.....Ráno
svítí místy sluníčko a skoro třetina oblohy je krásně světle
modrá. Teplota se drží mezi 7 až 8 stupni, vítr téměř nefouká
a vlhkost klesla na 57%, což je velice příjemné. Balíme věci a
chystáme se přes údolí Semmeldalen do největšího údolí naší
cesty Reindalen. Verča má však hned po ránu problém pokrčit
koleno. Mast, ani ibuprofen moc nepomáhají. Odebírám z jejího
batohu všechny těžší věci a snažím se je nacpat k sobě. Když
nás vidí ostatní, jak přerozdělujeme batohy, někteří se
nabídnou s pomocí. Hned od startu jsme však nejpomalejší a
držíme se na konci skupiny.
Když se nám po pár krocích všichni vzdalují, Laďa zastavuje a vrací se k nám pro Verčin batoh. Ten si připevní přes ten svůj a s poznámkou, že má konečně tu správnou zátěž, vyráží opět do čela skupiny. K Verči se přidává Tereza, takže si při chůzi povídají a jde se jim o něco lépe. Přesto se držíme jako poslední, já uzavírám skupinu za holkama, fotím krajinu za námi a okolo pobíhající soby. Dorážíme k zálivu Kolesbukta, kde se držíme na bocích, tak v půli svahu, neboť pod námi se sbíhají desítky vodních toků. Jde se docela blbě, každá noha v jiné výšce, sypká kamenitá půda se navíc drolí a po došlápnutí ujíždí pod nohama. Jsme s holkama přes kilometr pozadu za prvními, ale v přehledném terénu krásně vidíme všechny před sebou, jak se jeden za druhým trousí. Celá skupina se schází až na začátku údolí Reindalen, kde je obědová pauza.
Reindalen, česky zřejmě sobí údolí, působí opravdu úchvatným dojmem. Ve svém vyústění do zálivu měří na šířku odhadem okolo 8 kilometrů a jeho délka je pak několikanásobná. Při pochodu zde strávíme celkem 3 noci. Téměř celou dobu nás provází početná stáda sobů, údolí tak tedy dostává svému názvu. Cestu volíme blíže ke středu, po rovině, místy mírně stoupající. Podloží je většinou relativně suché, mírný štěrk v půdě. Občas je třeba skákat z drnu na drn mezi mokřinami. Někde je třeba brodit řeku, která plyne údolím ze strany na stranu a která je nad kolena hluboká. Celkově se však jde příjemně, asi nejlépe od začátku cesty. Bohužel už mám za těch pár dní ve vodě a sněhu rozbité boty. Vnitřní vložky se mi rozpadají a já mám ke konci dne pocit, že jdu na jehlách. Navíc mám natažené obě achilovky, takže večer, po více než osmi hodinách chůze, se těším jen na to až padnu do spacáku.
Další den pokračujeme údolím až k moréně Kokbreen. Zpočátku dne je ještě zataženo, ale kolem oběda se obloha protrhává a během několika minut mraky definitivně mizí a nám se opírá do zad sluníčko na čistě modré obloze. Teplota se zvyšuje a během odpoledne se přehupuje nad 10 stupňů Celsia. Verča se statečně drží, přestože stále nemůže s kolenem moc hýbat, jde svižněji zhruba v druhé třetině skupiny. Večer, před rozděláním tábora, brodíme na druhou stranu údolí přes několik širokých ramen řeky tekoucích vedle sebe, abychom se vyhnuli obrovské kamenné moréně, kterou natlačil ledovec téměř do poloviny údolí. Je to několik desítek metrů vysoká hromada obrovských i menších balvanů, kterou by bylo velmi těžké zdolat. Laďa prý na ní předloni ztratil dva dny.
Ještě před večeří vybíhám do půli kopce, asi 300 výškových metrů nad tábor, abych si mohl prohlédnout údolí z výšky. Teploměr se mezitím šplhá na neuvěřitelných 13°C. Lezu nahoru jen na boso v sandálkách, neboť boty se mi suší u stanu, je mi však příjemně. Asi v půli kopce narážím na místo, kde se drží na velké ploše docela hluboká vrstva sněhu a při pár krocích mne napadá myšlenka, vyšlapat tam do sněhu obří srdce, aby bylo vidět z tábora. Po pár minutách mě zebou prsty u nohou, ale nevzdávám to. Zabere mi to necelou půl hodinu s přestávkami, za to výsledek, srdce cca 30 x 30 metrů sklízí úspěch a obdiv. Ovšem jen u ženské poloviny osazenstva. Radost má samozřejmě Verča, pro kterou jsem ho vyšlapal. Mužská část se pak se mnou po zbytek večera nebaví, kvůli narážkám jejich poloviček, že by oni něco takového pro ně neudělali :o)
Pokračování - přechod ledovce, příště.....
