Výprava na Špicberky (7.část - Přechod ledovce)

.....Je další den ráno. Sluníčko svítilo celou noc, ještě teď vykukuje z mraků, ale větší část oblohy se zatahuje. Tak si říkáme, že jsme v noci ani neměli chodit spát a raději se přes noc opalovat, když bylo tak hezky. Vychutnáváme si na boso snídani před stanem, je pořád kolem deseti stupňů. Koukám na vytažené vložky z bot, které se působením vody a našlapaných kilometrů pomalu rozpadají. Použiji tedy alobalová víčka od paštik a lepící pásku k jejich zpevnění. Dvoje tlusté ponožky pak mají částečně změkčit, aby mě tolik netlačily zespodu do noh.

Vyrážíme dál směrem k počátku údolí Reindalen, po cestě narážíme na další ledovcovou morénu, která zasahuje do poloviny údolí. Snažíme se ji tedy obejít, i tak však musíme překonat zbytek kamenného pole, které sunutím ledovce zasypalo celou šíři údolí. Po kamenech se jde dost špatně, člověk musí dávat pozor, aby si při klopýtání nezvrtl kotník, nebo aby nesklouzl a při pádu si něco nenarazil. Tento úsek je dlouhý několik kilometrů a hodně naši chůzi zpomaluje. Po jeho zdolání dáváme obědovou pauzu a pokračujeme opět po podmáčených mechových drnech. Boty mám opět plné vody a cítím, že raní zpěvňující úprava moc dlouho nevydrží. Verča si bere další prášek na bolest, protože na těch kamenech dostala její naražená noha pořádně zabrat a už nemůže jít dál. Není v této fázi jediná, kdo má problémy s kolenem a chůzí. Máme však před sebou ještě čtyři dny pochodu, abychom se opět vrátili do civilizace, tak to všichni musí překonat.

Odpoledne, jak se blížíme k průsmyku Reindalspasset, objevuje se před námi další nekonečné kamenné pole. Údolí se v těchto místech hodně zužuje a po obou stranách je ještě ukrojeno obřími morénami ze dvou protilehlých ledovců. Zbývá tak uprostřed úzká cesta, kterou se dá jakžtakž projít. V průběhu klopýtání po šutrech narážíme na samém úpatí jednoho z ledovců na vytékající řeku, kterou je třeba přebrodit. Z předešlých zkušeností jsem si do této chvíle myslel, že tekoucí voda může mít nejméně těsně nad nulou, což se dá krátkodobě v pohodě překonat. Když však vstupujeme do řečiště v místech pod ledovcem, po prvním došlápnutí valná část lidí ucukne a překvapeně přemýšlí, zda se opravdu nedá dostat na opačnou stranu jiným způsobem. Přecházím na druhý břeh a mám pocit, jako bych šel po rozbitém skle. Rychle přebíhám a otírám si zmrzlé červené nohy. Laďa zastavuje Terezu a bere ji i s batohem na záda. Otáčí se přitom k Verči, ať se obuje, že se pro ni vrátí. Obdivuji toto jeho gesto a když se i Verča dostane k nám, tak mu děkuji.

Razíme průsmykem mírně vzhůru do místa, kde se sbíhají tři údolí. Po cestě míjíme nějaké jakoby sobí pohřebiště, neboť se zde všude kolem nachází desítky shozených paroží a sobích kostí. Kousek dál pak při svahu obdivujeme pár metrů vysoké rozlamující se hromady sněhu. Přes jednu z nich se drápeme nahoru na sušší planinu, kde rozděláme tábor na noc. Stanujeme přímo naproti ledovci Bergmesterbreen. Pár lidí se jde večer ještě projít blíže k ledovci, aby si ho mohli prohlédnout zblízka.

Ráno konečně vyrážíme přímo na sever, do posledního údolí Adventdalen, které nás dovede zpět až do Longyearbyenu. Teplota se drží opět okolo 3 stupňů nad nulou, obloha je téměř černá a na okolních vrcholech hor řádí sněhová vichřice. Překonáváme asi nejhorší úsek naší cesty, vůbec se nedivím, že do těchto míst moc lidí nezavítá. Údolí je vymleté řekami, po celé šíři se nachází díry a půdní návaly, které jsou několik metrů vysoké, po stranách jsou nasypány kamenné hromady, některá hluboká místa jsou zasypána sněhem, takže po došlápnutí se člověk celý propadá.

Drápeme se po úbočí do svahu, abychom se vyhnuli těm nejhorším místům. I tak musíme překonávat obrovské balvany a různé zmoly, kde neustále stoupáme a opět slézáme o několik metrů níže. Obcházíme čelo ledovce, o hodinu později nám však cestu naprosto zatarasí ledovec Tronisen, který není možné obejít a tak se vydáváme přímo přes něj. Na jeho čele je odhalený led, takže nástup je opravdu kluzký. Rozdělujeme trekové hole tak, aby každý měl alespoň jednu, kterou by mohl do kluzkého povrchu zapichovat. Laďa jde o několik metrů napřed a zkoumá terén, zda je led všude dostatečně pevný a zda pod ním nejsou vzduchové komory, které by se mohly prolomit. Cupitáme za ním v jedné stopě jako stádo hus.

Po pár minutách již jdeme souvislou vrstvou hlubokého sněhu, která sice zebe do noh, ale zato se v ní jde pohodlně. Alespoň tedy já jsem spokojen. Ne však na dlouho. Některá místa, kde jsou pod sněhem ukryty potůčky, se nečekaně pod námi propadají a tak většina z nás máme brzy boty plné vody. Přesto však je tento úsek na pochod nejpříjemnější. Po překonání ledovce nás čeká sestup zpět na dno údolí, které je však v těchto místech natolik rozbahněné, že ze sněhem očištěných bot se po chvíli stávají zablácené holínky. Škrábeme se střídavě do prudkého svahu koryta řeky a opět dolů, podle toho jak nám dovoluje terén. Tento způsob je však natolik vyčerpávající, že na prvním rovném a sušším úseku zastavujeme a v 15,30, dříve než bylo v plánu, rozděláváme tábor k odpočinku a přespání.....

Pokračování příště.....