Návrat do kasáren, kremace dívky a střídání stráží

Bez dalších průšvihů jsme s Lettlem dorazili nazpět do Znojma. Opět jsme byli voláni do kanceláře k veliteli praporu. Hurvínek se na nás otcovsky díval, když oznamoval, že na nás přišlo z Prahy hlášení. Mé "soudruhu majore, my

jsme domů nechtěli, jeli jsme na rozkaz,“ ho maličko rozesmálo. Mávl rukou a poslal nás pryč.

Večer, na černé vycházce, sedíme s Harrym sami dva v hospůdce o jednoho stolu. Naše posezení začíná systémem já jedno, Harry dvě, já druhé, Harry páté, já třetí, Harry osmé. Já k prasknutí a bez chuti na další a Harry: „Ježíši, já ti mám takovou žízeň, udělej zázrak a nenech vyschnout můj žold...“ V tomto bodě se nám nezdál u sousedícího stolu večeřící asi pětatřicetiletý muž, pro nás starý jako praotec Čech. My k sobě pustili současně stejnou myšlenku. „Já se určitě v pětatřiceti zastřelím, tak starej nechci nikdy bejt!“

Po každém dalším pivu se stával ten stařec naproti nám ještě starším. Slíbili jsme si a přísahali, že se takového věku nikdy dožít nechceme. Podívali jsme si do očí a na zpečetění této myšlenky proti sobě pustili své půllitry. Určitě se den před těmito narozeninami odbouchneme (nám zrádcům táhne za mžik na 85). Plavali jsme dále na stejné vlně. Tím nápadem jsme byli uchvácení a viděli ho vzdálený staletí před sebou. Vytáhl jsem fotografii dívky Evy ze Sokolova a Harrymu začal už malinko natrvrdlým jazykem líčit mé tehdejší rande. Dohodli jsme se, že nemá cenu se silně na někoho vázat, když se v pětatřiceti stejně odbouchneme. Harry vytáhl zápalky, já fotku podržel nad popelníkem a beze slova proběhla kremace oné dívky.

xx

Mazáci mají na odstřihnutí poslední centimetr – chodí se jednotlivě i ve skupinkách loučit se svými bažanty, tedy s námi. Ti, kteří šikanovali největší měrou, se snaží všechno zase vyžehlit. Nabízí tykání, že nám sami poprvé tykají. Najednou se kamarádsky smějí a omlouvají se za svou buzeraci, že to mysleli dobře, chtěli z nás udělat pořádný chlapy. Nejsem žádná měkkota, ale často bylo, na některých z nich vidět, že to s cepováním už nemělo nic společného, byla tu buzerace, při které se ti, v civilu bezvýznamní a sračky, chytili příležitosti si jeden rok hrát na pány, aniž jim smělo být odporováno. Vojnu nedělají ani tak důstojníci jako mazáci.

Přistoupil jsem na hru většiny, ale těm kdysi největším pitomcům jsem nepodal ani mi nabízenou ruku. Oznámil jsem jim, aby počítali s tím, že pokud na sebe někdy narazíme v civilu, dostanou ránu pěstí. Snažili se všemožně různými řečičkami se očistit, aby mohli jít do civilu bez těchto hříchů. Můj vztek vůči nim ale byl ve mně moc hluboko. Taková hovada, která mi nesahala ani po pás, to měla u mě spočítané.

Jen Katona Kish Osterházy nepřišel k nikomu z nás. Jeho mozek bude natolik scvrklý, že mu ani nedochází, jaký je blbec. V jeho slovní zásobě se možná ani slůvko „OMLUVA“ nenachází. Bylo to v jeho prospěch, určitě by šel do civilu v jiné podobě i bez plastické operace.

Druhý den se vypařili, zůstal po nich jen pach arogance. Z nás bažantů se tímto okamžikem stali mazáci a páni kasáren, mající nad sebou už jen lampasáky a diesláky (dieslák je voják základní služby, který neodešel do civilu. Zůstal na vojně jako voják z povolání).

Od této doby chodil náš trojlístek – Harry Valda, Mirek Picka a já – ven na černo převážně denně. Někdy nám v tom poslední dny v měsíci zabránily vyschlé finance. Ale i v té době jsme věděli, do které hospůdky případně zajít. Moraváci nás vojáky měli rádi a nikdy by vojáka nenechali umřít hlady a žízní.

Pokud se v těchto dnech sešla v neděli odpoledne na společenské místnosti valná hromada, měli jsme – Harry a já – svou šou (tenkrát se tomu ještě říkalo estráda). U ping-pongového stolu to začínalo. Hráli jsme proti sobě holýma rukama nebo drželi pálky za pryž a pinkali držadlem, hráli levou rukou, hlavíčkovali si míček, pinkali míček k odrazu ke stropu, otáčeli se po odpálení míčku o 360 stupňů, snažili se míček chytit do otevřené pusy. Nakonec jsme hráli obýhanou ve dvou tak rychle, že se z nás málem kouřilo. Byli jsme uřícení, ale úspěšní. Vše jsme podmalovávali našimi kecičkami. Spolubojovníci se bavili zcela zdarma. To jsme ještě netušili, co přijde jako zlatý hřeb. Někomu se podařilo na obrazovku televize vyloudit zakázaný rakouský program. Chvíli jsme čučeli na našeho kapitalistického souseda. Nastalo překvapivě ticho. Vytušili jsme i bez zvuku, že se před námi odvíjí napínavá kriminálka. A i kdyby zvuk byl, mimo Eichlera, jsme nikdo nerozuměli spisovné rakouské němčině. Já, s klaunskými geny své maminky, začal dabovat a vymýšlel si text. Harry se hned přidal a z kriminálky se stala napínavá fraška. Vrahem mohl pojednou být vedle zahradníka i hlídací pes. Také zrovna narozené dítě, nákupní vozík, nástěnné hodiny, zubní protéza nebo berle.

Civilisté, procházející v té době pod okny kasáren, si určitě mysleli, že se jejich ochránci proti západním revanšistům zřejmě pomátli.

Celé naše sezení, a porůznu stojící, se popadalo za břicha, která dokonce zapomněla kručet hlady. My dva s Harrym, jsme nadále napodobovali ženské hlasy, dětské i zvířecí. Harry štěkal za policejního psa, já mňoukal za kocoura vrásčité stařenky. Komentovali jsme i spodní prádlo, které na sobě mají nejen sličné dámy, ale i drsní policajti. Určovali jsme pachy, které v té nebo oné situaci mohly vzniknout. To motivovalo některé naše spolubojovníky tak, že se ve společenské místnosti začal šířit smrad pocházející z chudého obědu. Okna se rozlétla, vyklonění vojáci začali lapat po čerstvém vzduchu a kriminálka skončila.

Teď teprve začala debata, jakou marně očekávali politruci při školení mužstva. „Tak, kdo, doprčic, byl vlastně vrah?“ Ustálo tleskání si do stehen, jen si ještě někteří utírali slzy smíchu z očí, jiní se dali slyšet: „Vy dva jste ale krávy, měl jsem problém udržet moč!“

Harry nakonec záhadu rozluštil: „Vojáci, vrahem byl hluchoněmý kocour policejního prefekta!“