Egon

Uběhlo zase několik roků, kdy náš STREJDA pečoval doma o svou ženu ležák. Krmení, pleny, mytí. Někdo by se divil, proč nedá ženu do ústavu. Jeho povaha to nedovolila. Dokud mohu a stačím na to, nepřipadá to v úvahu. Styděl bych se

 Samozřejmě že jeho syn, když se stal důchodcem, často za tátou chodil, aby pomohl. Bydlí od něho deset minut chůze. Dcera se před lety provdala do Paříže. Přijížděla se svým Francouzem tak dvakrát třkrát v roce.

To vykonávala v domečku ženskou práci. Gruntovala, prala, měnila záclony a vykonávala věci, které mužské oko nevidí.

Na svou devadesátku pozval příbuzné a známé z celého Německa a samozřejmě všechny, co patřili ke mně. Pronajal si celou hospodu i s obsluhou. Vesnický chór zpíval a vesničané se trousili, gratulovali a nosili dary. Egon byl oblíben nejen u nás. Jeho družná povaha chytla každého, kdo se s ním setkal.

Doma u ženy měl jednu vesničanku, přece by svou choť nenechal bez dozoru.

V hospodě chodil od jedno k druhému, zavzpomínat a prohodit pár slov. Muselo to pro něj být náročné, vždyť nás tam bylo určitě šedesát. Květiny a dary zaplnily stoly v jednom rohu. Pak měl řeč starosta a zase zpíval chór. Celé to začalo v poledne obědem a skončilo hodně po půlnoci.

Uběhly čtyři roky a jeho žena zemřela. Egon teď měl konečně čas na sebe a uvědomovat si, že i on má různé nemoce, na které nemyslel, nebo nemohl, když měl starosti se svou nemocnou ženou. Byl často i několik dní v nemocnici s různými neduhy. Korunu tomu nasadil VÝVOD. Nechtěl, aby jeho dvě děti prošly tím, co on sám prodělal se svou ženou.

Jednoho dne ho syn nemohl nikde v domě nalézt. Auto bylo v garáži, tak doma být musel. Svého tátu nakonec našel v kůlně na zahradě. Provazem ukončil své trápení...

Věkově jsem nyní špici v našem klanu já...