Nodobrovolná vojenská dovolenka, její následky a rande u řeky Ohře

Ve vlaku na Prahu jsem Lettla prosil, aby si v žádném případě nesundával polobotky. Krátce před našim odjezdem, dostal Lettl jednu frčku a stal se svobodníkem. Zřejmě vlivem toho ozónu z jeho nohou. Vagóny naplněné k prasknutí mi

vyhovovaly. Aspoň není nápadné, že stojím neustále u otevřeného okna. Lettlovi to naopak nevyhovovalo vůbec. Zřejmě jsou ty jeho páchnoucí syrečky také hodně ploché. Každý zkrátka máme své. Jinak jsem cestou poznal Lettla i po jiné stránce: je to dobrý kluk, rád se směje a to až moc rád, takže každé mé hovadině. Vzpomínal, jak na našem cvičení za podpory letectva, kdy byli přítomní i sovětští pozorovatelé a poradci, po skončení padaly některé osádky z tanků jako zralé hrušky ze stromu s rozjařeným smíchem na rtech. Sověti, když je viděli, řvali nadšeně, moloďci. Mysleli, že kluci se nechali skutálet štěstím bez sebe, že mohli dokázat svou bojeschopnost. Oni byli ale jen přiožralí z domácího vína z rezervní nádrže tanku, darované znojemskými občany.

Praha. Až za dvě hodiny nám to frčí dál na západ. Motáme se kolem nádraží, dostáváme se až Václavovi. Koupili jsme si chlebíčky, když tu na nás zařval nějaký kapitán od pěšáků: „Jak to tady chodíte? Knoflíky rozepnuté, čapky nepředpisově naformované po zápaďácku, kalhoty nepředpisově zúžené a ještě k tomu žerete jako prasata za chůze. Odkud jste a kam jedete?“ Ten bigoš nám určitě záviděl naše zlaté tančíky na výložkách a chtěl si na nás vylít vztek. Napsal si naše údaje z vojenské knížky, zkontroloval potvrzené dovolenky a ještě chvíli zuřivě sršel, aby čumilům dokázal, jaký on je kabrňák, když se z houfu civilů ozvalo: „Hele, jdi, blbečku, do prdele a nech ty kluky bejt!“ Mělo to úspěch a my se ho zbavili díky civilnímu obyvatelstvu, když ho neodradil ani pach Lettlových ponožek.

Pokračovali jsme vlakem dál na západ k domovu. Lettl jel pak ze Sokolova autobusem dál do svého Josefova. Já vychutnával pěší chůzi domů do Dolního Rychnova.

Máma vypadla málem z okna, když mě zahlédla. Zburcovala celý dům i sousedy a na stole vytvořila hostinu jako pro slona.

„Ty musíš bejt hladovej, a proč si nenapsal, že přijedeš? Mohla sem něco nakoupit...“ Ségry se pokoušely mi urvat tančíky z výložek, bráška si narazil až po uši mou nepředpisovou lodičku. Že byli všichni doma, až na otčíma Arnošta, jsem přisoudil náhodě. Děda mě vší silou praštil do zad, aby se ujistil, jestli se ta khaki barva nerozsype. Po dvou hodinách se mi povedlo utéct, že se musím hlásit na vojenské zprávě mi uvěřili.

Kamarád Winter, můj přebalovač dopisů, chtěl zrovna vyrazit na kole. Měli jsme si do večera o čem povídat. Úplně jsem zapomněl, že bych mu měl zaplatit za známky a obálky. Vytáhl krabici s fotkami, na jedné byl Pepík Pavlovský ve vojenském. Wilda mě hned ze všech možných úhlů fotografoval, aby prý ostatní kamarádi později viděli khaki kamaráda. Jeho to také brzo čeká, je z nás nejmladší.

Po příchodu domů se tam už také nalézal otčím Arnošt. Viditelně se radoval z mé přítomnosti. Hned také vyzvídal, jaké to československé armádě tak je, a zavzpomínal v legraci na svou krutou dobu v sovětských zákopech, coby voják WEHRMACHTU. Je to zlatý člověk, když to nepřežene s alkoholem.

Sestry Marjána a Trauda už spaly, sestra Hilda s bráškou Haraldem doráželi na mámu, aby mi to už konečně řekla. Ta začala tajuplně startovat své mluvítko: „Víš, já sem byla někde na kole, když si odešel, zejtra máš v Sokolově ve čtyry odpoledne rande s Evou...“ Trochu mě to šokovalo, máma je rychlík. Hned ještě také dodala, že v neděli po obědě nás přijde všechny ostříhat soused Spahn a vyfotografovat, ale až po obědě, abychom nevypadali hubeně. Brácha prý bude držet svou harmoniku a já tu svou starou kytaru.

Proběhlo to vše v mámině duchu, dokonce nás s bráchou donutila při pózováni hrát, doufala, že to vylepší kontrast fotografie.

Před mým odchodem na rande mě máma dokonce chtěla nastříkat po celém těle svojí drahocennou voňavkou. Sama ji na sobě ještě nepoužila. Stačil jsem přece jen utéct bez postřiku. Za sebou jsem slyšel ještě mámin smích. Znamenal možná, že svého nejstaršího měla ráda ženatého.

U kláštera v Sokolově jsem se schoval za silnou lípu a pozoroval bedlivě psí lejno jako hrom. Odešel jsem ale raději za jiný strom, kde žádné neleželo, mohlo to přece jen na mě vrhat špatný obraz, i když ten výtvor nebyl z mého těla.

Zahlédl jsem ji přicházet – nohy hezké, ale chůze na můj vkus mdlá. Obličej podobný tomu na fotografii. Chtěl jsem z poza stromu vybafnout po vojensku: „Stůj, kdo tam? Heslo!“ Něco mi ale říkalo, že by to vůči téhle osobě, která má s muži problémy, nebylo vhodné. Musel jsem se ale hodně držet, abych na ni nazačal aspoň střílet imaginárním samopalem. Přesto jen se mi podařilo svou pozdní pubertu zbrzdit a řekl jen po vykročení z úkrytu tiše ahoj. Její dobrý den a podání ruky mě vystrašilo.

„Nemohli bychom si tykat, prosím, vykání mám dost na vojně.“

„Dobře, když myslíte... myslíš...“ přece jen se trochu pousmála. Na můj návrh projít se podél řeky Ohře směrem na Citice přistoupila. Také na to, aby mi něco řekla o sobě, když o mně už všechno ví od mé maminky. Z navršené hráze vyčnívaly silné roury směrem k řece. Byly pro odčerpání vody ze šachty. Museli jsme se při jejich podcházení krčit. Některé se daly obejít směrem k vodě. Napadlo mě při tom, jaké by bylo, kdyby z některé na nás vychrstla proudem špinavá důlní voda. Jak by se asi tahle dívka zachovala? Mluví se mnou jako učitelka s prvňákem. Připadal jsem si s ní jako diamantovém manželství. Moje holka musí jednou bejt kočkovitá, s výbuchy nekontrolovaného smíchu. Musí být inteligentní, ale nemusí zrovna mít IQ 180. Hlavně musí mít smysl pro humor, a to i humor třeba debilní. Napadlo mě, že bych si před žádnou ženou nedovolil – nedělám to doma ani před mámou – si nahlas ani potichu ulevit, jak to dělají někteří mužský. Harry říká, že by si nenechal provalit bok ani kvůli císařovně. V největší nouzi mohu aspoň zakašlat, aby bylo slyšet jen toto, nebo si odskočit do ústraní. I když se říká, že jeden, i malý, je lepší než deset doktorů. Raději bych si tedy před slečnou ten bok nechal provalit. Někteří muži – o ženách informace nemám – dělají dokonce skupinové závody, kdo víckrát, déle a hlasitěji. Také si neumím v budoucnu představit, že by to v mé přítomnosti udělala naschvál nějaká žena. Své dcery – nebo syny – jednou zasvětím do maskovaného kašlání už odmalička. Nepamatuji se, že bych někdy dědu, babičku, mámu nebo tetu při této akci slyšel. Asi mají stejný maskovací systém. Každý jsme zkrátka jiný, toho je otčím Arnošt příkladem, u něj to duní každou chvíli. U téhle holky tady bych si to neuměl představit ani nejbujnější fantazii. Také bych si ji neuměl představit, že by mi skočila na záda a začala mě škrtit. Byl jsem k ní zdvořilý, u mámy mě nemůže pomluvit, ale vtip jsem si říct neodvážil. To už ta jeptiška Dietlová z čajů je proti této holce veselá kopa.

Člověk přece jen má v téhle republice aspoň svobodnou volbu volit si kamarády – politiky ne – dle vlastní potřeby.

Bylo mi jasné, že vedle téhle hodné a sympatické dívky bych zakrněl v určitých odvětvích a hrozně rychle si připadal přestárlý.

Zvědavost mámy doma jsem se snažil ukojit tím, že jsem jí namluvil, že vůbec na ženský nejsem. Zhrozila se a málem spadla ze židle vyděšením. Začal jsem litovat toho, jakého jsem mamince nasadil brouka, už ale nebylo návratu. Přesto vše mi na zpáteční cestu napekla, navařila a vyprala. Večery doma i s dědou byly krásné, ani Arnošt nepřicházel domů v alkoholickém opojení a sršel humorem, doprovázený rachotěním od zadku.

Až o hodně později jsem se od sourozenců dozvěděl, že za mé přítomnosti doma si to máma pochvalovala. Cítila se v bezpečí, protože její mužík byl v té době hodný, oproti časům mé nepřítomnosti, kdy byl hrubý a házel i jídlo po zdech. Ještě že jako malíř pokojů po vystřízlivění se chytil štětce.