Chmury

V mém případě a věku, jako kdybych zemřel. Což se jednou přihodí každému. Čtrnáct dnů nám nejde (teď už skoro tři neděle) internet. Ta posvátná krabička začala nejdříve jen vynechávat a každé ráno bylo nutno ji křísit. Nedávno 

 klekla zcela. Bez úspěchu byly mé pokusy ji vzkřísit. Když ji žena odvezla do servisu VODAF, dozvěděla se, že je z doby kamenné a už určitě nefunkční a ten dobrý muž objednal nový model.

Najednou jsme s ženou byli jako bezhlaví. Jen se o světě něco málo dovídali z televize. Také zmlkla pevná linka, propojená s krabičkou. I naše mobily ohluchly, fungovaly jen doma kolem internetu.

Zázračná krabička k nám nepospíchala. A když dorazila, všechny mé pokusy ji donutit vykonávat svou funkci selhávaly. I kontaktovali jsme firmu a technik se o to pokoušel dva dny vždy dvě hodiny. Po kontaktu VODAF se dozvěděl od postupně pěti pracovníků přes telefon různé informace a protichůdná vysvětlení a návody, jak novou krabičku nahodit. Ten poslední mu potom oznámil, že teď zjistil, funkce začne až novou smlouvou 31. 05 nebo 1. 6. 22. Ať prý tedy zkusí zase zapojit starou krabičku, která by podle staré smlouvy měla fungovat. A opět začalo telefonování s firmou VODAF. Nezdařilo se. Tento pokus nás stál 280 evropaček.

Stále jsme odřízlí od světa, my dva důchodci. Kdyby byly k nalezení aspoň staré dobré telefonní budky, abychom oznámili dětem, vnoučatům a přátelům, že jsme stále na živu, ale jen bez internetu.

Sám jsem opět připojil novou krabičku a čekali jsme na 31. 05. Pokud se mi tuto pak podaří vykonávat svou funkci, o další finance nepřijdeme.

Nepodařilo. Se světem jsme byli jen jedním mobilem. Na něm si o mně dělala starost Bohunka z Telče a poté i Jana U ze Sokolova. Stačil jsem oběma ještě vysvětlit situaci, když poté i tento mobil šel k čertu. 

Podařilo se až dnes 02. 06. 22 opět za pomoci onoho ajťáka za dalších 99 euro.

Teď tady zápasím s třemi stovkami mejlíků, co čekali za dveřmi.

Takže tady je známka že ŽI   JŮŮŮ...