Alea iacta est

Dnes ráno, před odchodem do školy, jsem pro jeho popichování Danečkovi řekl, že tahá Terezku za nos. On se ale ohradil, že se jí ani nedotkl. Došlo mi, že nejspíš neví, co to znamená, když se řekne, že někdo někoho tahá za nos. Jak by to taky mohl vědět, ve škole se za nos netahají, ani za fusekli. Učí se jasně definované věci, které platí tak, jak jsou. Představil si tedy sebe, jak stojí před Terezkou, tahá jí za nos, a následně to vyloučil. Pobavilo mě to, ale stál jsem před problémem, jak tu situaci popsat pro něj srozumitelně, a vyhnout se tedy slovům jako šoufek, bulíky nebo balamutit.

21.1.2014 Krabička na geometrické tvaryPetr Forejtek

Ze stejného důvodu je naprosto neužitečné říkat dětem, aby šly k šípku, když zlobí, protože z toho rozhodně nevyvodí, že by jen měly přestat. Víc pravděpodobné je totiž to, že pak do pozdního odpoledne budete obcházet všechny pravděpodobné keře v okolí, neboť poznat šípek od jiného druhu rostliny zas úplně každé dítě nedovede. Bohužel právě ve chvíli, kdy sdělujeme rychle, je těžší správně povážit slova, neboť ta by měla být přizpůsobena uším, která poslouchají, ale ona více odrážejí náladu toho, kdo sděluje a jeho emoce, než aby byla navýsost přesná.

Se zkratkami a metaforami se v našem světě setkváme běžně a jsme na ně zvyklí. Třeba dopravní značky. O těch se vždycky rozhodně nedá říct, že by dávaly smysl, a přesto alespoň podle nějakého naučeného vzorce rozpoznáváme správně poselství, která nesou. Nebo písmena. Zní nám naprosto přirozeně, přestože jsou to jen pouhé klikiháky, jejichž smyslu jsme se naučili později, a někteří navíc velmi těžko. Z písmen smysl netryská samovolně, určuje ho až ten, kdo je čte. Naše turecká návštěva, když nás seznamovala se svou národní abecedou, také nechápala, proč tak divně zní jí důvěrně známá písmena v cizím jazyce, a my jsme zase kroutili hlavami nad G s háčkem.

Při nedávné cestě vlakem, když jsme si našli místo u okna, prohlásil Daneček při pohledu na obrázek na odpadkovém koši, že to je krabička, do které se dávají čtverečky, trojůhelníčky a kolečka. Následně Terezka doplnila, že se tam zřejmě mají odkládat geometrické tvary. Počítačový grafik by se toho hned chytil, neboť jemu důvěrně známá realita tvořená počítačem, jak známo, skládá se v paměti počítače pouze z takových tvarů. V počítači je z trojúhelníků poskládána dokonce i koule. Zkratky nám pomáhají, ale někdy nás také matou.

A tak si říkám, při vzpomínce na ten odpadkový koš ve vlaku. Co že to tehdy vlastně vůbec ten Julius u toho Rubikonu viděl, když pronesl to, co pronesl? A říkám si, že to klidně mohl být odpadkový koš, do kterého se vkládají jen samé čtverečky.