Červená a zelená, co to vlastně znamená?

Vzpomínáte si na dopravní hřiště a dopravní výchovu, kde nám od raného věku vštěpovali pravidla silničního provozu? Každé malé diítě u nás přece ví, že červená znamená Stůj!, zelená Jdi! , že se přechází po přechodu a že se předtím musí pořádně rozhlédnout... Když se ale procházím po pařížských ulicích, přemýšlím, co se asi tak učí malí Francouzi. Darvinismus? Nebo snad zákony džungle?

Chaoticky silnicni provoz v MarokuLG Kromě zvazadel a nábytku jsem si do Francie přivezla i své české zvyky. Jako správně vychovaná dívka jsem vždy slušně čekala na přechodu na zelenou. Ke svému velkému úžasu jsem se však většinou na chodníku ocitla sama. Všichni ostatní přecházeli, jakoby dopravní signalizace ani neexistovala. Začala jsem si tedy klást otázku, zda i v této oblasti nebyla Francii udělena nějaká výjimka a zda červená tu neznamená: Vpřed! V průvodcich se sice o ničem takovém nepíše, ale co kdyby? Jala jsem se tedy pozorovat chování chodců, když na semaforu naskočila zelená. Kupodivu  bylo naprosto stejné, jako když svítila červená.

Došla jsem tedy k závěru, že francouzští chodci si s nějakými barvami nedělaíi velkou hlavu a přecházejí prostě, kdy se jim zachce. Řidiči kamionů to pravděpodobně pochopili dávno přede mnou, takže klidně parkují přímo před semafory a vůbec je netrápí, že přes jejich vozy není vidět, jaká barva právě svítí. Občas jsem trnula hrůzou, když jsem byla svědkem, jak se vetchá stařenka se vší vervou vydává po přechodu, když jasně svítí červená, a hůlkou si při tom pěkně rázuje do kroku. Francouzští řidiči jsou patrně na podobné situace zvyklí, takže je nějaký neposedný chodec nerozhází. Navíc i oni mají máslo na hlavě. Stěží můžu pěším vyčítat "drobné" přestupky proti pravidlům hry, když sami o ně příliš nedbají. Často budí dojem, že netuší, kde mají v autě blinkr, zato klakson je snad jejich nejoblíběnejším tlačítkem.
Po nástupu zarputilého a neústupného Nicolase Sarkozyho (nynějšího prezidenta) na post ministerstva vnitra se Francouzi snaží jezdit přece jen o něco civilizovaněji. Bohužel to však platí především na dálnicích, kde na ně číhá spousta automatických radarů. Bodový systém
je neúprosný a s automatickým radarem se nedá smlouvat. Jakmile si vás vyfotí, pronásleduje vás jako zamilovaný blázen a do 2 pracovních dnů od něj můžete očekávat "milostné" psaní. (Kéž by s takovou rychlostí odpovídali i státní úředníci! Toto téma by ale vydalo na další článek, takže zpět k automobilistům.)
Situace ve městech má ale do ideálu stále jeste poměrně daleko. Někdy mívám pocit, ze pařížští řidiči považují  ty bílé pruhy na silnici za svého uhlavního nepřítele: hlavně ho co nejrychleji zdolat! A když už se náhodou rozhodnou zastavit, tak nejlépe přímo uprostřed přechodu, aby si chodci užili trochu překážkové dráhy.Vysoká čísla na tachometru jsou naopak velmi v oblibě. Kuriózní případ se stal jednomu znamému saxofonistovi. Pařížští policisté ho zastavili, protože jel prý příliš pomalu. Asi svým chováním nápadně vyčníval z řady. Jeho "originalita" ho stála pěknou pokutu a 2 body!
Onen policista však za tento akt asi moc bodů nezískal. Policisté jsou totiž hodnoceni podle počtu a typu přestupků, přečinů a trestných činů, které se jim podaří odhalit. Rizikem tohoo systému jem že může vést k honbě za body. Tak například za zatčení viníka, který zapálil na předměstí popelnici, je prý několikanásobně vyšší bodové ohodnocení než za pokutování řidiče, který ve městě dvojnásobně překročil rychlost. Ruku v ruce s kladnými bodíky jde i kariérní postup a finanční ohodnocení, takže se není čemu divit, když nízkobodové aktivity jako nedodržování pravidel silničního provozu nechávají policisty spíše chladnými.

Zvláštní kategorii tvoří stoupenci dvoukolových motorových vozidel. Většinou si pořídili svůj stroj, aby urychlili své přesuny, proto je nějaké čekání dvojnásob irituje. Takže kopou do aut, která jim nenechají dostatečný prostor k průjezdu mezi dvěma pruhy, hrozí pěstí chodcům, kteří se odváží vstoupit do vozovky zrovna, když se oni chystali ten hloupý přechod co nejrychleji profrčet. Vyznavači cyklismu na tom nejsou o mnoho lépe, dle policejních statistik jsou dvě třetiny pokut uděleny cyklistům za projíždění na červenou.
Smutné je, že se obdobně chovají i někteří řidici městské hromadné dopravy. Zrovna minulý týden jeden narazil v Paříži s autobusem do stromu, protože nezvládl své vozidlo.
A tak jsem se postupně částečně stala "Francouzkou", protože jsem pochopila, že mám přibližně stejnou šanci být sražená autem, ať už přecházím na červenou nebo na zelenou.

Ale abych Francouzům zas až tak úplně nekřivdila, určitě na tom nejsou nejhůř. Čím víc se přesunujete na jih, tím je situace na silnicích chaotičtější. Pokud jste byli například v jižní Itálii či v Maroku, kde musíte v dopravním provozu kromě aut a lidí zvládat ještě zvířata, určitě o tom víte své.

Tak šťastnou cestu bez nehody!
LG