První velký průšvih

Řidiči a velitelé tanků z našich mazáckých řad mají výcvik nočních jízd u Vranovské přehrady. Dva tanky T-34 jedou plnou rychlostí těsně za sebou, v této rychlosti jim ani nestačí vétřiesky, dosahující bezmála sedmdesátky. Oba

tanky mají otevřené velitelské poklopy. V prvním tanku se mají střídat novopečení velitelé tanků z řad druhoročáků, v druhém je má sledovat za jízdy z tohoto poklopu bývalý, náš mazák rotný Tvrdý, který místo aby šel se svými kamarády do civilu, tak raději „zadiesloval“. To je – podepsal to, a tím pádem se z něho stal voják z povolání. Jeho kamarádi si už týden v civilu vyhazují z kopýtka a on teď, s tankistickou kuklou a sluchátky na hlavě, sleduje tu železnou potvoru před sebou. Oba řidiči tanků si musí zvykat na bojové podmínky, mají proto zavřené poklopy a dívají se ven pouze malým průhledem, do kterého by mohla zabloudit nepřátelská střela jen náhodou, a když přece jen, sklo průhledu je silné a má být také neprůstřelné. Není jím vidět ven jako z okna, proto si řidiči musí na ten průzor zvykat. Něco jiného je jízda za dne, a úplně něco jiného jízda ve tmě, s jen slabě svítícími reflektory, které nemají jedoucí tank prozradit nepřátelům. K tomu všemu se jede prašnou silnicí, jejíž prach tanky v této rychlosti docela slušně zahaluje.

Všichni čekatelé, velitelé a řidiči tanků jsou shromážděni u naši vétřieskové pojízdné dílny a pozorují s veliteli rot a velitelem praporu první jízdu. Řidič pojízdné dílny SEDMKILOBRADY (jeho přezdívka kvůli bradě jakou měl jeden se závodníků F1) požitkářsky kouří jako o závod s mechaniky Ádou Rinkesem a Eichlerem. Kouření je v této chvíli povoleno, tedy se kouří z většiny. Já hledám příhodný vítr, který by mě, jako zarputilého nekuřáka, ochránil před tímto dýmem.

Eichler a Rinkes, v civilu automechanici, já, autoelektrikář a vojenský tankový mechanik seřizovač a zdrojař, jsme tu jediní mimo již zmíněných. Střelci a nabíječi tanků zůstali v kasárnách.

Eichler, Němec jako já, on z Teplic s němčinou čistě spisovnou, já ze Sokolova s němčinou egerlandskou a neznalý té jeho spisovné, bychom si těžko rozuměli, pokud bychom nemluvili česky. Jako já je na tom i Němec z Lomnice Rinkes. Jedno je jasné, jsme Němci a sloužíme v Československé lidové armádě. V případě války bychom my, Eichler, Rinkes, Brandl zvaný Tóny Palónek, Kriegelstein a poloviční Němec Harry Valda, museli střílet po jiných imperialistických Němcích ze západu.

Že voják nesmí do těchto států na západě posílat dopisy ještě chápu, ale vůbec mi nejde do hlavy, že se dopisy z vojny nesmí posílat ani do spřátelených států.

Když tak koukám na Eichlera, jak labužnicky do sebe natahuje nikotin, musím i jako chlap uznat, že mužský je to vzhledný. Veliký, černovlasý, bílé zuby. On o těch svých přednostech ví a také se podle toho chová. To mi na takových frajerech dost vadí, proto také nejsme důvěrnými kamarády. Jinak se ale snášíme a rozumíme si, jsme teď přece na jedné lodi. Zpočátku na mě občas promluvil tou svou vybroušenou němčinou, samozřejmě jsem mu rozuměl, ale odpovídal jsem mu česky. Důvodem bylo – spisovně německy bych mu odpovědět neuměl a egerlandštině by zase nerozuměl on. Časem se těchto pokusů vzdal.

Blížila se půlnoc, když se ozvala strašidelná rána, následoval ještě strašidelnější zvuk, jako když těžký kov po sobě skřípáním dře. Viditelnost, už v tak velké tmě, se ještě zhoršila. Vznikl zmatek a nejistota. Vojín Sedmkilobrady ale neztratil duchapřítomnost, nastartoval pojízdnou dílnu a jel k místu nehody. Namířil světlomety do centra toho chuchvalce prachu. Druhý řidič, Šenigl z Telče, jeho příkladu následoval, určitě byl vyrušen při psaní milostného dopisu za volantem další vétřiesky.

Jak si prach začal sedat, pomalu se zaostřovala situace. První tank přeťal tři silné jedle a o čtvrtou byl zastaven. Řidič ztratil pravděpodobně orientaci, ale to nejhorší teprve přišlo. Druhý tank, jak slepě sledoval ten první před sebou, do něho vší silou vrazil. Jeho věž se tím prudkým nárazem uvolnila a letěla vzduchem na ten 32tunový kolos před sebou. Hromada železa, z které by měl radost každý majitel kovošrotu.

Z ulétlé věže jsme vytahovali mrtvého rotného, který si už mohl týden lebedit v civilu.

Na scéně se objevil velitel pluku Jouly (přezdívka podplukovníka Dítěte), dlouho se potichu radili v hloučku s našim velitelem praporu Spejblem (přezdívka). Ještě obešli ty dvě pojízdné rakve a Jouly sedl do gazíku, který mizel ve zbytku rozvířeného prachu od pohřebního vozu. Ostatní už organizoval náš velitel praporu se svým klidným způsobem.

Dvě vétřiesky s plnou korbou zaražených tankistů, kteří si uvědomili, že nikdy nemohou vědět, který z nich bude další. Každá vojenská akce a cvičení má tolerované ztráty na životech. Je to malé procento, které si obrana socialistické vlasti prý vyžaduje. O tomto procentu se na žádném politickém školení nemluví.

K pojízdné dílně, směrem k našemu hloučku mechaniků a řidiče Sedmkilobrady, přicházel velitel roty kapitán Hurvínek (přezdívka) sledovaný majorem Spejblem. Spejbl se na mě obrátil: „Házlbauer,“ začal ještě pohřebnějším hlasem než jindy, „zůstanete tady u toho neštěstí s Eichlerem. Dáte pozor, nikoho k tomu nepouštějte, jen vojenskou komisi, až si to přijede prohlédnout. Udělají zápis a úsudek o nehodě. Měli by přijet nejpozději zítra. Pojízdnou dílnu vám tady necháme, studenou stravu ještě máte, dlouho vás tady nenecháme. Co nejdříve musíme po té komisi všechno odtáhnout, aby to tady nestrašilo. Rinkes s Bílým (Sedmkilobrady) pojedou s námi gazem do kasáren, chovejte se tady slušně, dílna musí stát na místě.“ Během těchto informací vedle něho stál velitel roty Hurvínek a řeč svého nadřízeného provázel s tragickým výrazem, souhlasným přikyvováním, se sklopeným zrakem a pohledem bloudícím po tmavém okolí, kde ale stejně nemohl nic vidět. Za lepších světelných podmínek jeho zrak vždy bloudil po obuvy svých vojáků, stojících před ním. Při tom ještě nervózně přešlapoval, což připomínalo tanec svatého Víta. Byl to jeho způsob, dělal to při rozhovoru s jedincem, družstvem, četou, rotou a určitě to dělá i doma před manželkou. Není vůbec velitelským typem, zrovna tak jako major Spejbl. My dva, Němci, jsme osaměli u dvou do sebe zaklíněných tanků československé lidové armády. Eichler radostně zavýskl: „Paráda, teď máme lehy a vojna nám může bejt ukradena! Horst, das Soldatenleben, kann uns gestohlen sein...“ Dost dobře jsem si ho dokázal představit v uniformě wehrmachtu jako velícího důstojníka. Zalezli jsme do pojízdné dílny, natáhli nad ponky plátěné visací lůžko pro tři osoby a poté se na něj natáhli ke spánku. Před usnutím jsme se v něm blaženě houpali a nechali si pak zdát o dovolené na Havajských ostrovech, a o tom, jak se kolem nás vykrucují spoře oděné Havajanky.

(Pokračování o našem dobrodružství příště)