Odvrácená strana Maroka aneb Turisti jako chodící pokladničky?

Miluju mozaiky, rafinované orientální paláce, sluníčko, vůni šafránu, lepkavé orientální pečivo, barvy a chuti marocké kuchyně, takže jsem se do Marakeše nesmírně těšila. Představovala jsem si romatický pobyt ve dvou. Krátce po příjezdu na místo se však mé bláhové sny rozplynuly a mé iluzorní představy dostaly značné trhliny. Užívat si Marákeše v klidu ve dvou je prostě nemožné.

Restaurace Dar Moha v Marakesi

Jak to jen ti fotografové cestovních kanceláří dělají, že na jejich záběrech se kolem zamilovaných dvojic, které sem zavítaly na dovolenou, nekrouží haldy místních obyvatel s nataženými dlaněmi? Nás doprovázely od našeho příjezdu. Na letišti jsou taxikář schopni se o vás téměř poprat. Když jim naznačíte, že už máte odvoz zajištěn, nevzdávají to,  vždycky mají co nabídnout. Jejich rodinné klany jsou vetšinou značně rozvětvené, takže každý z nich má spoustu bratranců, kteří prodávají ty “nejkrásnější koberce v Marákeši”,  “nejlevnější keramické mísy, tepané šperky, marocké lampy, měděná umývadla” a spoustu dalších věcí, které nepotřebujete a kterými Maroko překypuje . 

Vedeni touhou po « autentičnosti » jsme se rozhodli bydlet přímo v Medině. Taxík nás vyložil u jakési vstupní brány, protože dál by se úzkými a křivolakými uličkami nedostal, a zbytek cesty jsme museli dojít pěšky. První setkání s medinou bylo poněkud rozpačité. Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Proplétali jsme se mezi oslíky, špinavými kočkami a pobíhajícími dětmi a všechny uličky nám připadaly podobné jako vejce vejci. Kdyby to byla aspoň vejce velikonoční, tak bychom se mohli orientovat podle ornamentů a barev. Nicméně tady vše splývalo v podivné šedi. S obavami jsme očekávali okamžik, kdy nás náš průvodce opustí a my se ocitneme v této spleti mini-uliček úplně sami. To jsme totiž ještě netušili, že v marakešské medině sami rozhodně nikdy nebudeme. Přítomnost průvodce působila na místní obyvatele jako odpuzovač hmyzu. Jakmile jsme se ale s průvodcem rozloučili a vydali se  ve dvou objevovat  krásy a taje mediny, vrhli se na nás všichni jako vosy. Ti, co neměli na prodej žádné zboží, nabízeli alespoň nejrozličnější služby.  

Zboží je v medině opravdu přehršel a navzdory zdánlivému chaosu zde vládne jistý řád a organizace. Nekončící tržiště  jsou rozdělena do čtvtrtí podle jednotlivých řemesel. Takže se nejdřív prodíráte záplavou koželužských výrobků, poté se utápíte v haldě barvených látek a následne jste uhranuti omamnou vůní nejroztodivnějších bylin a koření. Z našeho rozjímání nad tou mozaikou tvarů, zvuků a barev nás však neustále vyrušovali prodavači, kteří se nám snažili vnutit své skvosty. Asi nedokázali pochopit, že někomu stačí se dívat, kochat se okolní realitou a obdivovat zručnost místních řemeslníků, kteří dokáží tvořit  v tak prekérních podmínkách. Pravděpodobně si představují, že každý bílý cizinec vlastní oslňující palác a tučná bankovní konta a byli by jistě velmi překvapeni, že vetšina pařížských bytů má jen směšně malé rozměry, jež nedovolují skladovat tyto objemné předměty ani neumožňují plně vyniknout jejich kouzlu. Navíc mám pocit, že v klasických pařížských bytech působí tato “marocká” nádhera poněkud rozpačitě. Nehledě k tomu, že velká část těchto výrobků nemá s tradiční marockou řemeslnou výrobou příliš společného. Jsou prostě přizpůsobeny “západnímu” vkusu. Zákazník si to prý žádá, takže jdou skvěle na odbyt.   

Nevím, jak tento způsob prodeje působí na vás, ale u mě tato přemíra téměř identických a často neautentických předmětů a silné naléhání ze strany prodavačů vyvolává naprosto opačný efekt. Ačkoliv jsem rozhodně vybavena jistou dávkou marnotratnosti a okukování výloh mi není cizí, v těchto podmínkach jsem neměla pražádnou chuť přistoupit k nákupnímu aktu. 

Velmi rychle jsme si začali připadat jako chodící pokladničky-prasátka, s nimiž by si každý rád zatřepal a čekal, co vypadne, popřípadě trochu napomohl tomu, aby vypadlo co nejvíc.  Urputně jsme odolávali nabízeným kolosálním slevám, přestože nás obchodníci přesvědčovali,  že je to koupě století, že na ni nechávají kůži a odsuzují své rodiny k hladomoru. Pravidelně jsme odmítali doprovod do restaurací a další “průvodcovské” služby a toužili po klidu. Ten nám však bohužel nikdo nenabízel. 

Naprosto chápu, že obchodnický duch, smlouvání a drobné triky jsou součástí marocké kultury a rovněž zdrojem jejich obživy, ale někteří obchodníci opravdu neznají hranice. Navíc pro jedince zvyklé spíše na neochotné prodavačky a nerudné číšníky je to příliš velký šok. Přesun z prostředí, kde jakýmkoliv dotazem či žádostí spíše otravujete, do prostředí, kde jste doslova zahrnuti nabídkou služeb, je příliš brutální. Nabídky se na vás valí na každém kroku, drtí vás a nedá se jim uniknout. 

Tak jsme nakonec rezignovali. Na prohlídku koranické školy Ben medersa jsme si zaplatili jednoho z neodbytných průvodců. Brzy se však ukázalo, že jeho francouzská slovní zásoba odpovídala tak třema lekcím francouzštiny pro začátečníky, takže nám zbytek přednášel v arabštině, ke které přidal jakousi nápodobu francouzského přízvuku. Svůj výklad doprovázel zpěvem o tom, že Aláh je veliký. O přesnosti jeho výkladu se rovněž dalo pochybovat, neboť se většinou značně rozcházel s oficiální verzí uvedenou na popiscích v jednotlivých místnostech. Na průvodce obdobného ražení a kompetencí jsme narželi všude – u minaretu Kotoubia, který vévodí Marakeši a je opravdovým klenotem vrcholného almohadského stylu, v růžových  zahradách, v paláci maghrebského velkovezíra Bahia i u hrobek Saaditů. Snažili jsme se jim vyhýbat velkým obloukem. 

Po prohlídce architektonických skvostů jsme se ocitli ve víru pulsujícího života na hlavním marakešském náměstí Jemaa-el-Fna, které je jedním velkým divadlem pod širým nebem. O zábavu se tu starají bříšní tanečnice, vypravěči příběhů, prodavači vody, zaklínači hadů, plivači ohně a další “umělci”. Mám však pocit, že spíše než svým “uměním” si vydělávají pózováním pro turisty. Bedlivě sledují spouště fotoaparátů a za každý snímek si účtují nemalou sumičku, přestože to vůbec nebylo předem dohodnuto a před objektiv se vám sami vnutili. Náměstí má své nepopiratelé kouzlo, které pro mě však zcela vyprchalo v momentě, kdy mi jeden z místních majitelů hadů začal strkat svého miláčka ke krku. Z hadů mám panickou hrůzu a přestava, že bych měla mit tohoto tvora kolem hrdla a ještě za to platit, ve mně vyvolávala nepřekonatelný odpor a byla mi pokynem k bleskovému úprku.   

Po těchto zkušenostech jsme se zařekli, že už nikomu nedáme ani vindru a prchli jsme z rozpálené a hlučné Marákeše do hor. Opět jsme naivně věřili, že v pohoří Vysokého Atlasu nalezneme onen výsostný klid. Sotva jsme však vystrčili hlavu z auta, už se kolem nás motal nespočet samozvaných “průvodců”. Zpočátku jsme je odmítali s úsměvem, po jejich hrozbách, že bez průvodce se vydáváme na pospas jisté smrti, nám úsměv poněkud zmizel ze tvář a vrhali jsme na ně nejdříve vražedné, později znavené a beznadějné pohledy. Lepili se na nás na každém kroku až jsme nakonec porušili naše předsevzetí a kývli jsme jednomu rádoby průvodci. Byl poněkud jiný než ostatní. Téměř nemluvil, kulhal a působil poněkud retardovaným dojmem. Jeho “kamarádi” průvodci se lámali smíchy, když viděli, že se jejich vysmívanému handicapovanému kolegovi podařilo ulovit nějaké ovečky. Asi nás považovali za blázny, nicméne od té chvile nám dali pokoj. Na konci výletu nám však i tento nemluvný průvodce ukázal svou odvrácenou tvář, když nás žádal o zvýšení předem dohodnutého tarifu. 

Opomenu-li tento aspect, je Maroko nádherná země. Jeji krása je ale poněkud skrytá. Na ulici na vás číhá především prach, lomoz a špína, nicméně jakmile se vám podaří proniknout za masívní a nevábné zdi, rázem se ocitáte v jiném světě. Hra světel, stínů a barev, spousta okouzlujících detailů sladěných jako struny harfy v harmonický celek, pestré mozaiky,  omamná vůně růžových lístků, patia uvnitř domů jako oázy klidu zvoucí k rozjímání a odpočinku, zurčící fontány a hrdličky, které se v nich napájejí a líbezně cukrují. 

Výtvory marocké kuchyně, kulinářský ohňostroj barev, chutí a vůní servírovaných na nákladných a bohatě zdobených podnosech. Berberské vesnice s opevněnými hliněnými kasbami, moderní metropole i rozvaliny římských staveb, vůně sladkého mátového čaje a zpěv muezzinů z minaretů v Medině, to vše patří k Maroku stejně neodmyslitelně jako jeho čilé obyvatelstvo oplývající triky, jak odlehčit peněženky naivních turistů .