Hyundai, Lamborghini, McLaren a mé dcery

K loňským narozeninám s číslem 77 jsem dostal od dcer Ivy a Petry zvláštní dar. Zaplatily mi možnost, vybrat si svezení v některém supersportovním voze dle vlastního výběru, který nemá problém pokořit třístovku ...

...a já bych si ho mohl pořídit jen po trefě v loterii.

Vybral jsem si LAMBO a pro ženu McLaren. Lamborghini ale mezitím někdo nabořil, tak možnost se naskytla až za rok, kdy už jsem měl po dalších narozeninách a žena po odstranění nádoru v hlavě který tlačil na mozek. Byl sice nezhoubný, odstraněním se ale mohly porušit nervy. Hrozila ztráta řeči, zraku a sluchu.

Naštěstí to odnesl jen sluch levého ucha. Zákaz řízení na delší dobu. Hledal jsem náhradníka na McLarena. Osm let mladší bratr odmítl, že už z toho vyrostl. O čtyři roky mladší kamarád František ze Sokolova s radostí přijal mou nabídku.

V roce 2013 jsme si nekoupili se ženou škodovku, důvod, dost se kradou. Pořídili jsme si mnoha Čechy neoblíbeného Korejce, tudíž nehrozí jeho krádež. Hyu i30\1.6\přímý vstřik\135 kobyl. S 99 tisíci najetými kilometry bez poruch ještě s nesjetými původními pneumatikami HANKOOK. Je to první vůz z mnoha, které už jsme vlastnili, ale s nejmenší maximálkou. Tachometrově dosaženo 210. Jako dědek bych se prý už stejně měl za volantem uklidnit.

Z Norimberku do Sokolova po dálnici, okresce, dálnici a zase okresce za hodinu a 45 minut. Tam na sedadlo spolujezdce vklouzl kamarád František. Chtěl jsem, aby řídil až nazpět a cestou okoukal, jak se jezdí s tímto Korejcem. Sám zrovna vlastní šestiválcového benzinového bavoráka, tudíž je zvyklý na jiné fáro.

„Fando, znáš mě, jak jezdím, ale nezažil jsi mě s tímto Koreáncem. Dívej se, jak pojedeš nazpět. Jedničku jen malinko nakopnu, hned dvě a tři. Trojku také nemusím zbytečně vytáčet, ze čtyřky na rovině chodím rovnou na šest. S tou se dá na rovině jet i šedesátkou. Pětku používám jen málokdy, mezi ní a šestkou je rozdíl jen 500 otáček, jedna z mála nedostatků tohoto HNŮJDEJE.“

Jinak jsem mlžil, problémy začaly při najetých sedmdesáti tisíci. Po 200 kilometrech na dálnici bez mnoha šlápnutí na brzdu a vyjetí k benzince, se kouřilo ze ZL kola. Až do nájezdu 90 000 kilometrů postupně v záruce měnili zadní brzdová sedla, později ABS, později zadní brzdové kotouče a ještě později PL brzdové sedlo, než se brzdy přestaly hřát na smažení vajíček a než přestaly přední klepat při jízdách z delších kopců, aniž jsem na nich ustavičně stál. Podle mě, nekvalitní materiál brzdových kotoučů, při ohřátí se rozkmitají a tlučou do brzdových destiček. Po záruce si koupím na předek sportovní kotouče dírkované, aby si s chutí mohla zabrzdit i žena.

Já jsem „MÁLOBRZDIČ“ a jdu na ně spíš jen v nouzi. S Koreáncem se vejdu do spotřeby 5,5 až 7,5. Stačí se dívat hodně dopředu a řadit dolů. Mám rád zadokolky (Korea finanční důvod), nemusím „nafťaky“ a už vůbec automaty. Vím určitě, že řadím lépe a citlivěji než automatika.

V Československu jsem měl nejrychlejší vozík Fiat 128 SL coupé. Má první předokolka na zkoušku. Po namontování GÖTZE pístních kroužků jsem z toho dostal i přes 170. Začal jsem s tím jezdit závody do vrchu ve svých devětatřiceti. Na rallye nebyly finance. Těchhle kupátek bylo tenkrát poskrovnu, na silnici jsme se zdravili dálkovými světly.

Škodovce jsem předtím ohobloval BARUMKY OR 6 každých 6 tisíc kilometrů, jezdil jsem rychleji v zatáčkách jak po rovinách, tam to ani nebylo se škodovkou možné. Ale jel jsem s ní nonstop ze Sokolova do  Varny a dál do Achtopolu k tureckým hranicím.  Nazpět jen levou rukou. Do pravé mě něco kouslo, natekla a byla málo pohyblivá. Žena ještě tenkrát bez ŘP mi jako spolujezdec dávala rychlostní stupně podle mého přání. Škodovka zadokolka byla nepřekonatelná v zimě na sněhu, ani Němci se sporťaky na nás neměli. Projíždět zatáčky kontrolovaným smykem by s ní dokázal i lidoop.

Ze Sokolova do cíle 35 kilometrů před Libercem to trvalo 4 hodiny, jedna objížďka vedle druhé.

Jsme v cíli (Hoškovice). Vyřízení formalit. Ze spoluúčastí deseti procenty za 399 korun za vůz, jsem se raději vyplatil, jeden nikdy neví.

Lambo bylo volné, instruktor mě před ním zasvěcoval.

„Pokud to nemá klima, tak se tam nenasoukám,“ žert ten mladý muž pochopil, horko ale doopravdy toho dne v září bylo a nasoukat jsem se opravdu musel. Automat jsem čekal, ale nečekal jsem, že to nezačalo ze zaparkovaného místa couvat při jemném šlápnutí na plyn. S plynem já zacházím jako s milovanou partnerkou.

„Na to se musí pořádně hamstnout,“ zaslechl jsem. Při tak naplněné stáji 570 koníky mě to překvapilo. Byl jsem navigován po okresce, dálnici, zase okresce na letiště. Tam byla možnost na krátkém sprintu a zase nazpět to prošlápnout. Podařilo se mi vyhnat ručičku tachometru na 310. I slepý by to dokázal.

„Myslím, že jízda v trabantu byla zajímavější,“ vedle mě se to jen potichu usmálo. A mířili jsme nazpět. Za ty peníze za 20 minut (2 290 Kč) jízdy, by mělo být povoleno nedodržovat rychlost na okresce a dálnici, pomyslel jsem. Darovanému koni se ale nedívej na zuby. Tenhle má v logu tedy býka.

Po zaparkování jsem se pracně vyškrábal z té plechovky a oznámil: „Teď tě, mladý muži, svezl 78 letý puberťák!“

 František byl zrovna na projížďce s McLarenem. Po návratu si lebedil, že automat je tedy věc, jel s ním prvně. Kdyby si prý ještě jednou kupoval auto, tak jedině automat. Tady je vidět, jak my lidé jsme rozdílní. Cestou domů jsem ho také musel třikrát upozornit, aby přeřadil. A to je Fanda excelentní řidič, u kterého bych se nebál za jízdy spát.

 Tvrdím ještě dneska o sobě, neumím nic, na všechno jsem levý, jen za volantem se cítím fajn a pevný v kramflecích, hlavně v zimě. Suchá vozovka mě nudí, zabrzdíš, stojíš, točíš vlevo a doleva to také jede, no, není to nuda?

Když vyslídíš vlastnosti vozu – musíš je dostat do krve -  a dokážeš s ním srůst, těšíš se za volant jako malý kluk. Že je to u mě až láska, jsem poznal v mladších letech několik roků, po sednutí za volant jsem byl – viditelně – vzrušen jako při pohledu na „šťabajznu.“ Kdo to tak nemá a nikdy neměl, by měl řídit pomalu a opatrně, ještě nedokázal srůst s vozem. Někomu se to nepodaří do konce života.

Mohu být zrovna unavený, jakmile sednu za volant, spadne to ze mě, ale musí to „ODSEJPAT!“ Jsou ale tací, přemisťující se vozem s nutnosti s myšlenkou, už abych tam byl a měl to ježdění za sebou. Z mého pohledu jsou na silnici NEBEZPEČNÍ. Každý máme jiné záliby.

Šťastnou cestu! To ŠŤASTNOU nepovažuji za vhodný výraz, tedy, PŘÍJEMNOU CESTU za volantem!

Ještě malý dodatek, zdravím váženou Věrku Foltýnovou, jako jediná žena s námi muži závodila ve stejné třídě!!!