Jak zatočit s bezdomovci?

Nevím, jak vy, ale já je potkávám denně. Jsou součástí mé každodenní trasy do práce. Některé vidívám každé ráno, někteří se objevují jen občas. Stále přemýšlím, jak se k nim vlastně správně chovat. Někdo je obchází velkým obloukem, někdo na ně vrhá vražedné pohledy, někdo jim mechanicky hodí nějakou almužnu. A jak to řeší radnice v Argenteuil  v Pařížském regionu? Pořídili si odpuzovač bezdomovců Malodore.

Bezdomovecky raj u stanice metra CambronneLG

Bezdomovců je v Paříži spousta, pospávají v metru, na lavičkách, na chodnících u mřížek, z nichž sálá teplo unikající z potrubí... Pokud jste se někdy projeli v Paříži lodí po Seině, určitě jste si na jejích březích  všimli v blízkosti mostů bezdomoveckých stanů a podivných obydlí z kartonu. Výhled tu mají spíše sympatický, občas jim z projíždějících lodí zamávají turisti, ale od vody jim jde určitě do "ložnice" chlad. Někteří se proto usazují blíž civilizaci a dál od vody.

Každé ráno sleduju u stanice metra Cambronne nadzemní linky číslo 6, jak se rozrůstá obývací pokoj, který si zde vybudovali místní bezdomovci. V podstatě je tu vše, co má správný obývák mít a ještě něco navíc: křesla, kanape, stůl, židle, rotoped a dokonce i žehlící prkno a televize! ( i když netuším, jak a zda jim funguje). Nedávno přibyly i pokojové květiny. Snad by si meěi ještě pořídit nějakou knihovnu, aby si mohli krátit  dlouhou chvíli četbou. Ale i tak je to na bezdomovecké poměry celkem luxus a navíc se jejich "adresa" nachází v "dobré čtvrti". Mám pocit, že s pribývajícím nábytkem tu narůstá i počet obyvatel. Každý v sobě asi máme zakódovanou potřebu vytvořit si domov podle svých představ, ať
už vlastníme milióny nebo žijeme na ulici.

Po nástupu do metra doprovází mou cestu téměř pravidelně bezdomovecký kulturní program, za 20 minut se tu vystřídají přibližně 2-3 čísla. Rozvrzané housličky střídá zvuk ječící harmoniky, semtam nějak kytara nebo jen uši rvoucí zpěv, velmi oblíbená je recitace.  Každé ráno procházel se svým pečlivě naučeným projevem vagony na lince číslo 8 Gérard, "authentique clochard" (nefalšovaný tulák). Když spustil svou první větu, věděla jsem, že jsem přibližně v půli cesty. Teď už jsem ale více než 3 měsíce neslyšela jeho chraplavý hlas, ani jsem v metru nezahlédla jeho typickou siluetu v klobouku a tříčtvrtečním plášti. Možná odjel na dovolenou, možná se přemístil na jinou linku. A třeba se mu podařilo vrátit se do "normálního" života, jak tajně doufám.

Sotva vystoupím z metra ve stanici République a propletu se mezi zástupci charitativních a humanitárních organizací, kteří tu loví své ovečky, pravidelně narážím na zarostlého mladíka v džínach a šedém tričku: "Ahoj, krásko, jak se máš? Neměla bys pro mě nějaký peníz?" volá na mě už zdálky a usmívá se. Prozatím jsem se s ním ještě ani jednou nepodělila o svou peněženku, přesto to nevzdává a každé ráno mě s úsměvem zdraví. O pár kroků dál mi kýve na pozdrav snědá tvář středního věku. Nemá nohy a pohybuje se na vozíku, který parkuje vždy před supermarketem Monoprix, kam si jezdí v poledne koupit sendvič k obědu. Kousek od něj polehává skupinka dlouhovlasých mužů a žen se psy. Rádi se bavím ale při jejich společných dýchancích však často zatarasí chodník tak, že už na něm nezbývá místo pro chodce, ačkoli je na pařížské poměry nesmírně široký. Je tu dokonce i jeden zamilovaný pár.
Občas se vodí za ruce a horlivě se líbají, jindy zase všnivě hádají.

Všichni tak nějak patří k životu dané čtvrti. Prěsto pořád nevím, jaký k nim zaujmout postoj? Jak nepošlapat jejich lidskou důstojnost nebo aspoň tu část, která jim z ní ještě zbývá? Odpovídám jim na pozdrav, ale peníze rozdávám jen opravdu výjimečně. Kdybych každému přispěla, tak bych  tímto způsobem utratila celou svou výplatu a nakonec se ocitla sama bez prostředků. Navíc si vůbec nejsem jistá, zda by tyto peníze byly využity nějakým rozumným způsobem. Nemíním přispívat ani na činnost zločineckých gangů a vydřiduchů ani podporovat  nákup alkoholu a cigaret.

Tak co tedy s nimi? Je tak lehké skončit na ulici a tak těžké se vymanit z její náruče. Nezaměstnanost sice ve Francii mírně klesá, ale dokážu si představit, že o tyto kandidáty se nikdo prát nebude. Bytová situace taky není právě růžová. Sociálních bytů je nedostatek a nad
výběrem jejich nájemníků občas zůstává rozum stát.  Nepochopila jsem, jak může mít nárok na sociální bydlení manažerka pracující ve farmaceutické firmě nebo bezdětný pár, který tvoří finančník největší francouzké banky s přítelkyní zaměstanou ve známé auditorské společnosti. Nový francouzský prezident výstavbu sociálního bydlení rozhodně nepodporuje. Neuilly sur Seine, kde byl až donedávna starostou, bydlením pro chudé programově a zcela záměrně neoplývá. Nicolas Sarkozy preferuje Francii "vlastníků", což samo o sobě jistě není špatná myšlenka, nicméně jeho dotace pro nové majitele nemovitostí v maximální výši 1500 eur za rok pro společně žijící pár po dobu 7 let obyvatelům ulice k důstojnějšímu bydlení rozhodně nepomůže.
Všem je jasné, že táto opatření ulice nevyprázdní, takže se sahá k radikálním prostředkům.  Již zmiňovaná radnice v Argenteuil se rozhodla používat proti bezdomovcům spray Malodore, který vyvolává nevolnost a zvracení a doufá, že je tímto způsobem vystrnadí alespoň z centra města. Neuvěřitelnou metodu vynalezl starosta Nice. Městské policejní hlídky mají k dispozici minibusy, do kterých časně ráno naloží všechny žebráky a bezdomovce a vyvezou je daleko za město, nejlépe do hor, aby během dne neobtěžovali svou přítomností "slušné občany".  Tito vyvrhelové společnosti pak stráví den putovaním zpátky do města. A následující den začíná tato bláznivá hra zase nanovo... Chůze je sice zdravá a udržuje organismus v kondici, každý by však měl mít svobodnou volbu, zda se chce vydat na výlet či ne.
Nevím, jak je vůbec možné považovat tyto podivné postupy za řešení. Jedná se spíš o jakási nedůstojná pseudořešení, jejichž efekt je extrémně krátkodobý, dá-li se vůbec o nějakém efektu hovořit. Nemluvě o tom, že se tímto způsobem snižují lidské bytosti na úroveň škvorů, švábů, komárů a jiného odpuzujícího hmyzu. Bohužel se mi nepodařilo najít žádný zázračný recept, jak těmto lidem pomoct, stále dumám, jak k nim přistupovat, ale jedno vím jistě, že takhle určitě ne.