aneb o smutných zmrzlinářích, opuštěných sandálech a moly ohrožených letních šatech... Ledovce tají, hladiny moří se zvyšují, hurikány řádí čím dál častěji. Trápí nás extrémní výkyvy počasí. Klimatologové bijí na poplach. V České republice padají teplotní rekordy. Globální oteplování se skloňuje ve všech pádech, jen v Paříži vládne spíš národní ochlazování. Vrací se snad Francie zpátky do doby ledové? Nebo spíš počasí odráží náladu obyvatel? Chce Pařížany potrestat za to, že jsou příliš zamračení a usoudilo, že se k jejich zakaboněným obličejům lépe než modré nebe hodí oblačnost a šedivo?
Ať už je příčina jakákoliv, musím smutně konstatovat, že jsem si v Paříži jsem tepla a sluníčka už pěkně dlouho pořádně neužila. Loni nás sluníčko poněkud rozmazlilo na přelomu dubna a května, a to jsme byli ještě zcela nepřipraveni. Váhali jsme přejít z kozaček přímo do letních bot a nahradit kabáty letními šaty a udělali jsme chybu. Byla to jedna z vzácných příležitostí je v loňském roce použít. Po takzvané letní měsíce jsme si v Paříži užili především spoustu deště a podprůměrných teplot.
Obchody s oděvy asi musely mít těžký rok. Když nainstalovali jarní kolekci, přišla nakrátko vedra a když se přeorientovali na letní zboží, výrazně se ochladilo. Výlohy nabízející lehké šaty na ramínka, průsvitné blůzky a proklatě krátké sukýnky tak působily téměř směšně. Jakoby pozdrav z jiného světa. Komu by se chtělo do zkoušení? Letní šaty v kombinaci s husí kůži, to prostě není ono.
Podobně tomu bylo i s letní obuví. Počasí bylo spíš na gumáky. Sandály všech typů a barev i přes vynalézavost návrhářů nechávaly kolemjdoucí lhostejné. Denně se tak na mě smutně koukaly z výlohy a cítily se nepotřebné a zbytečné. Jedny na mě mrkaly tak výrazně pokaždé, když jsem šla kolem, až jsem se jednoho dne nechala zlákat. Prodavač mi poradil, ať si je doma nejdřív trochu rozchodim, že se mi v nich pak bude běhat jako v papučích. Mám poměrně citlivé nohy, takže jsem uposlechla jeho rad a několik večerů se doma procházela ve svém novém úlovku. U toho však zůstalo. Na procházku po ulici se ani jednou nedostaly, takže teď místo ve výloze pláčou u mě v botníku.
Denně jsem litovala turisty, kteři snili o romantickém pobytu v Paříži a ta jim nabízela spíše svou šedivou tvář a přívaly deště. Ještě víc mi bylo líto pařížských dětí, jejichž rodiče nemají dostatek finančních prostředků, aby se mohli vydat na dovolenou. Pro tyto děti vznikla iniciativa, která jim umožňuje strávit jeden prázdninový den u moře. Lonští vyvolení si ho však "užili" v pláštěnkách a s průtrží mračen.
Rozmary počasí těžce poznamenaly i zmrzlináře. Byl to pro ně prý katastrofický rok a jejich tržby klesly těměř na desetinu obvyklých příjmů. Možná by měli rozšířit svou nabídku i na svařené víno, grog a horkou čokoládu a dle počasí ji obměňovat tak, jak to dělají ilegální prodavači u Eiffelovy věže. Za parných dnů nabízejí osvěžující nápoje a jakmile se obloha zatáhne, okamžitě změní sortiment na deštníky.
Asi se budeme muset všichni naučit být poněkud vynalézavější a flexibilnější. Až dosud jsem měla svou garderóbu rozdělenou na letni a zimní. Dvakrát ročně jsem tak za pobavených pohledů svého manžela přerovnávala tu "prošlou" část šatníku ze skříně do krabic a nahrazovala ji oblečením, které odpoíidalo měnící se sezóně. Obdobně tak činí spousta Pařížanů - či spíše Pařížanek, protože nedostatek úložného prostoru v malých pařížských bytech nedovoluje rozvěsit současně v celé kráse oděvy pro všechna roční období. Pokud ale bude počasí dál stejně marnivé, budeme si muset všichni lámat hlavu a vytvořit nějaký univerzální šatník, nechceme-li trávit veškeré víkendy přerovnáváním svého šatstva. Byla by to opravdu škoda, protože Paříž nabízí plno mnohem hodnotnější zábavy.
Na druhé straně udělalo deštivé počasí radost muzeím, výstavám a všem interiérovým aktivitám, jejichž návštěvnost trhala rekordy. Rovněž parky a zahrady si libovaly pod pravidelnou sprškou. Na rozdíl od minulých let nebyly vyhlášeny žádné restrikce pro používání H2O.
Nálada těch, co zůstali ve francouzkém hlavním městě anž by si aspoň na chvíli užili slunného jihu, se však blížila bodu mrazu. A chladné počasí panující studené vztahy rozhodně neoteplilo. Loňské září sice přineslo ještě několik slunných dnů, ty však byly jen chabou útěchou pro pařížské teplomilce. Navíc tato idylka netrvala dlouho, brzy se na nás nebe zase zamračilo a teploty opět sešplhaly dolů.
Hbitě jsem tedy přehodila svůj šatník. Nepoužité letní šaty putovaly k mé velké lítosti zpátky do krabic - snad se v následující sezóně letní móda příliš nezmění - a nahradily je huňaté svetry, kozačky a teplé kabáty, které vydržely v mém šatníku až doteď.
Když jsem ke konci února dopletla manželovi teplý vlněný svetr, chystal se ho s povděkem zastrčit hluboko do skříně s odůvodněním, že jaro tu bude coby dup. Hodně rychle ho však zase ze skříně vytáhl a stala se z nich nerozlučná dvojka. Dokonce si k němu objednal i vlněnou šálu. A to přitom není na rozdíl ode mě žádná zimomřivka.
Já už od konce března se vší netrpělivostí pošilhávám po kalendáři, nostalgicky ohmatávám krabice s mými jarně-letními hadříky a mudruju, že už je přeci nejvyšší čas vytáhnout mou jarní garderóbu na světlo. První jarní den se mi však svým mrazivým dechem silně vysmál do očí. Velikonoce nás místo vajíčky zaplavily sněhovými vločkami. Tak jsem pokorě zůstala u teplých svetrů, abych nedopadla jako ty proslulé švestky z Agen, které letos netrpělivě vystrčily na začátku kalendářního jara své pupeny a sežehl je mráz.
Francouzi nedokáží pochopit, proč si stěžuju na nedostatek tepla, pro ně totiž pocházím ze “studené země”. Když namítnu, že v České republice je po několik měsíců tepleji než v Paříži, jen nevěřícně kroutí hlavou!
Nedávno jsem četla v nějaké studii, že pokud bude globální oteplování postupovat stejným tempem jako dosud, bude za 30 let v Paříži stejné počasí jako nyní v Madridu. Tak si možná na stará kolena toho tepla v Paříži přeci jen trochu užiju. Držte mi pěsti! ;-)
PS. Posledních pár dní na mě sluníčko uličnicky vystrkuje své paprsky, ale váhám, jestli mě nechce zase napálit!
