Přišli nám bažanti

Při určení kam do zaměstnání, držel velitel pluku Jouly před celým nastoupeným plukem ve vzduchu roztaženou vojenskou pracovní blůzu. "Vojáci, tohle je vrchní díl pracovní uniformy vojáka Československé lidové armády Josefa Havla

ze Sokolova. Je propíchána několikrát nožem. Tento nenapravitelný voják se dostal na ilegální vycházce do křížku s občany města Znojma. Já napříště odmítám přijímat ze Sokolova nováčky a vojáky v záloze.“

Teď jsme věděli, že záhadný voják Josef Havel je opět ve Znojmě.

xx

Bažanti

Přišel den, který nám potvrdil, že už jsme opravdu mazáci: přicházeli vykulení – naši – bažanti a mezi nimi opět náš známý, který narukoval společně s námi před rokem, vojín Zrníčko!

Nepamatuji, že by našim bažantům někdo z nás mazáků z tankového praporu vykal anebo to žádal od nich. Předpis nás sice nutil vykat si za přítomnosti důstojníka. Naši bažanti neměli poznat šikanu. Sám jsem mezi mazáky veřejně rozhlašoval, koho nachytám při šiíkanování bažantíka, tomu ustřelím nos. Samozřejmě disciplína musela být, zdravili jsme se navzájem salutováním s těmi vykulenými zelenáči a našli v tom dokonce zábavu. Přehnaně jsme zvedali pravačku nebo trhali, bez lodiček na hlavě, k pozdravu hlavou. Můj hlas se naoko, za přítomnosti důstojníků ve svých kancelářích, často rozléhal dlouhou chodbou. Chtěl jsem těm papalášům v kancelářích dokázat, že umím řvát ještě víc jak oni.

Před jediným důstojníkem jsme se nemuseli přetvářet a tykali si i v jeho přítomnosti. Nadporučík Charvát byl pro nás pan důstojník, sice neustále hladový jako my, ale to nás zřejmě spojovalo. Před ním jsme se nemuseli přetvářet, ač šarže, byl jeden z nás. Oslovoval nás, už po svém příchodu ráno, svým: „Přátelé, nemáte něco na zub?“ Zůstalo nám do konce vojny záhadou, jestli žil bez ženy, anebo měl ženu zlou a krkavou.

Harry vystrašil několik bažantů tím, když se zlověstnou tváří zařval: „Víte, kdo já jsem?“ chvíli je nechal v nejistotě, co bude, než pokračoval, „já jsem v civilu ladič pian!“ A zase nechal pauzu. „Ale více pijan... než ladič!“ Po jeho odchodu, se stále vážnou tváří, se ti chudáci ještě dlouhou chvíli vzpamatovávali z leknutí.

Já osobně jsem si chtěl u bažantů šplhnout tím, že jsem jim předvedl, jak se nesprávně dělají tajně rajony. Projít se nejdříve dlouhou chodbou s vědrem v ruce a vystřikovat z něj rukou kapky vody na dlažbu, pak se s roztaženým vyždímaným hadrem v obou rukách ohnout v pase do pravého úhlu, upalovat pozpátku a stírat nakapanou vodu. Co je mokrý, to je čistý, je heslo vojáků. Tím samým způsobem se navlhčí kamenné schody až do přízemí. Nebezpečí jen hrozí v zimním období, při stupních pod nulou. To většinou sjede, nechtěně, po namrzlých schodech z prvního poschodí do přízemí, celý prapor. Bývá při tom hrozný kravál, když ocvočkované půllitry duní z jednoho schodu na druhý. Je to jako když střílí těžký kuzlomet.

Té doby, kdy byly zmatky s nováčky, jsme využívali ke svému prospěchu, jak se dalo. Všechny nás ale trumfl náš také mazák, vojín Sochor. Bílé pleti, malé postavy a obličeje zarostlého legračně řídkým chmýřím s holými, ještě nezarostlými místy. Potkal se na nádvoří s pěšáckým nadporučíkem a pozdravil jej sice zdvořile, ale civilně: „Dobrý den!“ Důstojník nechtěl věřit svým uším a po počátečním překvapení zase chytil slinu: „Vojíne, vy skřítku, vy hovado, neumíte pozdravit?“

„Dobrý den, pane, nebo vlastně soudruhu,“ mu bylo odpovědí, která mu do již brunátného obličeje vepsala další červeň.

„Co to, vojíne, má být? Vy jste spad z měsíce? Nebo jste Marťan? Kde se tu berete a odkud jste, že neumíte zdravit po vojensku!“

„Dobrý den, soudruhu, já nejsem Marťan, jsem ze západních Čech,“ ozvalo se ještě zdvořileji, až mile.

„Chci vědět, z které jste jednotky a který blbec vás ještě nenaučil salutovat?!“

„Jo tak, to chcete, pane vědět... já jsem teprve na vojnu přišel, moc se tu ještě nevyznám, hledám, kudy se de k tankovému praporu...“

„Takže vy jste nováček?!“

„Asi ano...“

„Jak se jmenujete?“

„Sochor...“

„Vojín Sochor!“

„Asi tedy jo...“

„To vám, vojíne Sochore, ještě nikdo neukázal, jak se po vojensku salutuje? Dělá se to takhle!“ a začal stále se klidně tvářícímu Sochorovi dávat lekci, jak se správně salutuje. Donutil ho to po něm opakovat a to byl další kámen úrazu. Sochor nechával při salutování ruku v pěst nebo si pěst zarážel pod bradu, což přivádělo nadporučíka k šílenství. Pojednou zpozoroval na Sochorovi ještě něco daleko horšího.

„A jak to že nejste oholen?!“ zařval už nepříčetně a zapíchl prst do Sochorova řídkého chmíří.

„No, pane důstojník, to neholím nikdy, to je prosím, pane soudruhu, pokračování z prsou...“

„Tam tím směrem!“ zařval nadporučík, „a ať vás tam naučí salutování, už mi nikdy nechoďte na oči! Zmizte!“

¨Ještě ten samý den jsme my, novopečení mazáci, pochodovali k hlavní bráně jako hejno hus. Každému bylo na první pohled jasné, že jsme druhoročáci, Onen nadporučík šel náhodou také tímto směrem a byl polichocen, když ho náš vedoucí štrůdlu pozdravil řádným zasalutováním. Zbledl ale v ten okamžik, když v našem středu zahlédl ještě stále neoholenéího vojína Sochora, který mu před chvíli nakukal, že je rekrutem nováčkem. Nadporučík, nejenže překvapením nemohl zavřít ústa, ale zkameněl jako socha Jana Žižky z Trocnova, stojící u hlavní brány, podle něhož se náš pluk jmenuje.