně. Vycházková uniforma, pistole v pouzdře a zjišťuji nedostatek, naše vycházkové polobotky mají být hnědé. Já, lakomec jsem si doma nové nekoupil a bral na vojnu své kanárkově žluté. Teď je průšvih,

10.5.2024 v 15:29 | Karma: 16,89 | Přečteno: 417x | Diskuse| Ostatní

Horst Anton Haslbauer

Muničák Purkrábka a erotika

Největší drsňáci roty, a těžké případy z bažantů, byli poprvé nasazeni do nejnebezpečnější služby. Samozřejmě nesměl chybět náš trojlístek. Celá stráž stojí na buzerplacu s bojovou malou polní výbavou. Velitel stráže svobodník

4.5.2024 v 9:23 | Karma: 19,21 | Přečteno: 404x | Diskuse| Ostatní

Horst Anton Haslbauer

Tankopark, kapitán Smítko a Patricie

Poprvé naše rota bažantů pochoduje přes Znojmo na jeho druhý konec města, kde se nalézá náš tankopark.Ti, kteří ještě neměli vycházku, šíleli při pohledu na holky, které se objevovaly. Ony se procházely po chodníku, my šlapali po

28.4.2024 v 10:04 | Karma: 16,57 | Přečteno: 287x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky

22. května 2024

Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...

„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici

25. května 2024  12:55

Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...

Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím

24. května 2024

Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...

Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali

26. května 2024  11:40,  aktualizováno  23:29

Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...

Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní

23. května 2024  20:03,  aktualizováno  22:32

Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...

V Gaze se 70 procent pomoci z moře ukradlo. Hamásu se „odklánění“ hodí

29. května 2024

Premium Plán amerického prezidenta Joea Bidena nakrmit Gazu pomocí plovoucích přístavů dostal ránu...

Poslední šance dostat dítě na tábor. Co se letos mění a kde ještě hledat místo

29. května 2024

Premium Čarodějnickými hábity, klobouky a nezbytnými hůlkami se děti z Teplic na rozdíl od filmového...

Rusko je agresor, připustil lídr SPD Mach. Chce zrušit Green Deal

29. května 2024

Stanovuje si troufalý cíl zrušit Green Deal, zpochybňuje závazek přijmout euro a připouští, že...

Fackují ho, kopou, ničí mu foťáky. Ale stařičký král paparazzi stále fotí

29. května 2024

Seriál Jedenáctkrát mu zlomili žebra, jednou ho pobodali, sto osmdesátkrát byl v nemocnici. Naposledy...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 625
  • Celková karma 17,90
  • Průměrná čtenost 763x
Nejstarší z pěti sourozenců. Máma byla jak ředitelkou, tak klaunem tohoto cirkusu. Knihy o tom jsou v knihkupectvích a jako E-knihy (www.palmknihy.cz/transfuze-antona-horsta.html + www.palmknihy.cz/ruksak.html). V obou knihách se střídá VESELÉ se SMUTNÝM. LEGRACE nebývá NONSTOP!  

Seznam rubrik